OTÁZKA: Zpravidla nezačínám v rozhovorech procházku životopisem úplně na začátku, ale místo a datum vašeho narození, tedy Londýn v období 2. světové války, přímo vybízí k otázce. Byli zde vaši rodiče v emigraci, případně máte nějaké britské kořeny?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Ivo Šteiner, CSc.
Oba rodiče byli Češi. Na začátku války utekli před Hitlerem do Francie a posléze do Velké Británie. Otec tam působil v československé armádě, u pozemních vojsk. Já se narodil v roce 1940, shodou okolností druhý den, co začaly nálety na Londýn. Zpět do Československa jsme se vrátili hned po skončení války, protože rodiče byli vlastenci a nechtěli zůstávat v cizině. Z toho důvodu jsme ani neemigrovali po roce 1948. Samozřejmě jsme po únoru kvůli svému britskému pobytu měli problémy, ale otce naštěstí na rozdíl od mnoha jiných, kteří působili v západní armádě, nezavřeli.
21.10.2009 15:56:06
OTÁZKA: Místo narození patrně nemůže člověka neovlivnit. Zůstalo ve vás něco „britského“?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Ivo Šteiner, CSc.
Tak především určitý konzervativismus, v něčem jsem snad ještě konzervativnější než Britové – nepřijímám snadno různé novoty a výdobytky technického pokroku, jsem snad jeden z posledních lidí u nás, co nemají mobil, moc nedělám na počítači, mám rád své jisté, zažité postupy... A pak také dávám přednost čaji před kávou (i když české pivo je české pivo). Mám i takovou typickou anglofonní sběratelskou vášeň – krabičky od čaje. Anglie mi samozřejmě ohromně přirostla k srdci, vždy se tam cítím dobře a jsem rád, když se tam mohu vypravit. Mám rád atmosféru země i povahu jejích obyvatel, je mi to blízké.
21.10.2009 15:56:06
OTÁZKA: Měla tato vaše „britská“ rodinná anamnéza své důsledky, ztížilo vám to život?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Ivo Šteiner, CSc.
Ano, například už když jsem se chystal na studia – z gymnázia jsem nedostal doporučení na medicínu. Tak jsem si vylepšoval kádrový profil tím, že jsem po maturitě nastoupil na výpomoc do nemocnice v Krči. Odtud už bylo na lékařskou fakultu blíž, ale v Praze to přesto bylo těžké. Shodou okolností se však zrovna v roce 1958 obnovila „civilní“ výuka na fakultě v Hradci Králové (předtím byla od roku 1951 na příkaz ministra obrany Čepičky čistě vojenská), tak jsem to zkusil a byl přijat.
Do té doby jsem skoro „nevěděl“, že nějaký Hradec je, nikdy předtím jsem s tímto krajem neměl nic společného, a najednou se ze mne takto řízením osudu stal Hradečák. Čemuž jsem dnes moc rád. Někdy si říkám, jak málo stačí a jaké náhody často vedou ke zcela zásadním důsledkům pro další život. Kdyby se mi například místo Hradce nějakým způsobem podařilo zůstat v Praze, asi bych měl zcela jinou životní dráhu, jinou ženu, rodinu, patrně bych pracoval i v jiném oboru – vždy mne táhla víc klasická interna než chirurgické obory a patologie by mne asi ani nenapadla.
21.10.2009 15:56:06
OTÁZKA: Říkal jste, že o patologii jste neuvažoval – to ostatně zřejmě málokdo při nástupu na fakultu. Jak jste se k ní přesto dostal, místo vysněné interny?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Ivo Šteiner, CSc.
S patologií jsme se jako studenti setkali ve 3. ročníku. Nejprve jsme měli na cvičení asistenta, který nás pro svůj obor rozhodně nijak nestrhnul a nezaujal, bylo to spíš takové nemastné. Pak ale přišly přednášky profesora Vortela a to už bylo něco jiného. Nadchl mne jeho projev i zaujetí pro obor. A také on sám jako osobnost.
Takže právě on byl tím hlavním impulsem, který rozhodl o mém celoživotním zaměření. Interna a patologie se shodují v tom, že je třeba mít velmi široký rozhled a pohled na medicínu. Je nutná systematičnost, pečlivost, oba obory mají společné „luštění“ záhad. Nakonec to tedy pro mne bylo docela blízké a svým způsobem i lákavé. Na ústavu jsem začal pracovat ještě při studiu jako studentská síla a postupně se tu etabloval. Když jsem pak nastoupil jako řadový lékař, už to taková změna nebyla, všechno tu pro mne bylo dobře známé.
21.10.2009 15:56:06
OTÁZKA: Nejznámějším „pojmem“ spojeným s vaším ústavem (nyní dokonce jako součást jeho názvu) je jméno profesora Antonína Fingerlanda. Vzpomenete si ještě na své první setkání s ním, jak na vás zapůsobil?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Ivo Šteiner, CSc.
