Kdybychom si před dvaceti lety neudělali ze Slovenska východního souseda, museli bychom si tuhle zemi snad vymyslet. Slovensko představuje úžasnou zkumavku, v níž mohou Češi pozorovat tu odraz vlastního dění, tu alternativní scénáře vlastní budoucnosti.
Kromě toho, že to může brzy platit i pro vnitropolitický vývoj (předčasný pád pravicové vlády a drtivé vítězství levice), je to velmi dobře patrné na boji slovenských lékařů a sester za zvýšení platů.
Legislativní fetiš
Když slovenští lékaři napodobili českou akci „Děkujeme, odcházíme“, vymohli si na své vládě i věci, o nichž se Martinu Engelovi může jen zdát. Tou hlavní bylo ukotvení lékařských mzdových nároků v zákoně. V závěsu za lékaři se téhož domohly sestry a porodní asistentky.
Jenže právě slovenská „zkumavka“ velmi dobře ukazuje, že zákonná kotva zdaleka není všelék. To, co se na Slovensku nyní děje, se naopak může stát dobrým argumentem proč se fetiše v podobě speciálního zákona o odměňování lékařů raději vzdát. Slovensko totiž, stejně jako ostatní evropské země v dnešních časech, nemá peněz nazbyt.
Odcházející vláda a končící parlament sice bohorovně dopřály sestrám pocit vítězství tím, že do sbírky zákonů zařadily normu pro jejich odměňování, ale kde na to má zdravotnický systém vzít, už v zákoně samozřejmě napsáno není. Ministr zdravotnictví Ivan Uhliarik se zapřísahal, že v systému jsou rezervy, a odešel. Jenže rezervy se nějak nenašly a mnozí zaměstnavatelé začali zákon platný od 1. dubna dost drsně obcházet.
Pod pohrůžkou výpovědí nutí sestry podepisovat nové pracovní smlouvy, podle nichž už jsou sestrami jen na část úvazku a na zbylou část třeba asistentkami. Deník Sme přinesl příběh trenčínské sestry Kataríny Harárové, která by se kvůli své dlouhé praxi zaměstnavateli prodražila, takže jí hrozí výpověď za to, že se před dvěma lety zapomněla při odchodu odhlásit na elektronickém zařízení. A tak podobně.
Cesta, po níž není radno jít
Jenže ani s příchodem nové vlády a Uhliarikovy nástupkyně, socialistky Zuzany Zvolenské, se na bůhvíjaké časy neblýská. Premiér Robert Fico dělal, co mohl, aby se vyhnul jasné odpovědi na otázku, zda s platy sester po svém nástupu něco udělá. Ještě 28. března reagoval na podobný dotaz slovy: „Do 4. dubna je tu vláda Ivety Radičové.“
Zvolenská sice 1. dubna prohlásila, že chce otevřít státní rozpočet na letošní rok, aby bylo možné zvýšit platby za státní pojištěnce, ale její slova hned mírnil její předchůdce z první Ficovy vlády Richard Raši. Otevřít běžící rozpočet je velmi ošemetná věc a není pravděpodobné, že Fico, na nějž jsou upřeny oči eurozóny i zahraničních investorů, se bude chtít ve staronovém úřadu uvést tím, že zpochybní úsporný rozpočet z pera kabinetu Ivety Radičové.
Stručně řečeno – zdá se, že zákon o odměňování nejen není zárukou skutečného a okamžitého nárůstu platů, ale navíc motivuje zaměstnavatele k hledání drsnějších oklik než právně méně silné memorandum. Nedodržování zákona – a připusťme, že způsobené třeba ekonomickou realitou – posiluje právní nihilismus, zvláště bude-li z ekonomických důvodů tiše tolerováno.
A v neposlední řadě tvrdá litera zákona sice na jedné straně opticky posiluje pozici odborů (už nebojují jen za platy, ale rovnou za dodržování zákona), ovšem zároveň omezuje prostor pro standardní odborové vyjednávání se zaměstnavateli, protože de facto rigidně určuje jeho jediný možný výsledek. Slováci nám tak zase jednou ukázali cestu, po níž bychom se zřejmě neměli vydávat.