OTÁZKA: Medicína pak tedy byla jasnou volbou?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Jiří Pokorný, DrSc.
Ano. Bohužel moje generace byla postižena uzavřením vysokých škol, takže po válce nastal ohromný tlak hned po znovuotevření fakult. Vypadlo šest ročníků lékařů, zájem byl tedy opravdu enormní. Učitelé se od 1. června 1945 s velkým zaujetím znovu vrhli do práce, otevřel se i letní semestr pro ročníky, které maturovaly do roku 1942, jenže já maturoval v roce 1943. My dostali nabídku zatím někde pomáhat v nemocnicích a zapsat se pak do podzimního ročníku. Tam se nakonec přihlásilo na 2500 studentů. Žádné přijímačky nebyly, kdo měl maturitu, mohl nastoupit. Nával na školy byl neskutečný, a tak nastal problém, co dělat s tolika studenty. Kam je umístit? Vyřešili to šalamounsky, najali Lucernu a my tam přes den chodili na přednášky. Říkalo se nám proto „Lucernový ročník“. Lucerna byla zcela zaplněná, učitelé si pořídili ohromné papírové tabule, na které nám kreslili, a k tomu přednášeli do mikrofonu. Nebyly ani učebnice, takže jsme čmárali poznámky do sešitů. Teoretické vzdělávání trvalo dva roky, další tři jsme pak měli kliniku. Základ tvořilo šest zkoušek prvního rigoróza, do dalších tří let studia přes ně prošlo jen asi 570 posluchačů. Původní nápor rychle opadl a hodně jsme prořídli, mnoho lidí se totiž zapsalo třeba jen proto, aby měli levnou tramvajenku. První dva roky fakulta skutečně zápasila s tím, kam všechny studenty umístit. Byli jsme rozděleni podle jmen a každá polovina abecedy měla přidělené auly a profesory. Organizačně to tehdy zvládli úplně skvěle. Měli jsme 70–80 přednáškových hodin týdně, takže jsme od rána do večera běhali po přednáškách. Bylo to velmi zajímavé a dobrodružné studium.
9.8.2011 13:37:19
OTÁZKA: Školu jste úspěšně dokončil a vrhl se do práce. Proč jste si za svou první štaci vybral právě Ústřední vojenskou nemocnici?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Jiří Pokorný, DrSc.
Protože jsem studoval na vojenské stipendium, ale ne že bych byl nějaký militarista. Po válce, když jsme sháněli praxi, jsem se jako pomocný laborant dostal do laboratoře v Dejvicích a dva rokydíky tomu měl určitý plat. Byli jsme čtyři sourozenci a tatínek byl v sociálním postavení lepším, než aby mi bylo přiznáno sociální stipendium. Jediné, co jsem mohl získat, bylo stipendium vojenské. Jenže armáda pak za dobu studia žádala trojnásobnou dobu služby coby voják z povolání. Promyslel jsem to a nakonec souhlasil. Od 1. ledna 1948 tak ze mě byl stipendista. A hned první náhoda: Po promoci jsem byl okamžitě poslán do Ústřední vojenské nemocnice. Ředitel se mě zeptal, co chci dělat – bylo jim to tehdy jedno, protože v každém oddělení někdo chyběl. Bylo tam i pracoviště gynekologie a porodnictví, kam jsem na dva roky šel. To byl tedy můj základní obor.
9.8.2011 13:37:19
OTÁZKA: Pak jste se však začal angažovat v anesteziologii. Jak k tomu došlo, když zde tento obor neměl prakticky žádnou historii?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Jiří Pokorný, DrSc.
