Rozsáhlá reforma zdravotnictví, kterou plánuje ministryně Marie Součková, vyvolala bouřlivou diskusi mezi politiky, lékaři i občany, přestože se o ní ví zatím jen málo. Jedni tvrdí, že ministryni smete z křesla. Druzí jí fandí. Říkají, že je první z ministrů zdravotnictví, kdo začíná od základu řešit problémy resortu.
Součková ale například chce, aby pro akutní medicínu sloužilo jen 105 nemocnic z dnešních 202. Na sto tisíc obyvatel má být pouze jedna. Ostatní se mají změnit v integrovaná zdravotně sociální zařízení.
Vtip je však v tom, že dnes může ministryně dát jen doporučení, protože velkou část nemocnic převedl stát na kraje a nemá už možnost o jejich počtu a struktuře rozhodovat. Tuto pravomoc mají kraje.
„Ministryně může vyhlašovat, co chce, ale realita bude úplně jiná. Co rozhodnou kraje, to Součková nemůže ovlivnit,“ tvrdí předseda Lékařského odborového klubu Milan Kubek. Síť nemocnic mají podle něj v rukách pojišťovny a kraje.
O plánech Součkové se zatím ví jen málo, ale přesto už narazila na odpor i mezi členy vlastní strany, ČSSD. Rezervovaně se k reformě staví i premiér Špidla. Kromě snižování počtu nemocnic vyvolává největší odpor úmysl ministryně zavést itzv. spoluúčast pacienta. Platilo by se z ruky do ruky u lékaře i za recept.
„Jsou to značně nepopulární, i když potřebná opatření,“ soudí prezident České lékařské komory David Rath. Zejména spoluúčast pacienta považuje za nutnou, protože se tím omezí zbytečné návštěvy u lékaře.
Politická scéna záměr Součkové se snížením počtu nemocnic, aniž by ho detailně znala, už předem rezolutně odmítla. „Všichni vědí, že k nějaké redukci dojít musí. Od státu je ale pokrytecké to říkat nyní, když velkou část nemocnic převedl na kraje,“ soudí hejtman Středočeského kraje Petr Bendl. S ním souhlasí i stínový ministr zdravotnictví ODS Tomáš Julínek.
„Na změně vydělají fakultní nemocnice, které zůstaly státu. Je to odstranění konkurence,“ bije na poplach Julínek. Senátorka Zuzana Roithová (KDU-ČSL), která šest měsíců také seděla v křesle ministryně, se dokonce vyslovila ještě tvrději: „Je to mimo realitu.“
Kolik lůžek potřebujeme?
V nemocnicích v ČR je nyní asi 59 000 akutních lůžek, za loňský rok se na nich léčilo dva milióny lidí. Ministryně dala krajům svoji představu, z níž vyplývá, že počet akutních lůžek by se měl snížit asi o 10 000. Je to reálné, když se už dnes na místo v některých nemocnicích čeká a lidé leží i na chodbách? „Ne,“ tvrdí Rath.
„V roce 1991 bylo v naší republice 8,5 lůžka na 1000 obyvatel a nyní je to zhruba 6,3. To je pod průměrem zemí Evropské unie, kde se udává zhruba sedm lůžek na tisíc obyvatel,“ říká.
Podle něho není také vhodné, aby se vytvářela gheta starých a nemohoucích lidí. Součástí redukce by totiž mělo být vytvoření lůžek zdravotně sociálních, kterých je málo.
Z oněch 10 tisíc přebytečných akutních lůžek se má asi 8000 přeměnit právě na tato lůžka a zbylé 2000 by měly zaniknout bez náhrady. Součková říká, že žádná gheta nechce. Pravda však je, že v ČR dramaticky chybějí lůžka hospicová, rehabilitační a následné péče.
„Nejsou k dispozici ani osobní, sociální či zdravotní asistenti, nebo jich je jen velmi málo. To vše musíme do systému doplnit. Cílem bude, aby byl na akutním lůžku pacient skutečně jen na nezbytně nutnou dobu a pak přešel k doléčení na integrované pracoviště,“ říká Součková.
Zatímco v Evropě je na akutním lůžku zhruba pět dní, v ČR je to osm. To všechno přináší obrovské náklady. Kolik lůžek vlastně potřebujeme? To je otázka, na kterou nikdo asi nedá přesnou odpověď, protože v každém regionu jsou potřeby jiné, vycházející z věkové struktury a počtu obyvatel. Jiné budou požadavky v Praze, jiné v pohraničí.
A tak ministerstvo dalo krajům jen doporučená čísla. Je však výhradně na jejich odpovědnosti, aby určily, kolik akutních lůžek a lůžek následné péče potřebují, a tomu přizpůsobily i strukturu zdravotnických zařízení.
Jiří Schlanger, předseda největšího odborového svazu ve zdravotnictví, se naopak staví na stranu Součkové. Redukce počtu nemocnic, jak o ní uvažuje ministryně, by „přibližně tak měla vypadat“.
Schlanger souhlasí s tím, že tento počet nemocnic pro akutní medicínu stačí, protože co chybí, jsou hlavně lůžka k doléčení. Vytýká ministryni, že chce, aby reformní kroky navazovaly na sebe, a například spoluúčast byla zavedena, až se dobuduje zdravotnická síť.
„Všechny kroky musí jít najednou, jinak nebudou mít smysl,“ říká Schlanger. Na zdravotnictví se loni vydalo 164 miliardy korun. Soukromé platby byly asi 14 miliard, tedy něco přes osm procent. Podle návrhu Součkové by spoluúčast měla být vyšší.
„V Evropě činí v průměru 20 procent. Je jasné, že u nás stoupnout musí. Není však jasné, kdo by desetikoruny od lidí vybíral a kam by peníze plynuly,“ míní Kubek.
Připlácení ano, ale kdy?
V zavedení vyšší spoluúčasti podporuje Součkovou i Rath, sám lékař: „Kdo zná náš systém zdravotnictví, musí dát Součkové za pravdu. Osobně jsem zažil i pacienta, který mě v prosinci přemlouval, abych jej nechal ještě týden v nemocnici, protože ušetří za jídlo a bude moci koupit příbuzným dražší dárek k vánocům. To všechno platíme,“ říká Rath.
Ministryně hodlá zavést poplatky, až bude vyřešeno financování zdravotnictví a jasná potřebná zdravotní síť. Tedy nejdříve za tři roky. Nepočítá však s tím, že by to byl významný přínos do financování zdravotnictví. Spíše by to podle ní byl regulátor čerpání zdravotní péče.
Svůj plán odůvodňuje tím, že Češi chodí k lékaři v průměru 14krát za rok, zatímco v Evropské unii je to čtyřiaž sedmkrát ročně. Od zavedení poplatků si pak slibuje, že počet návštěv by se snížil a lidé by více vážili, kdy k lékaři jít.
Václav Pergl, Právo, 8.9.2003