Na první setkání asi ne, ale rozhodně mám naprosto živě v paměti naše nejdramatičtější setkání, které proběhlo při zkouškách. Celé to začalo tím, že se mi při praktické části zkoušky podařilo nešťastnou náhodou shodit sklíčko s histologickým preparátem a rozbít je. Profesor Fingerland chodil po místnosti, zkoušel studenty, co mají za preparáty, co vidí pod mikroskopem... a když došel ke mně, katastrofa. Přiznal jsem se mu, on se zděsil, začal lomit rukama: „Takový krásný, vzácný preparát, to byl nějaký Rus, co trpěl silikózou a tuberkulózou, kde teď seženeme něco podobného...“ Takže to byl poněkud neslavný začátek zkoušky.
Profesor Fingerland byl výborný přednášející, výrazná, nepřehlédnutelná osobnost s rozevlátým, bohatýrským stylem, extrovert, dělal si rád legraci sám ze sebe, i před studenty. Ideálně se doplňovali s profesorem Vortelem – Fingerland byl hodně dobrý v reprezentaci ústavu navenek, Vortel to zase odpracoval uvnitř, dával přednost takové té nenápadné mravenčí solidní práci, systematik. Přiznám se, že mi osobně sedělo víc Vortelovo pojetí, ale oba byli svým způsobem jedineční a výborně se doplňovali.
21.10.2009 15:56:06
OTÁZKA: O svérázném Antonínu Fingerlandovi se traduje hodně historek, vzpomenete si na některé z pozdějších dob?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Ivo Šteiner, CSc.
On je především unikát vhodný na zápis do Guinnessovy knihy rekordů – 71 let non-stop zaměstnaný na jednom pracovišti, z toho 42 let v jeho čele! Patologie se stala jeho celoživotním a prakticky jediným koníčkem. Docházel do ústavu a jako konzultant se aktivně účastnil zdejšího dění téměř do své smrti (zemřel krátce před svými 100. narozeninami), ještě v 90 sem jezdil na kole. Specializoval se na plicní problematiku a takovým jeho erbovním tématem bylo kuřáctví. Pečlivě počítal, kolik který pacient vykouřil cigaret za život, v anamnestických údajích nikdy nesmělo chybět, zda kouří, jak dlouho, kolik cigaret; dával to správně do souvislosti s různými patologickými změnami, někdy ovšem v tom svém křížovém boji redukoval všechny choroby a úmrtí úzce na vliv kouření.
A nakonec odešel „ve velkém stylu“, jak pro něj bylo typické. Trval na tom, že musí být odpitván, sám nás upozorňoval, na co určitě nemáme zapomenout, co by stálo za prozkoumání,
aby nebyly žádné pochyby o jeho kompletní diagnóze. Nakonec se z jeho pitvy stala takřka ceremoniální záležitost, pitvali jsme jej čtyři sekanti, jeho žáci, z toho tři profesoři a jeden primář. Byl to hodně výjimečný okamžik, s nádechem slavnostnosti, možná i teatrálnosti, přesně jak odpovídalo naturelu profesora Fingerlanda.
21.10.2009 15:56:06
OTÁZKA: Existuje také nějaká zajímavá příhoda s vaším druhým učitelem profesorem Vortelem, která by jej vystihovala
ODPOVĚĎ:
MUDr. Ivo Šteiner, CSc.
Velmi charakteristická je pro něj třeba následující: O místo na ústavu se přišel ucházet nadějný nový lékař. Vypadalo to dobře, profesor Vortel ho provedl ústavem, už se skoro dohodli, a nakonec se ten nešťastný uchazeč zeptal na pracovní dobu. To neměl dělat. „Cože?“ zděsil se Vortel, „tak vás zajímá pracovní doba? Tady se pracuje tak, jak je potřeba!“ A už ho hnal...
21.10.2009 15:56:06
OTÁZKA: Každý patolog má „svoji“ oblast lidského těla. Na kterou z nich jste se po příchodu na ústav začal specializovat vy?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Ivo Šteiner, CSc.
Vždy tu byla snaha co nejúžeji spolupracovat s klinickými pracovišti, být v kontaktu s lékaři-kliniky. V Hradci byla vždy velmi kvalitní kardiologie a kardiochirurgie, „srdcaři“ proto samozřejmě projevili zájem mít svého „dvorního“ patologa. Byl jsem s touto nabídkou osloven, a tak jsem se začal profilovat v kardiopatologii. Zajímavé na práci zde je, že i když nejsme v přímé klinické medicíně a v kontaktu s pacienty, přesto musíme být hodně erudovaní v daném klinickém oboru. Někdo se zaměří na gastroenterologii, jiný na gynekologickou problematiku nebo plíce, ledviny, mozek, kosti. Já se díky tomu dostal podrobněji ke kardiologii a bylo to pro mne velmi poutavé.