Bylo to opět ohromné štěstí a náhoda. Jako zakladatel anesteziologického oboru zde pracoval plukovník MUDr. Lev Spinadel. Pocházel z tehdejší Ukrajiny, narodil se v roce 1897 a jako osmiletý kluk již zažil pogrom na Židy v Oděse. Byl rekrutován do Bílé armády, z níž se mu podařilo s bratrem uprchnout přes Besarábii do střední Evropy. Lev zůstal tady, jeho bratr šel do Francie a oba se stali lékaři. Když pak v březnu 1939 přišli Němci, dali na několik týdnů povolení, že kdokoli může odjet. On měl podanou do Francie žádost o vízum a jeho bratr byl tak aktivní, že si na francouzském ministerstvu zahraničí vymohl, aby mu povolili jeho žádost najít. Spinadel se do Francie nakonec na vízum dostal, ale nezůstal tam dlouho, od začátku války se účastnil bojů, po porážce Francie se ocitl ve Velké Británii, kde začal pracovat jako lékař, a vybral si právě anesteziologii. Britové ji sice jako obor uznali až v roce 1948, ale on se jí věnoval a rozvíjel ji už dávno předtím. Díky schopnostem a aktivitě jeho i dalších našich lékařů byl u nás tento obor uznán již v roce 1954 a zařazen do první specializační vyhlášky. To, co je pro nás nyní samozřejmé, že doktoři musí procházet různými specializačními zkouškami a vzdělávacím procesem, tehdy nebylo. Do té doby se vzdělávali jen pod vedením primářů a až později jim na doporučení školitele byla přiznána odbornost skrz lékařskou komoru. Po válce se však zjistilo, že tento „systém“ nestačí a že je třeba postgraduální vzdělávání zorganizovat lépe. V roce 1953 proto ministerstvo založilo Ústav pro doškolování lékařů, k tomu vznikla nová vyhláška a Spinadelovi se již podařilo anesteziologii prosadit jako samostatnou specializaci.
9.8.2011 13:37:19
OTÁZKA: Proč jste se rozhodl z gynekologie přesedlat na anesteziologii vy sám?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Jiří Pokorný, DrSc.
Strávil jsem rok v Brně, kde probíhalo vojenské školení na důstojníky z povolání – mimochodem, vrátit se zpět do Prahy jsem mohl jen díky tomu, že jsem tu měl v rodinném domku manželku a dceru. To vůbec nebylo automatické. Rozdělovali nás do všech vojenských nemocnic, mohl jsem skončit třeba v Košicích. Když jsem pak nastoupil do Střešovic, čekalo mne to známé kolečko. Dostal jsem se na chirurgii, kde mi nabídli, jestli nechci dělat anesteziologii. Sice ještě nešlo o uznaný obor, ale musel jsem něco vzít, abych v Praze mohl zůstat. Dopadlo to tak, že jsem u anesteziologie zůstal.
9.8.2011 13:37:19
OTÁZKA: Tehdy obor teprve vznikal – s jakými problémy jste se museli potýkat?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Jiří Pokorný, DrSc.
Například že můj pan primář byl jediný člen učitelského sboru katedry chirurgie Ústavu pro doškolování lékařů, který měl anesteziologii na starost. A protože nebyli lidé, tak nám, ještě s mým kolegou, uložil učit a my museli začít přednášet.
9.8.2011 13:37:19
OTÁZKA: Bylo složité vyjednat, aby anesteziologie byla uznána jako samostatná specializace?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Jiří Pokorný, DrSc.
Ano, první reakce byly negativní. Nakonec se ale Spinadel obrátil na náčelníka zdravotnické služby československé armády generála Josefa Škvařila, což byl chirurg z brněnské školy, který si uvědomoval, že rozvoj chirurgie je možný jen s kvalitní anesteziologií. Proto ve vojenské nemocnici nařídil zřídit k 1. 1. 1948 anesteziologické oddělení s jedním primářem a jednou sestrou – bylo to úplně malinké pracoviště, ale bylo prvním svého druhu v Československu.
9.8.2011 13:37:19
OTÁZKA: Kdy a jak se vlastně anestezie začala používat ve světě?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Jiří Pokorný, DrSc.
