Samozřejmě se už objevují hlasy, že by se zase tolik šetřit nemělo, ovšem to jsou zatím jen první vlaštovky. Tak odvážná slova si navíc dovolí říkat pouze člověk s takovou autoritou, jako je guvernér České národní banky. Prostý politik či jiný účastník veřejné debaty se raději drží všeobecně přijímané pravdy o šetření.
Proto je tak snadné přehlédnout slepou uličku, do níž se kvůli šetření dostalo zdravotnictví. Celý resort ztrácí na efektivitě jen z toho důvodu, že se šetří. Případné chyby se pak řeší tím, že se požadují další úsporné kroky. Zhruba to odpovídá hašení požáru benzinem.
Zdravotnictví se tedy podle vládních politiků ocitlo v hlubokém deficitu a důvodem mají být nedotažené reformy případně špatné hospodaření pojišťoven. Při takovém tvrzení by se měl člověk zarazit už z toho důvodu, že stejní politici dohlížejí na zdravotnictví už šest let. Co tedy celou dobu dělali?
Ve skutečnosti zdravotnictví v žádném hlubokém deficitu není. Roční deficit pět nebo šest miliard znamená dvě procenta z celkového obratu, a s tím se dá přežít i několik let, i když to může přinést určité zpoždění v platbách. Když nejde o nic horšího, tak se není třeba zmíněnými nářky zabývat.
Pokud ovšem člověka zajímá zdravotnický resort, tak by se mohl podívat podrobněji, jak vznikl tento relativně malý schodek a jaký může mít důvod.Jak známo, roční deficit šest miliard se vytvořil na účtech Všeobecné zdravotní pojišťovny v krizovém roce 2009, kdy správci zdravotního systému nepočítali s tím, že se růst příjmů zastaví. Od té doby se pojišťovně nedaří schodek odstranit, i když usilovně šetří.
Problém je totiž ve vládě, která šetří také a například zvyšováním daní odebírá peníze i zdravotním pojišťovnám, případně nutí pojišťovny, aby platily dosavadní závazky státní pokladny, například za očkování.
Těžko potom pochopit, proč se politici zlobí, když se největší zdravotnická pojišťovna dostala prostě tam, kam ji zavedli.
Ovšem kritici Všeobecné zdravotní pojišťovny rádi používají argument, který připomíná, že menší zdravotní pojišťovny dokážou držet vyrovnanou bilanci. Nějaký drobný deficit se třeba objeví, malé, tzv. zaměstnanecké pojišťovny ale stejně mají na svých účtech dohromady nějakých patnáct miliard a nějaký problém s financemi jim na rozdíl od velké VZP nehrozí.
Tím se už dostáváme do slíbené slepé uličky českého zdravotnictví. Důvodem lepší bilance menších pojišťoven je prostě fakt, že platí méně peněz nemocnicím než Všeobecná zdravotní pojišťovna. Protože zaměstnanecké pojišťovny výši svých plateb nemocnicím úzkostlivě tají, tak je možné rozdíly pouze odhadovat podle dílčích informací. Podle těchto odhadů platí malé pojišťovny za stejné výkony o třetinu méně než VZP.
Jinými slovy: VZP platí o polovinu více.
Podrobnější průzkum pojistných plánů pak ukáže, že menší pojišťovny ušetří na nemocnicích sedm až deset miliard korun ročně. Kdyby totiž platily nemocnicím na akutní lůžkovou péči stejně jako velká Všeobecná zdravotní pojišťovna, přišly by přesně o tuto částku.
Nutno dodat, že za tento nepořádek může špatně nastavený systém plateb, který by šel z technického pohledu změnit celkem snadno. Správci systému, tedy politici přesto tolerují takové cenové rozdíly, které může pozorovatel směle nazvat tunelem na největší pojišťovnu a celé zdravotnictví. Zřejmě příliš naslouchají hlasům manažerů menších pojišťoven, kteří zdůrazňují, že jejich rozpočty jsou vyrovnané.
Dalo by se to říci i jinak: šetřit se musí, ať to stojí, co stojí.
V tomto případě je cenou oslabení hlavního pilíře českého zdravotnictví, kterým je VZP, a zároveň ohrožení dostupnosti péče v nemocnicích, zvláště pro klienty menších pojišťoven. Na druhé straně se otevírá otázka, kam se ukládají přebytky, které menší pojišťovny dokážou i v těžkých dobách vytvářet. Odpověď zatím chybí.
Zdravotnictví jako celku škodí úsporná strategie malých pojišťoven, kterou přitom politici v rámci ideologie úspor tolerují. Zároveň vzniká další nebezpečí.V rámci úsporného tažení si mohou politici došlápnout na Všeobecnou zdravotní pojišťovnu, která za nic nemůže, a vyhlásit nad ní nucenou správu, která dá všechno do pořádku. Pak hrozí útěk jejích pojištěnců do menších pojišťoven, kterým se tím zlepší bilance o několik miliard.
Naopak VZP se dostane do skutečně vážných potíží, které se neobejdou bez výrazné státní pomoci. Zhorší se také bilance nemocnic, kterým menší pojišťovny platí méně peněz.
Pokud by tedy člověk hledal příklad, jak škodlivé může být šetření, když se to neumí, ať se jde podívat na české zdravotnictví.