21.10.2009 15:56:06
OTÁZKA: Poměrně záhy jste se díky své specializaci podíval i do Ugandy. Za jakých okolností?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Ivo Šteiner, CSc.
Šlo o stáž pod záštitou Světové zdravotnické organizace; potřebovali právě kardiopatologa, což pro mne byla výhoda – zúčastnil jsem se konkurzu a vyhrál jej. Bylo to v době uvolnění, rok 1968, takže dokonce i takoví lidé jako já, neangažovaní nestraníci, mohli celkem bez problémů vyrazit na zahraniční pracovní pobyt. Nakonec to ale stejně bylo trochu nahnuté, skoro to vypadalo, že neodjedu. Můj odlet byl naplánován na listopad 1968, tedy již po invazi; v Praze kolem letiště všude samá vojenská technika, Rusové... Kupodivu se podařilo, dokonce jsem s sebou mohl vzít manželku s čerstvě narozeným dítětem.
21.10.2009 15:56:06
OTÁZKA: Jak na vás tato exotická země po příletu zapůsobila?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Ivo Šteiner, CSc.
Uganda je fantastická – národní parky, kde vidíte ve volné přírodě hrochy, slony, krokodýly, nádherná jezera, vodopády, vegetace. Jak píše Hemingway, jsou to „zelené africké“. Ten pobyt (vedle toho, že jsem si rozšířil znalosti o kardiomyopatiích a tropických chorobách) možná ani tak nezměnil můj pohled na medicínu, ale rozhodně natrvalo poznamenal a rozšířil můj pohled na svět. Dá se říci, že jsem „onemocněl“ tím, čemu se říká African sickness – jak jednou vidíte Afriku, už ve vás něco zůstane, nějaká nostalgie a touha vrátit se tam, začne vám chybět.
21.10.2009 15:56:06
OTÁZKA: A váš dojem z tamní společnosti a zdravotnictví?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Ivo Šteiner, CSc.
Uganda tehdy byla pár let samostatnou zemí, všude ovšem ještě doznívaly silné britské vlivy. Příjemná byla i náboženská tolerance, kdy vedle sebe bez problémů žili protestanté, katolíci, muslimové, animisté, dokonce všichni společně slavili své svátky, dokázali se zkrátka domluvit a respektovat. Tehdy to byla do jisté míry a na africké poměry vyspělá země, například nemocnice, kde jsem působil, byla opravdu krásně zařízená, v mnohém předčila i to, co jsem znal z domova, z Hradce. Především to pro mne ale bylo nesmírně zajímavé z medicínského hlediska – profil kardiovaskulárních onemocnění v Ugandě je úplně jiný, než jaký známe od nás z Evropy.
Tamní obyvatelé díky zcela odlišnému životnímu stylu a stravě prakticky netrpí žádnými aterosklerotickými změnami, na druhé straně se tam proto vyskytují „čisté“ kardiomyopatie; některé z nich, například endomyokardiální fibróza, jako endemické. Díky pobytu v Ugandě a seznámení se s kolegy z celého světa, kteří zde působili, jsem pak získal řadu nabídek pracovat na Západě, bylo to velice lákavé, ale odolal jsem a vrátil se domů. Nechtěl jsem zde nechat rodiče a také se ozvalo mé vlastenectví, moje země by mi velmi chyběla, i když poměry v ní byly takové, jaké byly. Alespoň jsem tedy korespondenčně udržoval získané kontakty.
21.10.2009 15:56:06
OTÁZKA: Vrátil jste se do naplno rozjeté „normalizace“, to asi nebylo nic příjemného.
ODPOVĚĎ:
MUDr. Ivo Šteiner, CSc.
Po mém návratu na jaře 1970 skutečně přituhlo. Profesor Fingerland byl ve svých 70 letech „odejit“ do důchodu a na ústavu spíše „trpěn“, profesora Vortela coby jeho nástupce dokonce vyhodili. Podmínky byly čím dál horší, takže jsem nakonec odešel do Pardubic a stal se primářem tamní patologie.
To byla ohromná změna – mnohem klidnější prostředí a především uvolněné. V Pardubicích mohli působit jako primáři i nestraníci, tolik se tam tyto záležitosti neřešily. Samozřejmě jsem se tam snažil přenést a zavést užitečné věci, které jsem se naučil v hradecké nemocnici a na fakultě, nastavil standardy práce, udělal pořádek v dokumentaci. Díky tomu, že jsem měl v Pardubicích více času a klidu a ubyly mi klasické fakultní povinnosti, jsem se také mohl začít mnohem intenzivněji věnovat svým koníčkům a rozvinout některé nové zájmy.
21.10.2009 15:56:06
OTÁZKA: Které to byly?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Ivo Šteiner, CSc.