Začalo to 6. října 1846. Anestezii tehdy úspěšně veřejně demonstroval 26letý zubař William Morton při operaci prováděné profesorem chirurgie Johnem Collinsem Warrenem. Tehdy pacient, před zraky lékařů a studentů, toleroval operaci nádoru při úhlu dolní čelisti, nereagoval, po zákroku se probudil a potvrdil, že skutečně nic necítil. A Warren následně pronesl slavnou větu: „Tak toto není humbuk, pánové!“ Zubaři ve Spojených státech se o to snažili, protože se naučili dělat zubní náhrady. Jenže k jejich aplikaci potřebovali vytrhat zkažené zuby a to je při vědomí neskutečně bolestivé. Takže hledali způsoby jak to vyřešit. Byl to vlastně obchodní zájem. Nakonec Morton zkusil éter. Velmi jednoduchou sloučeninu, jejíž páry po vdechování uvedou nemocného do bezvědomí a způsobí naprostou ztrátu pocitu bolesti. Pacient se dostal do stavu bezvědomí, ve kterém toleroval operování, ale nebyl ohrožen na životě. Naštěstí mohl anestezii dělat téměř kdokoli, protože její provádění bylo jednoduché a éter pacienta tolik neohrožoval. Potřeba, aby lidé necítili bolest, byla nesmírná. Například při amputaci pacient neskutečně trpěl. Vůbec se tehdy nevědělo jak lépe zastavit krvácení, takže když amputovali nohu, strčili pahýl do vařícího oleje. Vše za plného vědomí. Dlouhá staletí se rány ošetřovaly vypalováním. Na bojišti ranhojiči ošetřovali raněné tak, že jen zaškrtili ránu, řešením pak byla většinou amputace. Přitom naděje na záchranu při amputaci ve stehně byla minimální. Nejdříve si tedy raněný protrpěl děsnou bolest a pak ještě dostal infekci, tudíž umíral tři týdny s otravou krve, v horečkách a se strašným trápením. Málokdo měl štěstí, že se zahojil. Proto se éter ani nějak rozsáhle netestoval a byl přijat s velkým nadšením. Každý, kdo s ním zkoušel pracovat, nejprve uspal nějaké to zvíře, a když to fungovalo, zkusil to i na sobě.
9.8.2011 13:37:19
OTÁZKA: A jak se vůbec přišlo na to, že éter má takové vlastnosti?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Jiří Pokorný, DrSc.
To je až úsměvné. Existuje něco, čemu se říká rajský plyn, oxid dusný. Jednoduchá látka, která byla k dispozici již v první polovině 19. století. Používali ji na poutích, ukázalo se totiž, že když ji lidi vdechují, dostanou se do takového zvláštního stavu. Jeden zubař byl svědkem takového představení, kdy se někdo z přítomných pánů nadýchal rajského plynu, pak se bouchl do holeně, a když se pak „probral“, tvrdil, že nic necítil. Zkusil to tedy na sobě a pak i na někom jiném. Jenomže účinek oxidu dusného je slabý a nevydrží tak dlouho jako éter. Tento zubař se rozhodl, že objev představí veřejnosti, stalo se mu však to, co se stát muselo. Operace probíhala v posluchárně, s ohromným publikem, všichni dychtivě čekali, co to udělá. Jenže oxid dusný byl slabý, takže když doktor řízl, pacient zařval a zubař tehdy s ostudou utekl. Proto o půl roku později, když Morton přišel s tajnou látkou, operatér po výkonu pronesl i onu památnou větu, že se nejedná o žádný humbuk.
9.8.2011 13:37:19
OTÁZKA: Takže v souvislosti s éterem nehrozily žádné vážné zdravotní komplikace?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Jiří Pokorný, DrSc.
