Chybí audity
Všichni jsme rádi, že ministerstvo našlo peníze, které původně nemělo, a že lékaři ve svých požadavcích couvli. Kompromis je vždy východiskem rozumně uvažujících. Bohužel s ním několik politiků dosud nesouhlasí a do poslední chvíle problém vyhrocovali.
Jako lékař mám obavy, že v případě krize, s níž počítali, by její vývoj viděli v další privatizaci nemocnic v duchu myšlenky: když se neumí postarat stát, postarají se privatizující. Každý, kdo privatizuje, vyvede z již tak podfinancovaného systému část prostředků.
To je zřejmé. Proč by jinak privatizoval? Privatizace by ale neřešila základní rozpor mezi úrovní naší zdravotní péče a financemi do ní vloženými.
Úroveň sama je naprosto srovnatelná se zeměmi EU na západ od nás a v mnohých segmentech ji i předčí. Přitom naše výdaje na ni jsou mnohem menší: podle OECD bylo v roce 2008 (poslední údaj dostupný na ministerstvu zdravotnictví) na zdravotní péči na obyvatele vydáno u nás 1498 USD, zatímco v Rakousku, které je nám geograficky a historicky nejbližší, 5359 USD. Je zřejmé, že i po odkrytí všech „rezerv“ v systému bude zmíněný rozpor přetrvávat.
Odkrytí těchto „rezerv“ v našich nemocnicích si vyžádá redukci akutních lůžek (Rakousko 6,1 na 1000 obyvatel, u nás 7,0), centralizaci specializované péče, větší využití drahé techniky atd. Tomu všemu by měly ale předcházet odborné audity. Bohužel doposud nic takového neregistrujeme.
Nepřijatelná myšlenka
Vedle těchto kroků je třeba řešit korupci v nemocnicích. Pokud je, kde ji ale hledat? Na rozdíl od ambulantního soukromého sektoru v nemocnicích o nákupu rozhodují managementy. Lékaři nejsou oprávněni uzavírat obchodní smlouvy a vyjednávat ceny.
Snad někde mohou být členy poradních komisí.
Rozhodnutí o výběru dodavatele nepodléhá přece pouze medicínským kritériím Není bez zajímavosti, že některé druhy zboží jsou u nás dražší než v zahraničí!
Dalším ekonomickým, ale i etickým problémem je odměňování nemocničních zaměstnanců. Finanční prostředky, které pojišťovny do nemocnic posílají, slouží k pokrytí vstupů jednak materiálních, jednak personálních (mzdy).
Snaha zrušit tarifní mzdy, čehož jsme byli svědky, je pro zaměstnance nejen nebezpečná, ale i neetická. Mzdy by byly závislé na pohybu cen materiálních vstupů (léky, přístroje a v neposlední řadě například současně navrhovaná 20% DPH).
Tyto vstupy vedení nemocnic těžko ovlivňuje (cena sanitky či benzinu do ní se prakticky neliší v ČR a v Německu). Eticky je přece nepřijatelné, aby se nemocní dělili s mocnými (personál) o jeden balík peněz bez jasného určení, kolik za svou práci zaměstnanec dostane.
Celý komentář si můžete přečíst v dnešním vydání týdeníku Respekt.
Autor je přednostou III. chirurgické kliniky 1. lékařské fakulty UK v Praze a Fakultní nemocnice v Praze-Motole. Jeho doménou je hrudní chirurgie, zasadil se o zavedení transplantace plic v ČR. Je členem výboru České chirurgické společnosti, zástupcem České a Slovenské republiky ve výboru Evropské asociace hrudních chirurgů ad.