Pardubice byly centrem působení československých parašutistů za 2. světové války, známá operace Silver A. Na každém rohu vidíte pamětní desku, připomínající jejich zdejší civilní spolupracovníky. Začal jsem se tedy mnohem více zajímat o události okolo heydrichiády a vůbec účinkování českých parašutistů za války. Druhým koníčkem se pak stal Jan Evangelista Purkyně, jeho práce, výzkumy, přínos medicíně a postupně i celé jeho období. Nejprve jsem se k němu dostal přes Purkyňova vlákna v srdci, ale postupně mi přišel fascinující i on sám jako osobnost.
21.10.2009 15:56:06
OTÁZKA: Další zajímavou etapou vašeho života byl pracovní pobyt v Kuvajtu.
ODPOVĚĎ:
MUDr. Ivo Šteiner, CSc.
Československá medicína tam měla velmi dobrý zvuk, cestu nám prošlapala řada špičkových hradeckých lékařů, na ně se postupně nabalovali další, kolega pozval kolegu, takže z Hradce tam působila opravdu řada lidí. Já se tam dostal ještě za svého působení v Pardubicích, prakticky na sklonku normalizace, tedy opět v období, kdy už poměry začaly pomalu povolovat. Odlétal jsem 3. listopadu 1989, přesně dva týdny před revolucí. To, na co jsem celý život čekal a na co jsem se těšil, jsem nakonec zmeškal.
21.10.2009 15:56:06
OTÁZKA: Byla vaše pracovní náplň opět něčím výjimečná?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Ivo Šteiner, CSc.
V Kuvajtu se prakticky nepitvá, takže těžištěm mé práce byly biopsie – jak rutinní, tak z mé specializace. Spolupracoval jsem zejména s lékaři z Chest Hospital, nemocnice specializované na kardiovaskulární a hrudní choroby.
21.10.2009 15:56:06
OTÁZKA: Oproti pobytu v Ugandě však zřejmě bylo všechno úplně jiné – klima, mentalita obyvatel, technologická úroveň, organizace zdravotnictví...**
ODPOVĚĎ:
MUDr. Ivo Šteiner, CSc.
Přesně tak, stejná byla snad jen angličtina jako profesní jazyk. Pokud jde o zdravotnictví, jednoznačnou výhrou je mít kuvajtský pas (a nakonec nejen kvůli zdraví). Jakmile jste kuvajtským státním příslušníkem s tamním pasem, máte prakticky vše zadarmo. A ani nutně nemusíte do tamních nemocnic; klidně si můžete zvolit operaci kdekoli po světě a dostanete ji proplacenou. Na druhou stranu získat kuvajtský pas je snad jedna z vůbec nejtěžších věcí a oni dobře vědí proč.
Nestačí ani narodit se tam, zpravidla musíte patřit k některé z původních rodin, kterých zase až tak moc není, tvoří v zemi výraznou menšinu. Jakmile ho získáte, máte vystaráno, mladé rodiny dostávají do začátku od státu vily, péče je neomezená a na vysoké úrovni. Kuvajťané nejsou moc na práci, proto tam žije hodně přistěhovalců. Na středních pozicích najdete většinou Egypťany, na posluhování a servis pak zaměstnávají lidi z Východu – Indy, Pákistánce, Bangladéšany, Filipínce... Díky těmto imigrantům tam bylo relativně (na poměry muslimských zemí) volné náboženské klima, protože třeba právě Filipínci jsou převážně katolického vyznání. Ve městě dokonce existoval katolický kostel.
21.10.2009 15:56:06
OTÁZKA: Sledoval jste dění doma?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Ivo Šteiner, CSc.
Ano. Mezitím v Československu proběhla revoluce, na fakultě i v ústavu docházelo k velkým změnám a já byl osloven, zda bych se mohl ujmout řízení. Musel jsem odmítnout s poukazem na to, že jsem v Kuvajtu vázán smlouvou. Jenže člověk míní a život mění. 2. srpna 1990 obsadil Kuvajt Saddám Husajn, předčasně tak po devíti měsících „ukončil“ mé angažmá a já se mohl vrátit domů, do Hradce, na ústav a skutečně se stát jeho vedoucím.
21.10.2009 15:56:06
OTÁZKA: Unikat ze země, kam právě přijela irácká invaze, bylo zřejmě dost dobrodružné...
ODPOVĚĎ:
MUDr. Ivo Šteiner, CSc.
Plánoval jsem, jak v srpnu na dovolené doma velkolepě oslavím své padesátiny, místo toho krátce před tím přijeli Iráčané a udělali mi čáru přes rozpočet. Původně to s námi vypadalo všelijak, nejprve nás drželi, ale koncem srpna svolili, že můžeme jet přes Irák domů. My Čechoslováci jsme to měli u Iráčanů jakž takž protože jsme u nich předtím stavěli cukrovary, dodávali jim zbraně a byli považováni za spřátelenou zemi. Kolona asi třiceti aut, vepředu vlajka Červeného kříže, vzadu Červený půlměsíc, se vydala na dlouhou cestu na sever.