Jediný problém byl v tom, že vdechování par éteru je velmi nepříjemné. Do roka od jeho zavedení přišel chloroform, jehož páry byly příjemnější na vdechování a čtyřikrát účinnější, ale i nebezpečnější. Stalo se, že patnáctiletá dívka zemřela na stole při operaci následkem předávkování chloroformem… Zhruba sto let se chirurgové spokojili s tím, že vzhledem k jednoduchosti provádění inhalační celkové anestezie a relativní bezpečnosti éteru jim sestra nebo sálový pomocník pacienta nějak uspí. Za operaci i anestezii měl ale zodpovědnost chirurg.
9.8.2011 13:37:19
OTÁZKA: Kde se najednou vzala potřeba změnit ustálený systém?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Jiří Pokorný, DrSc.
Neustále se objevovaly nové způsoby jak dělat anestezii lépe. Spinadel si do Československa přivezl spoustu novinek z Velké Británie. V roce 1956 proběhl první specializační kurz nástavbového oboru anesteziologie, který jsem absolvoval, a již začátkem září mě jmenovali náčelníkem anesteziologického oddělení, to mi bylo 32 let. Jenže po odchodu Spinadela se významní chirurgové nemocnice (Placák, Kunc) domlouvali, co s naším pracovištěm udělají. Chtěli je rozpustit s tím, že si nás rozeberou k sobě. Jenže náčelníci dalších operačních oborů protestovali, protože si zvykli na to, že o anesteziologickou spolupráci žádají anesteziologa a nikoli chirurga. Oddělení bylo zachráněno, bez mé aktivní účasti. Protože Spinadel pracoval pro doškolování lékařů, byl jsem pověřen přednáškami i já a musel jsem se naučit přednášet. Stal jsem se vedoucím oddělení. Zakrátko přišel z tehdejšího ministerstva národní obrany příkaz, že se v oborech musí zavést výzkum pro vojenské zdravotnictví a abych jej pro náš obor zorganizoval. Tak jsem začal pracovat na postupech anestezie a resuscitace za mimořádných podmínek. Výzkum musel být vojensky orientován, protože mimořádnými podmínkami se tehdy myslela především válka. Organizovali jsme ho na řadě klinických, technických a experimentálních pracovišť v republice.
9.8.2011 13:37:19
OTÁZKA: O co přesně šlo?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Jiří Pokorný, DrSc.
O nemoc z ozáření, únik toxických chemických látek, hromadný výskyt raněných… zkrátka zabývat se tím, jak by se prováděla anestezie u pacientů zasažených za válečných podmínek. Bylo to financováno Státní plánovací komisí. Každého půl roku jsme museli podávat zprávy o průběhu prací na výzkumných úkolech. Ale bylo to tajné, protože šlo o vojenský výzkum. My měli štěstí na techniky, inženýr Ondřej Brychta patřil mezi nejlepší ve svém oboru, navíc měl zkušenosti ze zahraničí. Pracoval se svou skupinou v Konštruktě Trenčín, ve vojenském vývojovém a výzkumném zařízení. Měli jsme velké úspěchy. Díky tomuto vývoji vznikly například špičkové plicní ventilátory, které vyráběl a vyvážel národní podnik Chirana. Ale nikdo nevěděl, že původem jsou od nás, to se veřejnost dozvěděla až v 90. letech. Jeden z nich (Chirolog) byl dokonce oceněn zlatou medaili na brněnském veletrhu.
9.8.2011 13:37:19
OTÁZKA: Jako vojenský útvar jste s finančními prostředky patrně problémy neměli…
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Jiří Pokorný, DrSc.
Za to, že jsme úspěšně pracovali a naše zapojená výzkumná pracoviště vykazovala dobré výsledky, jsme dostávali ročně deset milionů na personál a deset milionů na vybavení. Klinickou základnou oboru pro další vzdělávání a pro celostátní vedení výzkumu bylo naše pracoviště v ÚVN až do roku 1972.
9.8.2011 13:37:19
OTÁZKA: Sledovali jste pozorně, co nového v oboru se děje v zahraničí?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Jiří Pokorný, DrSc.
