Pokud se ohlédnete za svým dosavadním vedením ústavu, nastal v jeho fungování významný posun?
Ústav vznikl v roce 1921 jako první univerzitní pracoviště na světě, které se sexuologií a plodností zabývalo. A v této dlouholeté tradici ústav pokračuje dál, i když v poslední době se vedle sexuálních dysfunkcí a deviací více zaměřujeme na zkoumání poruch plodnosti mužů a souvisejících patologií. Dalším těžištěm našeho výzkumu je vývoj sexuálního chování v průběhu jednotlivých dekád.
V sexuologii není definovaná normalita, ale stavy, které jsou z různých důvodů považovány za „abnormální“, patologické nebo společensky nepřijatelné. Kam se společenská „nepřijatelnost“ v poslední dekádě posunula?
Společnost je samozřejmě tolerantnější a některá tabu zdárně překonala. Náplň zdravotních služeb, které v ústavu poskytujeme, zahrnuje i péči o pacienty s deviacemi včetně pacientů, kteří mají nařízenou ambulantní ochrannou léčbu. Celoživotně také sledujeme pacienty s diagnózou transsexualismus, kteří dlouhodobě užívají hormonální terapii. Dlouhodobá medikace je také u nařízené ochranné léčby, kterou absolvují pacienti propuštění z ústavní léčby v psychiatrické nemocnici nebo na psychiatrické klinice. Při ambulantní péči vycházíme z faktu, že pacient je k léčbě motivován. V tom ho podporujeme a pomáháme mu i s pravidelným užíváním léků, aby nedošlo k recidivě, pokud tedy mluvíme o sexuologicky patologickém chování.
Jak je to u pacientů, kteří motivaci nemají, léčit se příliš nechtějí, a vy víte, že mohou být při atace nebezpeční?
S liberalizací a otevřeností společnosti může sexuálních patologií a pacientů s deviací přibývat. Proto je sexuologie jedním z oborů, který spolupracuje i s orgány činnými v trestním řízení – s policií a soudy. Téměř všichni pracovníci ústavu působí jako soudní znalci v oboru sexuologie a psychiatrie. Společně řešíme řadu případů, kdy pacient spáchal, nebo nespáchal trestný čin. Důležitým úkolem sexuologické ochranné léčby je, aby se pa cient již nikdy nedostal do stavu, kdy se u něj zopakuje výše zmíněná ataka a on svůj společensky nepřijatelný nebo trestný čin zopakuje. Jenže projev deviace je často spuštěn konzumací alkoholu. Měli jsme zde celou řadu pacientů, kteří tvrdili, že svoji deviaci mají pod kontrolou, a stačilo, aby navštívili večírek spojený s masivní konzumací alkoholu, a recidiva u nich nastala. Mluvím o těžších deviacích, jako je sadismus a sadomasochismus nebo pedofilie, tedy velice rizikové chování. Navíc je třeba si uvědomit, že všechny aspekty sexuální deviace vyléčit nelze. Proto musí být pacienti kvalifikovaně léčeni a pravidelně docházet k lékaři. V tomto ohledu chybí efektivnější síť péče o tyto pacienty. Náš ústav je zapojen do současného jednání o novém, efektivnějším uspořádání ochranných léčeb u sexuálních delikventů, a to ve spolupráci s odbornými společnostmi (sexuologickou a psychiatrickou).
Když mluvíte o posunu sexuálního chování ve společnosti, jak se jako odborník stavíte například k trendu sexuálního koučinku nebo sexuální terapie u osob s postižením?
Tyto aktivity považuji za možné rozšíření spektra služeb pro lidi se sexuálními problémy. Pokud je nabídka i poptávka po takových službách, jde o záležitost k další diskusi. Je to jisté prolomení tabu a společnost směřuje k mnohem větší otevřenosti. Je však otázkou, jak se v praktickém životě tyto relativně nové jevy osvědčí.
Nehrozí takto křehkým pacientům z vašeho pohledu nějaké riziko? Klade si sexuologický ústav v tomto ohledu za úkol vyvracet mýty nebo upozorňovat na rizika spojená s těmito novými typy služeb?
Některé zahraniční zkušenosti vedou v hodnocení těchto aktivit k opatrnosti. Nesmíme zapomínat na to, že podobné intimní tělesné služby s sebou nesou nesporná hygienická rizika. Dále by to byl problém u sexuálních deviací, kde by tyto formy mohly být rizikem. Nebezpečí vidím také u pacientů, jejichž sexuální obtíže způsobuje zatím nediagnostikované onkologické onemocnění. Tam se v léčbě hraje o čas a prostoje, kdy pacient není rychle diagnostikován, mohou být fatální. U sexuální dysfunkce tyto přístupy problematické nejsou, pouze to nemusí fungovat a pacient může poté vyhledat odbornou pomoc. Každopádně to ale vnímám jako rozšíření alternativ pro pacientovu volbu. Přijít se sexuálním problémem do ordinace lékaře je pro pacienta často náročné, s laickým koučem se mu někdy prý lépe hovoří. I proto je sexuologie oborem, kde ke kontaktu s lékařem není potřeba předchozí doporučení například od praktického lékaře. Důvodem je možnost rychlého nástupu léčby. Je velmi důležité, aby pacienti vyhledali pomoc co nejdříve po vzniku problému. Pokud pacient s dysfunkcí přijde až půl roku poté, co jeho problémy začaly, často je již rozvrácen i jeho partnerský vztah, což situaci zhoršuje a trpí pacientova psychika.