Dojeli jsme takto až do Bagdádu, v protisměru se po téže silnici valily tanky, měli jsme celou invazi z první ruky. Pak jsme měli pokračovat do Jordánska a odletět domů, místo toho si to rozmysleli – přes Jordánsko poslali jen ženy a děti, zatímco my jeli dál v autech na sever, celým Irákem, dále přes Kurdistán, Turecko a Balkán. Díky tomu jsem viděl na vlastní oči města a oblasti, o kterých často slýcháme ve zprávách, ale normální smrtelník se tam těžko dostane. Bylo to jedno velké dobrodružství, které naštěstí dopadlo dobře a všichni jsme se vrátili v pořádku domů.
21.10.2009 15:56:06
OTÁZKA: A vy jste se konečně ujal řízení ústavu. S jakými plány jste nastupoval a co bylo nutné udělat jako první?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Ivo Šteiner, CSc.
Změny to nebyly příliš radikální, většina věcí zde fungovala velmi dobře. Došlo ovšem k velké obměně personální, bylo třeba sehnat nové, mladé kolegy a zaškolit je. Existují dva typy manažerů – stratégové, kteří promýšlejí různé koncepce, plány a vize na dlouhou dobu dopředu, a pak krizoví manažeři, řešící věci za pochodu; vždy to, co je momentálně nejvíc akutní. Tak jak je třeba a jak věci přicházejí. Mám rozhodně blíž k tomu druhému typu. Také se dost podstatně proměnila podoba výuky, na kterou velmi dbám.
Třeba jen takový „detail“ – před mým nástupem byli nejpopulárnější učitelé ti, kteří ukončovali výukové hodiny předčasně a pokud možno neměli žádné velké požadavky na studenty. Podobné způsoby samozřejmě nebylo možné trpět. Šlo vlastně o úplný opak toho, co znám třeba z Velké Británie a především z Ugandy! Tam byl zájem studentů enormní, neustále se ptali, nesnažili se studium všelijak obcházet, naopak měli požadavky, aby kantor prohloubil výuku, vysvětlil toho víc. U nás se to pomalu mění, přesto v sobě řada českých studentů něco z těch snah o usnadnění si práce stále má.
21.10.2009 15:56:06
OTÁZKA: S jakou reakcí se tyto zvýšené nároky setkaly u vašich kolegů?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Ivo Šteiner, CSc.
Věřím hlavně v pozitivní vzor nadřízeného. Pokud jdu sám příkladem v tom, co chci po ostatních, je to pro ně snazší, srozumitelnější a ti schopní to bez problémů dokáží plnit. Jsem typ šéfa, co sází spíš na domluvu po dobrém, solidní vztahy, snažím se vytvořit klima, kde mohou ostatní fungovat a rozvíjet se.
21.10.2009 15:56:06
OTÁZKA: Dlouhodobě působíte nejen ve vedení ústavu, ale i fakulty – nepřetržitě od roku 1991 buď na postu proděkana, nebo děkana (1997 až 2003). Nejste z toho po tak dlouhé době unavený?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Ivo Šteiner, CSc.
Zabývat se fakultou, jejím rozvojem, chodem a výukou mne stále baví. Jsem rád v kontaktu se studenty a přiznám se, že na výuku ve svých úvahách vždy kladu ještě o trochu větší důraz než na ostatní složky práce. Věda se totiž dá dělat i na jiných pracovištích, stejně tak medicínská rutina, po republice máme řadu dobrých nemocničních oddělení. Ovšem výuka je výlučným posláním fakulty a je třeba ji opravdu dobře opečovávat, proto ji beru jako prioritu.
Nyní jsem proděkanem pro zahraniční styky. Jde zejména o rozvoj společných projektů s předními pracovišti v různých zemích. Jedním z nejvýznamnějších a nejprestižnějších je spolupráce s Mayo Clinic v americkém Rochesteru, díky tamnímu profesorovi českého původu Alexanderu Schirgerovi. Našim studentům to umožňuje pobývat tam přes prázdniny na stáži a získat zkušenost ze špičkového amerického pracoviště.
21.10.2009 15:56:06
OTÁZKA: A vaše fakulta naopak přijímá studenty ze zahraničí, kteří zde studují v hojném počtu. Odkud přijíždějí nejčastěji?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Ivo Šteiner, CSc.
Většinu studentů nyní máme z Velké Británie, Skandinávie a Malajsie, jsou zde ale i z takových pro nás exotických zemí, jako je Tchaj-wan, Botswana či Mauricius. Do zemí, odkud se hlásí hodně uchazečů, jezdíme osobně a přijímací zkoušky konáme přímo na místě. Mám tak možnost poznat části světa, kam bych se jinak jistě nedostal.
