Zástupci nemocnic se opětovně nechali slyšet, že nemají na osmiprocentní navýšení platů zdravotníků, což je rozhodnutí vlády platné od 1. září. Jaká je ekonomická realita?
Mzdy nestojí tolik
Ministerstvo zdravotnictví rozhodlo, s platností od 1. ledna 2005, o navýšení plateb v nemocnicích o tři procenta oproti předešlému roku. Nemocnice mají navíc vytvořen ekonomický prostor, aby šetřily a spotřebovaly méně léků a zdravotnického materiálu.
Kompletní mzdové náklady tvoří 43 až 50 procent veškerých nákladů. Stoupnou-li tržby nemocnice o tři procenta, mohou stoupnout platy o 6 - 7 procent. Nemocnice navíc mají vyhláškou vytvořený prostor pro úspory v rozsahu až tří procent nákladů, což vyjádřeno v mzdových prostředcích činí další 4 až 6 procent na mzdy.
Souhrnně vytvořila vláda prostor pro mzdový růst v celkové výši 10 až 13 procent, a to s osmiměsíčním předstihem před rozhodnutím o nárůstu platů. Tento propočet byl prezentován samotnými zástupci asociací nemocnic na jednání s premiérem Paroubkem.
Skutečný meziroční nárůst mezd byl v prvém pololetí tři procenta, od září by měl stoupnout o dalších osm, což za celý rok činí průměrný nárůst jen o 6,6 procenta. V čem je tedy problém?
Předně řada ředitelů nemocnic nevyužila prostor daný vyhláškou ke snížení nákladů. Statistika ukazuje meziroční nárůst nákladů na léky o 12 a u zdravotnického materiálu až o 14 procent.
Jde přitom o 22 až 30 procent veškerých nákladů. Je zvláštní, že se tolik diskutuje o významu růstu mezd, ale o více než dvakrát tak vysokém nárůstu jiných významných nákladů ředitelé mlčí.
Nevyužití prostoru ke snížení nákladů je však manažerskou chybou, za kterou by ředitelé měli nést osobní odpovědnost. Logicky se tedy snaží přenést pozornost na problematiku mezd.
Jen nedráždit pojišťovny
Druhým prvkem je skutečnost, že zdravotní pojišťovny bojkotují vyhlášku Ministerstva zdravotnictví a VZP není navíc ani schopna platit v termínu. Ředitelé mají pravdu v tom, že pojišťovny vstoupily na cestu právní anarchie.
Ministerstvo zdravotnictví zatím nebylo schopno zjednat nápravu. I ředitelé nemocnic mají ale možnosti nátlaku na zdravotní pojišťovny. Měly být podávány žaloby, s cílem třeba i exekucí vymoci z pojišťoven to, co podle práva náleží zdravotnickým zařízením.
Nevím o tom, že by někdo něco vymáhal, výjimkou jsou záchranné služby, které už s VZP vyhrály obdobný soudní spor. Než jít s někým do konfliktu, je jistě lehčí bědovat a obviňovat ministerstvo či vládu. Žaloba na pojišťovnu totiž znamená, že ta mstivě pošle kontrolu. Málokterý ředitel si je jist, že má vše v pořádku.
Shora nadiktovaný nárůst mezd zdravotníků znamená pro ředitele nemocnice práci navíc a další starosti. Musí hledat úspory, musí tlačit na zdravotní pojišťovny. Riskuje, že díky své neschopnosti neuspěje a skončí ve ztrátě, což znamená problémy se zřizovatelem. Jeho pohodlí je ohroženo.
Naopak volná ruka ve stanovení výše mezd je žádaným artiklem zdravotnických manažerů. Pak má totiž každý šanci skončit ve vyrovnané hospodářské bilanci, či vykázat zisk!
Objeví-li se ztráta, díky neřízenému samopohybu či korupci managementu, stačí snížit mzdy a účetní uzávěrka nemůže dopadnout špatně. Špičkový manažér je na světě.
David Rath, prezidentem České lékařské komory,
Hospodářské noviny