Pacienti s těžkým selháním plic tak mají již 20 let naději na delší život či na podstatné zlepšení jeho kvality. V Motole, který je jediným tuzemským centrem pro transplantační program plic, provedli do letošního listopadu 369 těchto zákroků.
Prvním pacientem transplantovaným v ČR se po několikaleté přípravě stal tehdy 41letý Josef Moravec z Nymburka. Byl v konečné fázi zánětlivého onemocnění plicních sklípků, které hrozilo dechovým selháním. Náhrada plíce byla pro něj jediným východiskem. Dárcem se stal šestadvacetiletý muž, jehož život nebylo možné po průstřelu hlavy zachránit. Moravec s novou plící žil šest let. Stal se čtvrtým českým občanem po tomto zákroku; první tři byli operováni ve Vídni.
V tamní Všeobecné nemocnici u profesora Waltera Klepetka se český tým také tři roky učil. Prvním Čechem, který se s vyměněnou plící v roce 1996 „podruhé narodil“, byl Miroslav Tejkal z Humpolce. Ten si jako jediný operaci ve Vídni ještě celou hradil. V roce 1998 Pafkův tým uskutečnil i první transplantaci obou plic. Příjemkyní byla šestačtyřicetiletá žena, která pak žila dalších šest let. Transplantace plic patří k nejnáročnějším medicínským úkonům.
V prvních letech se v Česku provádělo jen do deseti transplantací plic ročně. Loni již v Motole voperovali nový orgán 42 lidem, přičemž od letošního ledna do listopadu se podle údajů Koordinačního střediska transplantací jedná o stejné číslo (ve světě se ročně odoperuje zhruba čtyři tisíce pacientů). Po profesoru Pafkovi převzal v Motole pomyslnou štafetu nynější přednosta III. chirurgické kliniky a vedoucí programu transplantace plic Robert Lischke. Pod jeho vedením zde v roce 2014 také poprvé transplantovali plíce i srdce zároveň.
V rozhovoru pro magazín Lidových novin z října letošního roku profesor Lischke řekl, že třicetidenní a tříměsíční přežívání se u pacientů z Motola pohybuje nad 90 procenty. Poté záleží na tom, jak pacient akceptuje cizí orgán. Jednoroční přežívání pacientů se pohybuje nad 80 procenty, pětileté mezi 55 a 60 procenty, po deseti letech pak žije kolem 30 procent pacientů. Ne všichni se ale transplantace dočkají, také rozhodování o tom, kdo nové plíce dostane, je složité.
O první nahrazení plíce se pokusil již v roce 1963 Američan James Hardy, pacient přežil jen 18 dnů. Tehdy nebyly ještě léky potlačující imunitu organismu a ani technika přišívání průdušek nebyla na takové výši jako dnes. Během dalších 20 let se uskutečnilo zhruba 40 transplantací, avšak žádný z příjemců neopustil nemocnici. První úspěšnou transplantaci plíce provedli kanadští lékaři v roce 1983, o šest let později Američané úspěšně transplantovali plíce obě.
Člověk dýchá průměrně dvanáctkrát za minutu. Za 24 hodin tak jeho plícemi projde více než 8000 litrů vzduchu, z nichž čerpá kyslík, a při výdechu se naopak zbavuje odpadního oxidu uhličitého. K tomu, aby plíce získaly pro tělo co nejvíce kyslíku, potřebují pro styk se vzduchem co největší plochu, což zajišťují plicní sklípky. Kdyby se rozprostřely, dospělý člověk by jimi pokryl celé tenisové hřiště. Plíce jsou také velmi citlivé, protože jsou spojeny se zevním prostředím.
Jejich transplantace je určena pro pacienty s dlouhodobou dechovou nedostatečností v konečném stadiu onemocnění, kdy jiná léčba už není účinná. Nejčastěji nové plíce potřebují lidé s těžkou rozedmou plic. U mladých pacientů to bývá těžká cystická plicní fibróza, při níž se plíce zahleňují. Transplantací se člověk nevyléčí. Musí brát doživotně léky snižující přirozenou imunitu a odmítavou reakci organismu na nový orgán. Tím však zase stoupá citlivost na infekce.
poznámka