Na tomto místě je docela dobré připomenout, že první jednotka intenzivní péče byla otevřena v Dánsku v roce 1953, vedli ji anesteziologové a vznikla na základě tvrdé práce Bjorna Ibsena v návaznosti na rozsáhlou epidemii dětské obrny v letech 1952–53. Velkou roli pro obor sehrál i profesor Peter Safar, anesteziolog a vedoucí pracovník výzkumu v resuscitaci celosvětového významu. Byli jsme stejně staří a stali se dobrými přáteli. Jeho dědeček, pocházející z východních Čech, byl poslán do Vídně na zkušenou, kde se také oženil a usadil. Petrův otec i matka byli lékaři protinacistického zaměření. Peter prožil hrůzy války při dobývání Vídně. Po skončení války dostudoval medicínu a dělal maximum, aby se odvděčil, že ji přežil. Po dvou letech práce v nemocnici odjel na zkušenou do Ameriky, tam se věnoval oboru anesteziologie a posléze skončil v Pittsburghu, kde vybudoval největší anesteziologické pracoviště na světě. Tak založil celosvětově významné resuscitační výzkumné centrum, které dnes nese jeho jméno. Experimentálně též založil zdravotnickou záchrannou službu, která se starala o pacienty již na místě úrazu. Do té doby sanitka pacienta vždy pouze naložila a odvezla do nemocnice, kde teprve začaly léčebné výkony. Byl to právě on, kdo začal s heslem „stabilizovat a odvézt“ namísto „sebrat a odvézt“. Vycvičil na to nezaměstnané z Pittsburghu a prosadil dnes samozřejmé ošetřování ohrožených pacientů již na místě.
9.8.2011 13:37:19
OTÁZKA: Jakým způsobem se tyto novinky dostávaly do Československa? Kdo je přivezl a jak byly aplikovány?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Jiří Pokorný, DrSc.
O to se zasloužil Bořivoj Dvořáček. V roce 1959 byl na anesteziologickém školicím místě WHO v Kodani, kde poznal poskytování resuscitační péče na celosvětově první jednotce intenzivního léčení vedené anesteziologem Bjornem Ibsenem. Po návratu do Prahy se stal členem výboru naší anesteziologické společnosti a dokázal prosadit rozšíření anesteziologie a resuscitace. Naštěstí měl dost kontaktů, ale ani tak nebylo snadné vše protlačit. Všichni věděli, že masivní rozšíření oboru bude mimo jiné znamenat hodně se učit a dělat věci, na které do té doby nebyli zvyklí. Ale podařilo se – v roce 1971 byla do novely specializační vyhlášky zařazena anesteziologie rozšířená o resuscitaci a zařazena mezi 20 základních oborů. 1974 pak vyšla čtyři metodická opatření ministerstva zdravotnictví, která měla vliv na přestavbu zdravotnictví v oblasti akutní medicíny. V zákulisí všech jednání byli anesteziologové. V roce 1968 také proběhl světový kongres v Londýně, všichni jsme dostali povolenky a v té době vznikla při katedře chirurgie Institutu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů (ILF – pokračovatel ÚDL) subkatedra anesteziologie. Měl ji na starosti Hugo Kesler, což byl první docent v našem oboru. Pracoval v Krči při chirurgické základně dnešního IKEMu. V roce 1965 založil první výzkumné resuscitační oddělení u nás, v Nemocnici Na Františku. Dva roky poté už na Kladně vznikl ze zrušeného oddělení pro tuberkulózní rodičky prostor, který věnovali lůžkové části ARO. To byly takové první zárodky lůžkové resuscitace u nás.
9.8.2011 13:37:19
OTÁZKA: Nakonec jste se rozhodl přejít ze Střešovic do Motola. Proč zrovna tam a proč nejprve na dětském oddělení?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Jiří Pokorný, DrSc.
