Z mého pohledu sanitářky na ambulantním operačním sálku plastické chirurgie FNsP péče o pacienta operačním zákrokem nekončí. Mnohdy je ho nutno z důvodů jeho věku, náročnosti zákroku, imobilitě nebo po podání medikace před výkonem doprovodit nebo odvézt na lůžkovou část. Při transportu je nutná dávka taktu, pochopení a citlivosti pro komunikaci. Pacienti jsou podle svého povahového založení různí, proto každý reaguje na právě prožívané okamžiky individuálně. Ve většině případů jsou však vystrašeni prožitými událostmi a s obavami očekávají další.
Hlavně starší lidé se ptají na různé věci, na které se z určitého ostychu nebo strachu nezeptali hned po výkonu. Dá se to připsat jejich dezorientaci a stresu z prostředí operačního sálu, na který mnozí zbytečně negativně reagují. Samozřejmě se podle svého nejlepšího vědomí snažím na otázky podle svých možností a kompetence odpovědět a tím je uklidnit.
Co považuji pro sebe za důležité, je vhodně voleným vlídným slovem a úsměvem, také svým pozitivním postojem k životu a pochopením pro ostatní povzbudit pacienty, dodat jim odvahu a energii bojovat s jejich zdravotním problémem. Třeba také s momentálním rozladěním, případnou bolestí a negativizmem. Slovo – což mohu říct ze své zkušenosti z pracoviště – úsměv a ochota druhého člověka vyslechnout dokážou mnoho.
Pacienta mnohdy znovu a znovu ujišťuji, že bude v pořádku, že je v péči skvělých lékařů a erudovaných sester, kteří pro jeho zdraví udělají maximum. Největší odměnou pak pro mě je, když potkám některého z nich na ambulanci, kam dochází na kontroly, pozná mě a je šťasten, že jeho zdravotní problém je vyřešen a už se jenom lepší. To je potom ta největší odměna také pro celý tým zdravotníků plastické chirurgie. A já mohu s hrdostí prohlásit, že k nim patřím také.
Jana Weissová
Ostrava-Hrabůvka