Prohra jako lék
“ Nezáleží na tom, koho léčím, ale jak léčím,“ zní motto bývalého gymnasty, který to dotáhl až do reprezentace i k filmu!
Pavel KOLÁŘ
Narozen: 5. února 1963, manželka Michaela, dcera Kamila (11), synové Jan (7) a Jakub (12 týdnů)
Kariéra: docent, doktor pedagogiky, přednosta rehabilitační kliniky Fakultní nemocnice v PrazeMotole. Na lékařské fakultě přednáší fyzioterapii, třináct let byl členem lékařského konzilia prezidenta Václava Havla.
Zaměření: zejména pohybová patologie dětských pacientů
Koho léčí: Roman Šebrle, Tomáš Dvořák, Jan Železný, Kateřina Neumannová, Jaromír Jágr, Ludmila Formanová, Jiří Zídek, Martin Doktor, umělci, politici
ROZHOVOR
Kolik lidí, kteří vás za den osloví, si nestěžuje, že je něco bolí?
Takových je málo. Můj obor rehabilitace jako by už dopředu vybízel lidi, aby se svěřovali se svými bolestmi. Když někdo dělá architekta, jako můj brácha, tak se ho ve vlaku málokdo zeptá, jestli by mu neporadil s barákem. Moje branže je někdy, nechci říci zatěžující, ale většinou, kamkoliv přijdu, tak se tohle téma otevře.
Jak jste na ty otázky reagoval dřív a jak nyní?
Je to asi pořád stejné. Hlavně je musím vyslechnout, i když se tak děje v době volna, kdy bych raději šel na tenis nebo na jedno pivo. Někdy je to až nepříjemné. Proto například málo chodím na večírky. Když mířím třeba na Sportovce roku, tak vím, že tam získám dalších dvacet pacientů… Do oboru rehabilitace zkrátka spadá svými obtížemi velké množství lidí.
Naučil jste se říkat ne?
Musel jsem se to naučit. Někdy mě to ale dostává do obtížné situace. Mluvíme spolu v době, kdy končí semestr, denně musím zkoušet, mám i přednášky, kongresy. Jenom v záznamníku na mě čeká šest set lidí! Spousta jich chodí i bez objednání a já mám pocit, že bych jim měl vyjít vstříc. Do ordinace ale většinou přijde člověk s chronickým problémem a není možné se na něj podívat jenom jednou. Znamená to dlouhodobou péči, i když lidé volají a říkají: Tak se na něj jenom podívej.
Proč jste řekl před lety “ ne“ i své milované gymnastice? A proč jste nehrál třeba fotbal?
Fotbal by se mi líbil víc, ale maminka fotbal a fotbalisty neměla ráda.
Že jsou nafrnění?
Nevím. Měla k fotbalu nějakou averzi, a tak mě zavedla mezi gymnasty. Dostal jsem se do vrcholového střediska v Banské Bystrici a do československé reprezentace. V době, kdy se mi nejvíce dařilo, jsem ale musel skončit. Pokračovat by znamenalo zůstat v Banské Bystrici a studovat třeba pedagogickou školu. V Praze bych zase neměl s kým trénovat. Musel bych do Děčína, do Brna, a to se mi nechtělo, když jsem se dostal na studium rehabilitace. Sport s ní dohromady nešel.
Jako gymnasta jste se objevil ve filmu Cirkus Humberto. Jak jste k té roličce, kdy děláte salto na cválajícím koni, přišel?
Uměl jsem stojky, salta, vruty, a tak jsem občas dostal nabídku, abych někde vystupoval. Byl jsem v Dětské lední revue nebo v Lucerna Baru, kde měla číslo skupina Hop Trop Jirky Korna. Když někdo z kluků nemohl, tak jsem v jednom, spíš sportovním čísle zaskočil. V Cirkusu Humberto jsem měl dělat dvojné salto z koně za Jaromíra Hanzlíka. Nikomu z kaskadérů to nešlo. Můj skok z koně byl jenom jako - skočil jsem z malé trampolínky a dostal honorář osm set korun.
To jste byl dost podhodnocen! Prý jste mohl dostat desetkrát víc?
Tehdy jsem nedokázal odhadnout cenu, ale byla to dobrá zkušenost.
Když tenista ukončí kariéru, může hrát dál rekreačně. Ale co gymnasta?