Měl jsem dobré kontakty na dětské lékaře. V 50. letech na ministerstvu národní obrany rozhodli, že budeme připravovat na práci vojenských anestetistů lékaře oborů méně důležitých pro válku, jako byli pediatři, zubaři, plicní a podobně. Využili toho, že je podle zákona mohli povolávat na mimořádná cvičení, a to maximálně na dva měsíce. Začali je tedy povolávat k výcviku do našich nemocnic, kde pod vedením anesteziologů museli pracovat na operačních sálech a učit se aplikovat injekce, léky, které uspávají, naučit se základní anesteziologické péči. Nejprve bylo třeba vycvičit odborné anesteziology pro vojenské nemocnice. V nich byly vytvořeny anesteziologické kabinety a zanedlouho anesteziologická oddělení. Anesteziologové ve všech vojenských nemocnicích pak začali školit záložní „lékaře s anesteziologickou erudicí“. V 70. letech se dostavovala dětská část Fakultní nemocnice Motol. Tehdy se stavělo metro a nuselský most. Na Karlově tehdy stála dětská fakultní nemocnice a musela nuselskému mostu ustoupit. Postupně se proto přesunovala nově budované fakultní nemocnice v Motole a tam vznikala nová pracoviště. Dětští lékaři mě znali ze zmíněných cvičení a pozvali mě, abych se zúčastnil výběrového řízení na přednostu anesteziologického pracoviště. Ve vojenské nemocnici tehdy další rozvoj možný nebyl, lůžkovou část anesteziologického oddělení nechtěla. V Motole se spojovala tři anesteziologická oddělení a za mnou přišli s pozváním. Po dohodě doma jsem výzvu přijal, výběrové řízení vyhrál a nastoupil. Již za dva týdny ministerstvo zdravotnictví přiznalo novému oddělení status kliniky – byla to první klinika oboru v České republice. Vedení kliniky mi pak vydrželo až do konce roku 1990. Tehdy přišel příkaz provést výběrová řízení na všechny vedoucí funkce a já si řekl, že vedení kliniky přenechám mladším. Po mně byl jmenován přednostou kolega z kliniky docent Pachl a po pěti letech pak můj dlouholetý spolupracovník profesor Cvachovec, který pracoviště vede dodnes.
9.8.2011 13:37:19
OTÁZKA: V roce 1973 jste se stal tedy prvním přednostou tohoto pracoviště. Jak vzpomínáte na úplné začátky?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Jiří Pokorný, DrSc.
Na anesteziologii ve střešovické nemocnici jsem začínal jen s kolegy Trávníčkem, Počtou a Uhlířovou. Po uznání samostatnosti oboru vojenskými chirurgy jsme v ÚVN skokově dostali deset lékařů a k tomu patřičný počet sester. Když jsem v roce 1990 odcházel z motolské AR kliniky, měli jsme 36 lékařů, nyní jich mají 125 a jsou největším klinickým pracovištěm celé Fakultní nemocnice Motol… Měli jsme vynikající výsledky, zabývali jsme se například výzkumem elektroanestezie, dnes již pozapomenutým, kdy lze vhodně definovanými elektrickými impulzy ovlivnit mozek tak, že pacient nevnímá bolest ani okolí. Je možno v tom operovat a tento postup neovlivňuje játra, ledviny ani vnitřní prostředí, protože působí jen na mozek. Kolega Jan Pokorný na tom pracoval řadu let, vypracoval tak kvalitní závěrečnou zprávu, kterou předložil jako dizertaci, že jsem ji jako předseda komise pro kandidátské hodnosti v oboru anesteziologie a resuscitace rovnou doporučil k obhajobě před komisí doktorskou. Byl jedním z mála, komu se podařilo obhájit doktorskou vědeckou hodnost bez toho, že by byl kandidátem. Ale ta práce byla skutečně výjimečná.
9.8.2011 13:37:19
OTÁZKA: Proč se tento postup neprosadil více?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Jiří Pokorný, DrSc.
