Kontrolní otázka zní, o jakou zemi a o jaké služby se jedná.Odpověď je spíše nasnadě. Pochopitelně jde o Českou republiku, úplně už není samozřejmá odpověď, že jde o zdravotnictví. Zmíněné ceny se týkají reálného výkonu, totiž nekomplikované operace slepého střeva.
Zákazníky jsou pojišťovny a za dodavatele je třeba dosadit nemocnice.Nutno dodat, že zmíněné informace byly ještě do minulého týdne neveřejné, takže klienti pojišťovny platili všichni stejné sazby, nevěděli však, že se za jejich operace platí podle pojišťovny a podle nemocnice různě. Trojnásobné rozdíly nejsou výjimkou.
Experty a znalce tyto informace ovšem nepřekvapují, protože mezi vyšším personálem nemocnic i pojišťoven jsou veřejným tajemstvím. Byly však nejvíce utajovanými informacemi vůbec, a tak si i manažeři nemocnic se zájmem přečetli podrobný přehled o sazbách, které jednotlivým nemocnicím platí VZP.
Letos se základní sazby pro jednotlivé nemocnice pohybují od dvaceti do čtyřiceti tisíc a ještě předloni to bylo mezi patnácti a pětačtyřiceti tisíci.
Sazby menších, zaměstnaneckých pojišťoven zatím dopodrobna známy nejsou, na případech jednotlivých nemocnic se však potvrzuje, že platí výrazně méně než VZP. Nepotvrzené pravidlo říká, že mají základní sazbu obvykle o třetinu až polovinu nižší.
Kocourkovské poměry se zřejmě stávají v Česku pravidlem, tak proč by měly minout také zdravotnictví, může si říci běžný občan. Nad informacemi o platbách nemocnicím může mávnout rukou a maximálně téma využít k nadávání na poměry.
Pokud ovšem někomu jde o jeho vlastní zdraví, neměl by tento tradiční a v mnohém pochopitelný přístup volit. Naprostá svévole při placení nemocnicím totiž nevypovídá pouze o tom, že ve zdravotnictví panuje chaos, který využívají různá zájmová bratrstva ke svému obohacení.
Není těžké si to představit: někomu zaplatím více a ten mi vrátí část platby jako provizi. Anebo peníze ušetřím a vydělám třeba jenom na tom, že je uložím v bance. Mohu je ale třeba také investovat a zisk si uložit na vlastní účet, i když jde o veřejné peníze.
Důležitější je fakt, že tak nepořádné financování snižuje efektivitu zdravotnictví. Má snad někdo pocit, že ho v nemocnici odbývají a že se nesnaží najít opravdu nejlepší terapii k jeho uzdravení? Pak to může být prostě tím, že nemocnice nedostane od pojišťovny za výkony zaplaceno, a proto se snaží pacienta odbýt nějakou lacinější, byť nepříliš vhodnou terapií.
Neexistuje ani kontrola, protože pacient se nedozví, kolik za něho platí pojišťovna, které každý rok zaplatí desetitisíce korun. Prostě odevzdá peníze a manažeři pojišťoven a nemocnic si s tím už něco bez kontroly udělají.
Chystá se likvidace pojišťoven, která by prý měla přinést výrazné úspory a přitom nezhoršit kvalitu péče. Ovšem při různé úrovni plateb nemocnicím se může stát, že se tím nemocnice ještě prodraží, protože se dá očekávat, že budou zrušeny lacinější, tedy méně vlivné nemocnice.V tak vážné situaci se opravdu musí domluvit všechny odpovědné instituce a s tím neuvěřitelným chaosem ohrožujícím zdraví celé populace něco dělat.
Ministr Heger skutečně už něco podniká, když se snaží zavést společnou sazbu pro všechny nemocnice i pojišťovny. Je však zatím na začátku své cesty a v nejlepším sazby srovná do čtyř let. Už dnes se však zdá, že sjednocení sazeb proběhne pomaleji.
Ministerstvo se může spojit i s Všeobecnou zdravotní pojišťovnou, která současným modelem trpí. O tom, že VZP má na nápravě poměrů zájem, svědčí fakt, že nechala uniknout své základní sazby, i když se tím vystavila kritice za to, že neplatí všem nemocnicím stejně. Problém je pouze v tom, že se vedení ministerstva a pojišťovny mezi sebou nesnášejí.
Další povolanou institucí mohou být sněmovna či Senát, které si mohou pozvat odpovědné zdravotníky a požadovat po nich domluvu nad urychlenou nápravou. Nakonec to od nich čekají voliči, kteří chtějí mít dostupnou dobrou zdravotní péči.
U běžného občana jde ještě pochopit, že průběžně neřeší veřejné záležitosti, protože po návratu z práce třeba ani nemá energii. Právě proto si ovšem zvolil své zástupce, kteří jsou ve sněmovně a Senátu placeni právě za to, aby například nad dostupností zdravotní péče dohlíželi.
Pokud by tedy občané v této chvíli po poslancích a senátorech něco chtěli, tak se dá s velkou pravděpodobností předpokládat, že by se na čelné místo dostala náprava nepořádného financování nemocnic.