21.10.2009 15:56:06
OTÁZKA: Co vás na výuce a na kontaktu se studenty i po tolika letech baví nejvíc?**
ODPOVĚĎ:
MUDr. Ivo Šteiner, CSc.
Dědeček byl středoškolským profesorem, matka byla také ten typ, takže snad mám nějaké geny. Mám rád studenty. Oni to zřejmě také cítí, takže mi opakovaně udělili ocenění pro „učitele roku“, což člověku vždycky udělá velkou radost. Stejně tak je ohromná čest, když si mne studenti sami vyberou za promotora – mít na svoji práci takovou odezvu potěší víc, než třeba kdybych dostal o tisícovku víc k platu.
21.10.2009 15:56:06
OTÁZKA: Spolu s kolegou profesorem Ctiborem Povýšilem jste sestavili moderní učebnici „Speciální patologie“, která loni získala cenu ČLS JEP jako nejlepší monografie. Co bylo hlavním cílem tohoto projektu a s jakými překážkami jste se v rámci něj potýkali?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Ivo Šteiner, CSc.
Cílem bylo především nabídnout aktuální náhled na obor. Předtím jsme měli jen starou Bednářovu učebnici, prakticky 20 let nebylo nic nového, aktuálnějšího. Šlo o multiautorskou učebnici, zapojili jsme šéfy všech patologických ústavů v republice, takže hlavní problém byl asi celé to zkoordinovat. A nedovedete si představit, jakou práci dalo celý text „učesat“. Mnohem radši si píšu publikace sám, jedním stylem od začátku do konce.
Někdo vám totiž o okrajovém problému napíše rozsáhlou kapitolu a pak vyžaduje spoustu diplomatického umu přesvědčit pány profesory, že si to mají zkrátit a o kolik nebo aby akceptovali, že jim to sám poněkud proškrtám. Také to musí být homogenní jazykově, nejvíc práce je proto nikoli se vznikem textu, ale s jeho konečnou redakcí. Nemohu říci, že bych byl stoprocentně spokojen, ale myslím, že se podařilo maximum možného a že výsledek je relativně zdařilý.
21.10.2009 15:56:06
OTÁZKA: Nejen potřeba této učebnice je průvodním jevem velkých změn v oboru, jež se udály za posledních dvacet let. Které z nich považujete za nejpodstatnější?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Ivo Šteiner, CSc.
Za těch téměř padesát let od doby, kdy jsem ještě jako student přišel poprvé na ústav, došlo k mnoha obrovským změnám. Profesoři Fingerland i Vortel hodně bazírovali na pitvách, vyžadovali stoprocentní propitvanost, zatímco biopsie a cytologie je od pitvání „zdržovala“ . Takže tu přetrvával takový klasický patologický přístup „postaru“. Naopak se obávali, že když vyhlásíme, že budeme dělat něco nového, například cytologie, bude za chvíli ústav plný vzorků sputa a nebudou se stíhat pitvy. Bylo tedy velkým úkolem zejména v 70. a 80. letech přeci jen zaměření pracoviště zmodernizovat. Když jsem pak přišel do jeho čela, zavedl jsem ještě imunohistochemickou laboratoř. A v poslední době se k tomu přidává molekulární biologie. Tyto tři oblasti tedy v našem oboru znamenaly zásadní kvalitativní skoky.
21.10.2009 15:56:06
OTÁZKA: S tím souvisí otázka preciznosti a kvality samotné práce. Je to pro vaše pracoviště nyní aktuální téma?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Ivo Šteiner, CSc.
Ano, teď jsme to právě řešili. celá nemocnice podstupovala akreditaci, komise chodily po všech odděleních. Práce s tím byla neskutečná, každou metodu bylo třeba mít do detailu popsanou. A pak ještě proběhla speciální akreditace pouze na ústavu pro oblast imunohistochemie (v rámci níž zkoumáme protilátproti určitým antigenům). Ve Velké Británii existuje instituce, kde se můžete přihlásit, oni vám pošlou testovací sklíčka, která nabarvíte, odešlete a dozvíte se od nich, jestli vám výsledky vycházejí dobře, nebo ne. Je to vlastně taková kalibrace. Tento certifikát jsme nakonec získali.
Právě toto jsem během svého působení v oboru zaznamenal jako dal- ší obrovský skok. Dříve se jednalo o diagnózy „autoritativní“ – profesor se podíval na vzorek pod mikroskopem a řekl „je to tohle a tohle“. A protože to řekl Bednář nebo Vortel, už se o tom nediskutovalo. Teď máte metodu, která je zcela precizní, objektivní a průkazná.
