Smělý plán budování reformy zdravotnictví z dílny ministra Leoše Hegera začíná narušovat závažná trhlina. Bezprostřední příčinou jejího vzniku je vyhláška o minimálním personálním vybavení nemocnic. Obětí se stávají v první řadě sestry, ale velmi záhy může dojít také na pacienty. A co je horší, nějaký systematický řemeslný zásah, který by trhlinu zacelil, není v dohledu.
Optimum vs. minimum
Sama vyhláška je vedena poměrně logickou a také bohulibou úvahou – má-li mít zdravotnické zařízení od státu licenci umožňující jeho fungování, měl by stát určit jasnou hranici, nad níž se takové zařízení musí nutně pohybovat, nechce-li o licenci přijít. Ke cti ministru Hegerovi slouží, že takto vyhlášku prezentoval a několikrát opakoval slova o tom, že jde o minimální, nikoli optimální personální vybavení. Ke cti už mu ovšem neslouží, že zjevně nepočítal s tím, že ředitelé některých nemocnic jsou nahluchlí, popřípadě neschopní význam těch dvou cizích slov alespoň jakžtakž odlišit.
Výsledkem je, že řada ředitelů po vydání vyhlášky zajásala a jala se bezmyšlenkovitě decimovat sesterský personál přímo k minimální linii načrtnuté vyhláškou. A když už sestry nedostaly rovnou výpověď, dostaly alespoň neodolatelnou nabídku na nižší kvalifikační zařazení za menší peníze. A právě toto gangsterství některých ředitelů nemocnic odhalilo slabiny, které v sobě ukrývá Hegerův plán reforem.
Svou vlastní vyhláškou se ministerstvo připravilo o všechny páky, které by na ředitele, jimž je lhostejný rozdíl mezi slovy minimální a optimální, mohlo mít. Dokud se drží na minimalistické hranici, jsou před státem čistí. To, že se ministerstvo dobrovolně odzbrojilo, je ještě v pořádku a je to v souladu s myšlenkovou linií celé reformy, podle níž nemá mít hlavní slovo při kontrole a udržování kvality péče přímo stát, nýbrž zdravotní pojišťovny. Hlavní kámen úrazu ale spočívá v tom, že zdravotní pojišťovny ještě reformou neprošly. Nový zákon o zdravotních pojišťovnách má zatím formu věcného záměru, a to je ze všech souvisejících reformních norem nejdál.
Pole neorané
České zdravotnictví se tedy dostává do situace, kdy ten, kdo má být jedním z hlavních aktérů celého nového systému, dostává úkoly plynoucí z nového systému, ale sám stále po uši trčí v systému starém. Ministerstvo už na nemocnice nemůže, zatímco pojišťovny na ně sice jakž takž mohou, ale ještě pořádně nevědí jak. A vlastně ani proč.
Pojišťovny sice mohou tlačit na nemocnice kvůli nutnosti uzavřít na příští rok nové smlouvy, ale ze systémového hlediska je to zatím pole neorané. Pojišťovnám chybí silnější motivace k tomu, aby ne-mocnice tlačily k rozumné personální politice.
Chystaný zákon alespoň zavádí přísnější bič na pojišťovny ve formě hrozících sankcí a měl by výrazně zvýšit i odpovědnost lidí v řídicích orgánech ZP. Ale to je hudba budoucnosti. Než proběhne celý legislativní proces, budou se pojišťovny hledat a reálně hrozí, že jednání o personálním vybavení jednotlivých nemocnic budou probíhat jen po linii osobních vztahů mezi šéfy zdravotnických zařízení a místních zastoupení pojišťoven.
Nová role ZP se měla jaksi nanečisto vyzkoušet při pokusu o redukci počtu akutních lůžek. I tam jsou dosavadní dojmy spíše rozpačité. A teď se do toho přidává akutní nutnost zachraňovat některé nemocnice před personálním šílenstvím jejich ředitelů bez systémového zázemí. Tato prekérní situace, zvlášť pokud v ní pojišťovny selžou, může zásadně rozhlodat celou Hegerovu reformu.