Šlo o skutečně progresivní metodu, ve světě tuto linii výzkumu sledovali také, ale víme, že to svým vlivem zarazil farmaceutický průmysl. Najednou by tu byly přístroje, které můžete opakovaně používat k anestezii, navíc šetrné k metabolismu, velice levné a už by zkrátka nebylo třeba tolika látek, které farmaprůmysl vyrábí. Takže tomu prostě zabránili.
9.8.2011 13:37:19
OTÁZKA: Dlouho jste rovněž vedl katedru urgentní medicíny a medicíny katastrof. Jak si dnes u nás tento obor vede?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Jiří Pokorný, DrSc.
Od konce druhé světové války si veřejnost všímá toho, že stále přibývá informací o katastrofách s hromadným výskytem zasažených či raněných. A jejich počet je také mnohem vyšší – například tsunami, různá zemětřesení, požáry i velké dopravní nehody. Problém pro zdravotnickou službu je, že když se na jednom místě vyskytnou desítky zraněných a postižených, musí rozhodnout jak je obsloužit a dostat do nemocnice. Typickým příkladem byl náraz rychlíku Comenius do spadlého mostu u Studénky. Hromadná nehoda s velmi špatnou dostupností, nakonec pomohly vrtulníky, ale musím říci, že záchranáři svou práci odvedli velmi dobře.
9.8.2011 13:37:19
OTÁZKA: Co je v takových situacích nejdůležitější?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Jiří Pokorný, DrSc.
Zejména je nutné rozhodnout, komu pomohu jako prvnímu. Začnu tam, kde se někdo dusí nebo hodně krvácí. Zlomeniny nechám na později, tito pacienti zpravidla nejsou ohroženi na životě. Musí také platit, že se postupuje podle kapacit. Jestliže jsme za normálních okolností přítomni náhlé zástavě krevního oběhu, děláme všechno pro to, abychom člověka zachránili. Jestliže je to ovšem při hromadné nehodě, pak ten, kdo po otevření dýchacích cest spontánně nedýchá, patří do skupiny nezvladatelných stavů. Vedle nám může někdo zevně silně krvácet, takže lékař musí zachránit toho krvácejícího.
9.8.2011 13:37:19
OTÁZKA: Jak jsou na tom dnes lékaři se znalostí poskytování první pomoci?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Jiří Pokorný, DrSc.
Ukázalo se jako bláhová představa, že každý lékař umí první pomoc. Na Bulovce se před dávnými lety stalo, že když dítěti zaskočila lentilka, lékař jej vzal a utíkal s ním přes celý areál na ARO, a než ho tam donesl, dítě se udusilo. Anesteziolog neustále přichází do kontaktu s pacienty, kterým selhaly základní životní funkce, takže je zvyklý rutinně podávat například léky na ochabnutí svalstva, dělá to denně několikrát, zatímco takový kožař se k tomu nikdy nedostane a selhání základních životních funkcí nikdy neviděl. Na všechny akutní události se pak dnes volají anesteziologové. Do doby, než k pacientovi přijde specialista, však musí být zajištěna první pomoc a my bychom rádi, aby toto uměli opravdu všichni lékaři. Ještě za socialismu, ministr Prokopec nařídil, že u každé specializační atestace bude otázka z první pomoci. V ILF probíhaly vědecké rady každý měsíc, a jen to vyšlo, kolegové se na mě obrátili, abych jim vytvořil test, na kterém by první pomoc zkoušeli. Příliš velký výsledek z toho nebyl. Když jsem se po odchodu z Motola stýkal s kolegy ze záchranek a pomáhal jim s budováním samostatného oboru urgentní medicína (dnes katedra urgentní medicíny a medicíny katastrof IPVZ), navrhl jsem, že budeme doktorům dávat dvoudenní kurzy v teorii a nácviku neodkladné resuscitace. Ministerstvo z toho dnes udělalo podmínku, každý musí takovým kurzem projít a prokázat, že to umí. To je vývoj, který reaguje na skutečnost, že některé stavy ohrožení života je možné zvládnout správnou první pomocí. Vidíme tendence rozšířit vzdělávání lékařů. Superspecializace totiž sice na jedné straně vedly k ohromnému pokroku, na straně druhé zúžily vzdělanost a pohotovost a připravenost lékařů na stavy akutního ohrožení života.