21.10.2009 15:56:06
OTÁZKA: Hovořil jste o spolupráci s lékaři na klinikách. Probíhá i jinou cestou, než že jim sdělíte laboratorní výsledky u jejich pacientů?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Ivo Šteiner, CSc.
S kliniky jsme v kontaktu hodně, nejsme zde na ústavu nijak izolovaní. Setkáváme se nad jednotlivými případy při každé pitvě – přijde ošetřující lékař a probereme s ním, co poznali, co nepoznali, jak léčba zabrala... Mortui vivos docent, tedy „ učí živé“. Pro jejich budoucí pacienty je to nepochybný přínos a příslib zvýšení kvality péče, jde vlastně o formu doškolování. Musí ale mít pocit, že jim to něco přinese, jinak by sem nechodili.
Pokud za námi chodí, je to pro nás zároveň potvrzení, že naše práce skutečně má smysl. Stále se ukazuje, že řadu věcí lékaři za života pacienta nepoznají (jak u nás, tak v zahraničí bývá až ve 40 procentech pitev nějaký zásadní, dosud nepoznaný nález). Lékař si to myslím při takto názorné demonstraci dobře přebere a uloží. Máme i klinicko-patologické semináře s jednotlivými pracovišti, kde se probírají zajímavé případy, obrázky, k tomu probíhá diskuse. Témata si klinici mohou volit sami podle toho, co je pro jejich aktuální práci nejpřínosnější.
21.10.2009 15:56:06
OTÁZKA: Patologové si občas stěžují, že veřejnost nejen laická, ale dokonce i odborná mívá trochu zkreslené představy o jejich práci. Setkáváte se s tím také?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Ivo Šteiner, CSc.
Občas takové tendence pozorujeme – „no jo, vy patologové“, ale když je potřeba, lékaři vědí, kam se mají obrátit. Také samozřejmě pracujeme na osvětě, pro laickou i odbornou veřejnost. Dříve si skutečně hodně lidí myslelo, že tu od rána do večera pitváme (přitom 80–85 procent naší práce, jako jsou biopsie, cytologie a další, se týká živých pacientů, nikoli zemřelých) a že je to nudná činnost, kterou se zabývají jen ti, kteří se nedostali na lepší obor.
Přitom našeho ústavu byl vždy pravý opak. Prezentovat patologii jako obor pro ty nejlepší z nejlepších. Pracovité, inteligentní, zaujaté pro medicínu a se širokým rozhledem. Vytipováváme si výrazné, šikovné studenty a mladé lékaře, kterým pak dáváme prostor k rozvinutí vlastní iniciativy. Není náhodou, že naši studenti i doktorandi vyhrávají za své práce řadu ocenění v různých vědeckých soutěžích, ať už v celofakultním nebo i širším měřítku. Hradecká fakulta založila v roce 2004 i tradici mezinárodní lékařské Ph. D. konference, jediné tohoto druhu v republice, která se stává velmi prestižní; naposledy se jí zúčastnili mladí badatelé již z deseti evropských zemí s velice zajímavými příspěvky.
21.10.2009 15:56:06
OTÁZKA: Zaměřit se na výchovu nové generace bylo zjevně vaší velkou prioritou, i pokud jde o vedení ústavu, jak mohu soudit z příkladu vašeho nástupce
ODPOVĚĎ:
MUDr. Ivo Šteiner, CSc.
Nynější přednosta Aleš Ryška, ve své době nejmladší jmenovaný profesor medicíny (bylo mu tehdy 36 let), je můj žák, na něhož mohu být hrdý. Proto jsem mu rád předal žezlo a nyní již tři roky vede ústav on. Existují šéfové, kteří si nedovedou nebo nechtějí vychovat své nástupce a včas jim předat vedení pracoviště, ale to nikdy nebyl můj styl, na funkcích nelpím a už vůbec ne „na doživotí“. Podobných příkladů sice pár ze svého okolí znám, nikdy to však samozřejmě nevede k ničemu dobrému. Jsem naopak rád, že se takový člověk našel, navíc od začátku vnášel na ústav své vize, nové nápady. Například je na rozdíl ode mne technicky nadaný, zaměřil se na modernizaci a digitalizaci provozu i výuky, zasadil se o vznik virtuálních atlasů preparátů a podobně, což pro mne byla velká podpora.
21.10.2009 15:56:06
OTÁZKA: Pokud na závěr odbočím z ryzí praxe směrem k oblastem, jež nás přesahují, napadá mne, že pracujete s těly nebo jejich částmi jakožto s objekty, nikoli s pacientem a jeho duší jako subjektem. Je tedy třeba to nějak oddělit a patologům je asi hodně blízký karteziánský dualismus těla a duše...
ODPOVĚĎ:
MUDr. Ivo Šteiner, CSc.