Mnohdy je to hrozný pocit. Stále mám nějakou pohybovou představu. Třeba veletoče na hrazdě, nebo salta, ale nemůžu ji uskutečnit kvůli váze, ohebnosti a kloubním možnostem. Je to zvláštní a hrozný pocit nemohoucnosti. To je, asi jako když člověk najednou nemůže chodit.
Gymnastika - to je docela rasovina…
Na světové úrovni ano. Na druhou stranu musím říci, že je prospěšná, protože vyžaduje značnou koordinační schopnost. Naučí vás vnímat pohyb.
K čemu vám to je?
Pohybový prožitek je pro fyzioterapii důležitý. A svou šikovností a obratností se také můžu vyrovnat s pohybovým problémem. Když si například vyhřeznete plotýnku, tak nezáleží jen na výhřezu, ale i na tom, jak si tělo dokáže najít náhradní cestu, kompenzaci.
Do vaší ordinace přichází řada slavných sportovců. Máte je jako studijní materiál?
To asi není nejvhodnější označení, ale Honza Železný, Jarda Jágr nebo kdokoliv další na téhle úrovni je pro mě přínosem, protože dokáže svůj tělesný prožitek popsat.
Jste schopen třeba po telefonu, nebo pohledem na sportovce v televizi posoudit, jaké má problémy?
Po telefonu těžko něco diagnostikovat, ale u člověka, kterého dobře znám, je možné hodně odečíst z jeho pohybového chování. Stejně tak mnoho zranění, která se jeví jako akutní, nejsou náhodná, ale vznikají na nějakém terénu, který se zakládal velmi dlouho.
Jaký je tedy například “ terén“ problematických Jágrových třísel?
Jeho “ terén“ se odvíjí od oslabení určité porce břišních svalů a nadměrně vyvinutého svalstva v oblasti přitahovače kyčelního kloubu. Tato nerovnováha se musí časem projevit. V posledních dvou letech se Jarda tomuto problému hodně věnoval a už s třísly takové problémy nemá.
Jak stačíte řešit problémy u tolika sportovců? To oni, pardon, písknou a vy hned přijedete?
Přijedu jenom někdy. I kdybych chtěl, tak se pokaždé utrhnout nemůžu. Jen čas od času, většinou jsem v nemocnici. Za ta léta se mezi mnou a některými sportovci vytvořil přátelský vztah. Jsem s nimi rád a pobyt s nimi beru jako určitou relaxaci.
Kdo byl tím prvním, s kým jste začal spolupracovat?
Začal jsem s tenistou Petrem Kordou a asi dva roky před olympiádou v Barceloně 1992 s Honzou Železným.
Když se ohlédnete za působením u sportovců, na co si vzpomenete?
Zažil jsem toho hodně, úspěchů byla řada, ale také jsem toho musel hodně překousnout. Několikrát po sobě jsme prohráli Davis Cup 2: 3 v posledním singlu, nedávno jsme vypadli s Američany ve čtvrtfinále mistrovství světa v hokeji. Železný se nedostane do finále mistrovství světa v oštěpu, Neumannová vypadne ve sprintu v Salt Lake City… Je prospěšné, že se pohybuji v nemocnici a vidím tady denně nešťastné příběhy lidí. Vypadnout ve čtvrtfinále je sice nepříjemné, ale nejedná se o skutečné lidské neštěstí. Myslím, že každý sportovec by si to měl uvědomit. Naučil jsem se, že bez prohry nic pořádného nedokážete. Prohry, při kterých trpíme, nás dělají lepšími.
Zažil jste někdy sportovce, s jehož potížemi jste si nevěděl rady?
Samozřejmě existuje řada zranění, se kterými si ani ta nejmodernější medicína neporadí, protože neumí překonat fyzikální zákony. Některé změny medicína nemůže vyléčit, ale jenom nahradit nebo kompenzovat.
Vzpomněli jsme si na hokejistu Otakara Vejvodu, který zmizel z hokeje.
Vejvoda není klasický příklad. U něj nešlo jen o důsledky mechanického přetížení. Takovým příkladem ale může být tyčkař Honza Netscher, který byl velkou atletickou nadějí. Měl vynikající předpoklady, ale skončil kvůli zdravotním potížím. Podstoupil řadu operací. Měl smůlu, jeho vazivo nezvládlo takové zatížení. K tomu, aby člověk dělal vrcholový sport, musí mít nejen sportovní, ale i zdravotní talent. To je stejné, jako když u někoho vnikne artróza kyčelního kloubu ve čtyřiceti a někoho to nepotká vůbec. Prostě je to určitou dispozicí.