9.8.2011 13:37:19
OTÁZKA: Snažíte se tedy tuto určitou základní všestrannost lékařů znovu oživit v rámci kurzů IPVZ?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Jiří Pokorný, DrSc.
IPVZ je ohrožený ústav. Před dvěma lety ministerstvo oznámilo, že institut již není příspěvkovou organizací, takže musely být rapidně zvýšeny poplatky za kurzy. Pro mladé je problematické si je zaplatit, tudíž se hledají cesty jak to udělat. Já prožil největší část svého života v centrálně řízeném zdravotnictví a vzhledem k tomu, jak je to náročný resort, si myslím, že masivnější privatizace ve zdravotnictví není šťastná cesta. Najednou nejsou doktoři na lékařskou službu první pomoci, protože to nikdo nechce dělat. Kdyby to bylo náležitě organizované, služby se rozdělí a metodicky se po nich může požadovat, co mají umět a dělat. Obecně kvalita poskytované péče klesá, zatímco na druhé straně se daří držet špičkové obory na světové úrovni. Například kolem profesora Pirka vzniklo mimořádné kardiochirurgické pracoviště, ale je pravda, že současné zdravotnictví se celkově stává příliš drahé. Doktoři rádi pracují s moderními prostředky, ovšem když nikdo nekontroluje, zda zařízení bude používáno jednou týdně, nebo ve dvou směnách, je to problematické a nákladné. Třeba magnetické rezonance prostě mají být využívány denně; když na nich zdravotníci pracují jednou do týdne, tak s tím ani dělat neumí. Bojovat s takovými nešvary bude nesmírně těžké, ale nyní věřím tomu, že ministr Heger, který má dlouholeté zkušenosti z praxe, to zvládne. Jestli ho tedy politické prostředí neutluče.
9.8.2011 13:37:19
OTÁZKA: Jak dle vás ministr zvládl krizovou situaci okolo protestu lékařů?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Jiří Pokorný, DrSc.
Můžete kritizovat jakékoli opatření, ale tehdy reálně hrozilo, že by jako ministr zdravotnictví dopustil nebývalou krizi, přestože se nakonec ukázalo, že mnoho lékařů podalo výpověď jen demonstrativně. Za těch dvacet let se nedělo vůbec nic, nyní se nejvyšší představitelé státu poprvé začali vážněji bavit o zdravotnictví. Platy lékařů jsou skutečně hanebné, takto prostě žít nemohou. A jestliže se tím rozjelo i jednání o zdravotnických zákonech, je to jen dobře.
9.8.2011 13:37:19
OTÁZKA: Celý život jste hodně pracoval, při čem si ale nejlépe odpočinete? A měl jste při svém vytížení čas i na rodinné radosti a starosti?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Jiří Pokorný, DrSc.
Ženil jsem se za studií, s kolegyní-medičkou – rozuměl jsem chemii a pomáhal s ní jedné spolužačce. To se mi stalo osudným a nakonec jsme se vzali. Byli jsme spolu čtyřicet let, měli dvě dcery, bohužel krátce před naším výročím žena zemřela na zhoubnou nemoc. I v pokročilém věku jsem pak našel druhou skvělou životní partnerku, která mi pomohla prožít toto období kvalitně. Jsem za to velmi rád, v 66 letech si najít a vybrat dobrého partnera je opravdu štěstí. Jinak mě velmi baví historie. Se ženou rádi cestujeme, pořád někam jezdíme na výlety – česká krajina je nádherná a nikdy se neomrzí. Těší mě také hudba. Především jsem ale patologicky zatížen oborem, takže jím stále žiji, rešeršuji a zůstávám v kontaktu s aktivními kolegy. Musím říci, že mám stále plný kalendář.
9.8.2011 13:37:19