Člověk musí brát pitvu ne osobně, jako že je to pan XY, nýbrž že jde o případ, který je třeba vyřešit. Je to snadné, když zemřelého osobně neznáte, ale přeci jen se tu občas někdo známý objeví. Jinak nás naše profese vede k velkému realismu – na co si nemohu sáhnout, co nevidím okem nebo mikroskopem, tomu nemusím věřit. Jsme proto například velcí bojovníci s takzvanými léčiteli.
21.10.2009 15:56:06
OTÁZKA: Máte nějaké zajímavé kazuistiky na téma „patologové versus léčitelé“?**
ODPOVĚĎ:
MUDr. Ivo Šteiner, CSc.
Uvedu dvě. První je ještě z dob socialismu z Pardubic. Jednou mi zavolal kolega primář, že má léčitele a zda by se nemohl přijít podívat na pitvu. My z pitev nechceme dělat nějaké senzace, veřejnost tam samozřejmě nemá co dělat, ale tenkrát jsem se nechal přesvědčit, že jde vlastně o člověka ze „spřízněného oboru“, a nakonec jsme udělali výjimku. Léčitel měl i nějaké anatomické znalosti, byl nesmírně suverénní, dokonce nám nabízel přednášku pro doktory v nemocnici, jak diagnostikuje virgulí, z fotografií, na dálku a podobně.
Tak jsme si pak sedli ještě s dalšími lékaři u mě v pracovně a že si ho hned vyzkoušíme. Jednomu z nás špatné průdušky (rýsovala se mu v kapse krabička cigaret, tak to nebylo tak těžké). Na dalšího: „Ty máš slabé nadledvinky.“ – „Nemám“ – „No tak budeš mít.“ (Proti tomu se dá těžko argumentovat.) A pak tam byl jeden kolega po chirurgickém odstranění varlete pro nádor, před lety úspěšně vyléčený. Ptali jsme se léčitele: „Vy poznáte i to, zda někomu chybí nějaký orgán?“ – „No samozřejmě!“
Tak jsme si ho vyzkoušeli na tomhle muži a léčitel „diagnostikoval“: „Ty máš všechno, do poslední kuličky!“ (smích) A bylo vymalováno! Druhý případ, který tu dodnes promítáme medikům, byl spojen s léčitelem odsud z Hradce. Jeho manželka měla plicní onemocnění, v jedné nemocnici jí zjistili absces a zahájili léčbu. A on že ne, že si ji bude léčit doma sám. Za pár dní umřela. Tak jsme ji tu odpitvali a mohli už jen skutečně potvrdit obrovský absces v plicích... Nebo máte mladou dívku, diabetičku na inzulinu, a léčitel jí řekne: „Vysaď to.“ To už jsou pak případy na trestní oznámení, ale běžně jim to projde. Když o sobě někdo řekne, že je Napoleon, zavřou ho na psychiatrii, byť tím většinou nikomu neškodí. Když ale někdo řekne, že je léčitel, lidé se mu ještě klaní a nosí peníze. Přitom to má často obdobný základ.
****prof. MUDr. Ivo Šteiner, CSc. * 15. srpna 1940 v Londýně ****
Lékařskou fakultu UK v Hradci Králové absolvoval v roce 1964. Od téhož roku fungoval jako sekundář, později odborný asistent na Ústavu patologické anatomie v Hradci Králové. V letech 1968–1970 působil v ugandské Kampale jako specialista na patologii kardiomyopatií. V letech 1976– –1990 pracoval jako primář oddělení patologie v nemocnici v Pardubicích. V roce 1983 obhájil disertaci na téma „Patologie srdce ve stáří“. Po 9měsíčním pracovním pobytu v Kuvajtu se v roce 1990 vrátil znovu do Hradce Králové na post přednosty Fingerlandova ústavu patologie LF UK a FN HK, který vedl až do roku 2006, nyní je jeho tajemníkem.
V roce 1991 byl habilitován (habilitační spis „Kardiopatologie“), v roce 1996 jmenován profesorem pro obor patologické anatomie. Od roku 1991 nepřetržitě působí v akademických funkcích na hradecké fakultě, nejprve jako proděkan pro rozvoj a pro spolupráci s FN, v letech 1997–2003 jako děkan, od roku 2003 pak jako proděkan pro zahraniční styky. V letech 2004–2008 byl místopředsedou Společnosti českých patologů ČLS JEP.
Je členem International Academy of Pathology a Society for Cardiovascular Pathology. Od roku 2000 působí jako vedoucí redaktor časopisu Česko-slovenská patologie. Je též šéfredaktorem časopisu Scan, který společně vydávají hradecká FN a LF UK. Celkem publikoval více než 200 odborných prací, z toho 40 v zahraničí, většinou z oblasti patologie srdce a cév. Je čestným členem Společnosti českých patologů ČLS JEP a České kardiologické společnosti. Je ženatý, má dva syny, dceru a dvě vnučky.
21.10.2009 15:56:06