V souvislosti s nedávným přestěhováním sexuologického ústavu do areálu psychiatrické kliniky se nabízí otázka, jak se v sexuologii odráží spolupráce s psychiatrií.
Psychiatrie je tradičně naším nejbližším oborem, z něhož se sexuologie v historii vydělila. Některé ze sexuálních dysfunkcí nebo deviací mohou mít svůj podklad v psychiatrické diagnóze. Pacienty se sexuální dysfunkcí zase tlak současné společnosti zaměřené na výkon sekundárně dovádí k úzkosti a depresi. V oblasti plodnosti a léčby pohlavních onemocnění má sexuologie úzký vztah zase s gynekologií, urologií a dermatovenerologií. Řada pacientů se léčí souběžně u nás a na některém z pracovišť těchto odborností.
Jak významnou roli hraje v sexuologii farmakoterapie oproti jiným, například psychoterapeutickým postupům?
Farmakoterapie není podmínkou léčby. Záleží na konkrétní diagnóze. Pokud jde o vztahové problémy, je na místě psychoterapeutická péče, tam farmaka paušálně neordinujeme. V případě sexuálních dysfunkcí, zejména u erektilní dysfunkce, jsou farmaka na prvním místě, protože problém řeší rychle a efektivně. Oddalování nástupu léčby v těchto případech jen zhoršuje celkový stav pacienta a přináší další komplikace. Nicméně pacient musí mít ve svého lékaře důvěru a svěřit se se všemi otázkami týkajícími se intimních věcí nebývá někdy lehké. Pacienti mohou v rámci ústavu konzultovat své potíže s psychologem.
Jak řešíte případy, kdy se farmakoterapie psychiatrického onemocnění negativně odráží na pacientově sexualitě?
Obecně víme, že existuje část psychiatrických léků, které mohou způsobovat sexuální dysfunkci, zejména jde o neuroleptika a část antidepresiv (zejména ta s výrazně serotoninergním účinkem). Ale je důležité, aby byl pacient kompenzován v primárním onemocnění. S vedlejšími účinky jsme schopni si poradit, buď se dávkování léku upraví, nebo se nasadí jiný přípravek, případně lék k léčbě psychiatrického onemocnění kombinujeme s lékem na sexuální dysfunkce, abychom pacientovi umožnili normální sexuální život.
Zmínil jste výzkum spermiogramu, lze z vašich dosavadních zjištění vyčíst nějaké trendy v plodnosti českých mužů v poslední době?
Vzhledem k tomu, že disponujeme výsledky spermiogramů od 50. let minulého století, dokážeme data dobře srovnat. Paradoxně pozorujeme, že plodnost mužů se v dlouhodobém horizontu nezhoršuje. Zásadně se ale mění reprodukční strategie, muži zakládají rodiny v daleko pozdějším věku (v průměru o sedm či osm let později), než bylo běžné v 50. letech. Faktory, které mohou plodnost negativně ovlivnit, se s věkem zvyšují. Což tedy není jen případ mužů, totéž se týká i žen.
Ústav poskytuje v rámci odborné ambulance také poradenství a terapii dětem a mladistvým s poruchami sexuálního chování a poruchami vývoje pohlavních orgánů. Je takových pacientů mnoho?
Je to jedna z oblastí, kterou by komplexní sexuologie měla mít ve své náplni. Tento problém není úplně častý, ale pro tyto pacienty je zvlášť důležité vědět, že existuje místo, kde je jim taková zdravotní péče nabídnuta. Specifickou pozornost si zasluhují děti a mladiství s mentálními defekty a určitými poruchami chování (například hyperkinetický syndrom nebo autismus). Naši pacienti přicházejí z celé republiky, nemáme limitaci spádu. Ale vycházím z toho, že v krajích spádové ordinace jsou a fungují.
Jste pro tyto ordinace něco jako vyšší pracoviště, kam posílají komplikované pacienty?
Někdy pacienti skutečně přicházejí z regionálních ambulancí. Ale řada z nich nás vyhledá sama, protože si cení anonymity. Ta je pro náš obor významným faktorem a Praha ji oproti menším městům bezesporu nabízí.