Jestli vám dobře rozumíme, tak k vám přijde sportovec, vy ho prohlédnete a zjistíte, že způsob, jakým má vystavěno tělo, ho nemusí pustit k vrcholným výkonům?
Z mluvy svalového a kloubního systému je nutné poznat, kde má sportovec limit. Už u dítěte se poznají slabé články, dá se dopředu vyčíst, kde mu jednou vzniknou jisté obtíže.
A vy dohlédnete, když se podíváte třeba na patnáctiletého kluka, zda se může, anebo nemůže stát dejme tomu lyžařským mistrem světa na padesát kilometrů?
To ne, takhle dohlédnout nelze. Pro řešení pohybových problémů sportovce je ale také velmi důležité vědět, v čem spočívá trénink běhu na lyžích, hokeje, tenisu, atletiky. Zranění je nutné chápat i v těchto souvislostech. Součástí léčby musí být také zásah do sportovní techniky. Není třeba lhostejné, jak tenista nastavuje rameno a loket při podání. Špatná technika a způsob tréninku jsou velmi často hlavní příčinou zranění.
Můžete vůbec doporučit vrcholový sport? Anebo existuje sport, který byste nedoporučil?
Nemyslím si, že vrcholový sport by byl až tak škodlivý, jak je to zasuté v povědomí řady lidí. Škodlivý je zcela určitě u lidí, kteří k němu nemají předpoklady.
Současní sportovci závodí na hranici lidských možností. Myslíte si, že je ještě možné ty pomyslné “ branky, body, vteřiny“ někam posunout?
Možnosti stále jsou. Za prvé se pořád zlepšuje technické zázemí. Dřív brankář kopnul do fotbalového míče a ten sotva přeletěl půlku. Dneska gólman nakopne míč Roteiro a pošle jej do náručí soupeřova brankáře. Když vezmu gymnastiku, jen materiály využívané k odrazu jsou s mojí dobou nesrovnatelné. A průměrná výška člověka se za sto padesát let natáhla o pětadvacet centimetrů! Mění se tréninkové metody. Stále víc sem proniká věda a technika, svou roli hraje výživa. Velká kapacita je také v neobjevených možnostech člověka, spojených s jeho psychologií. Tento ukrytý potenciál lze nahlédnout jen velmi omezeně.
Může tedy někdo zaběhnout stovku za sedm vteřin, přeskočit 260 centimetrů do výšky, vytočit paterný skok v krasobruslení?
Kam až možnosti jdou, to si netroufám říct, ale potenciál ke zlepšení tady je. Z důvodů, o nichž jsem hovořil.
Ještě k té výživě. Kde leží hranice, kdy sportovci ještě pomáhá a kdy mu už různé podpůrné prostředky začnou škodit? Jsme vůbec schopni to rozlišit?
Možnosti jak ovlivnit výkon zakázanými prostředky jsou obrovské. Tuhle záležitost si však musí každý, kdo s tím chce experimentovat, zvážit. Nikoli jenom proto, že může být chycen, ale hlavně z pohledu zdraví, protože mnoho prostředků je pro zdraví v čase nevyzpytatelných a značně zákeřných.
Otevřel byste sportovcům možnost brát legálně dnes zakázané prostředky?
Ne. Jistě, člověk je svobodný a nabízí se dát mu prostor. Ať si sám vybere, je to jeho svobodná vůle. To je jeden argument. Na druhou stranu si myslím, že je dost argumentů pro to, aby byl dopink stále postihován. Ve sportu se v současnosti točí hodně peněz a někdy je člověk tomu, aby se stal slavným a bohatým, schopen obětovat skutečně úplně všechno. I svoje zdraví. A kdyby se začalo využívat všech prostředků, tak by se rozhodně začalo s nebezpečnými experimenty. Mravní úroveň lidí bohužel není a nikdy ani nebude taková, aby zde nebyla nutná regulace. Zároveň by ostatní sportovci ztratili šanci těm řekněme experimentujícím konkurovat.
Takže to, co říkal například lyžař Bauer, “ my víme, že jsme schopni porážet ty nejlepší běžce, i když ty srágory nezobeme“, je jenom romantická pohádka?
Kdo sáhne k zakázaným prostředkům, tak je může užívat jenom v jistém období a se značným omezením. Efekt není takový, jako kdyby to člověk užíval v průběhu celého roku a oficiálně. Bez omezení. Výrazně talentovaný sportovec, jako například Honza Železný, je ale schopen i bez téhle podpůrné léčby závodit s člověkem, který tyto prostředky používá.
Jací jsou vlastně sportovci, když u vás v ordinaci odloží svoji gloriolu? Jsou tvrdší než ostatní pacienti? Třeba Jágr, Železný, Neumannová?
Nefňukají. Chtějí se vyrovnat s problémem, aniž by jej svalovali na někoho jiného. Železný prohraje a neřekne, že měl mokrý oštěp. Jágr už nesvaluje vinu na trenéra.
Když byla Neumannová v maléru, zřejmě přetrénovaná, přijel jste za ní na mistrovství světa a dali jste si láhev šampusu. V mnoha případech musíte být zřejmě i psychologem?
Cíleně psychologicky působit, to nemám rád a ani to neumím. Důležité je, aby se člověk choval normálně a přirozeně. Podstatná je také poctivost toho, co děláte. Člověk musí mít stabilní vlastní filozofii a vizi. Nesmí z ní ustupovat. Rozpor mezi motivem a chováním vyplave časem na povrch. A nejen ve sportu. Proto si musíte odpustit různé nabídky, které by vám možná i zpohodlnily život.
Proslavil jste se, ať chcete či nechcete, českými sportovci. Chtěl vás také někdo ze zahraničí?
Ze zahraničí dostávám řadu nabídek. Jde spíš o přednáškovou činnost. V poslední době jsem pořádal kurzy v USA, Austrálii, Německu, Dánsku, Švédsku a dalších zemích. Kromě toho s kolegy pořádáme mezinárodní kurzy u nás na klinice. Pro mě je důležité, když mohu prosazovat určitou koncepci, která u nás vznikla. Na spolupráci s nějakým slavným týmem nebo sportovcem bych nepřistoupil ani za velmi lukrativních podmínek.
Říká se, že kovářova kobyla chodí často bosa. A co ta Kolářova? Umíte a můžete vůbec odpočívat?
Vzorný určitě nejsem. Měl bych se daleko víc věnovat sportu, příliš nedodržuju ani životosprávu. Dneska jsem například ani neobědval. Abych ale měl svůj vnitřní klid, tak vím, že jednou za čas musím vypnout, vypadnout někam do přírody, utéci stresu a žít mimo civilizaci. Rád jezdím na chalupu, kde žiju trošku izolovaně. Hodně píšu, čtu.
Odpočinete si třeba v lese, kde nepotkáte potenciální pacienty?
Nemusím jít ani do lesa. Rád zajdu do hospody mezi chlapy na pivo a popovídám si třeba o úrodě brambor.
A jak jí známý lékař? Jeden z nás vás zažil, jak jste si při Davis Cupu liboval v bufetu nad zabíjačkou!
Tu mám rád. Tlačenku, ovar… Kdybych ale věděl, že mám vysoký cholesterol a tlak, tedy všechny předpoklady k tomu, abych dostal infarkt, tak bych se hlídal daleko víc.
Co o něm řekli
Vladimír Růžička: “ Jen díky Pavlovi jsem mohl hrát hokej až do šestatřiceti. Kvůli zádům jsem se kolikrát nemohl ani hnout, ale on mi pokaždé pomohl.“
Jaromír Jágr: “ Neznám na světě lepšího lékaře. Je to ohromný člověk, mohu s ním mluvit prakticky o čemkoli a navíc rozumí sportu.“
Jan Železný: “ Považuju ho za svého kamaráda. Vzhledem ke své slávě by mohl začít fungovat soukromě a vydělávat spoustu peněz, jenže on je jinde a to mě oslovuje. Je s ním navíc obrovská legrace, má skvělý humor, mohu z něj čerpat energii. Narodil se proto, aby pomáhal lidem.“
Kateřina Neumannová: “ Je to mimořádně hodný, bezvadný a férový chlap. Nebýt jeho, nevím, jestli bych ještě mohla lyžovat. Mám ho moc ráda.“
PAVEL LONĚK, ČENĚK LORENC, Sport magazín, 23.7.2004