Evropská komise vypracovala již v roce 1993 směrnici o organizaci pracovní doby v členských zemích. Minimální délka dovolené byla stanovena na čtyři týdny ročně. Pracovníkům byl přiznán nárok na odpočinek v délce 11 hodin mezi směnami a minimálně jednou za dva týdny 24 hodin volna. Maximální týdenní pracovní doba 40 hodin smí být zvýšena v průměru o pouhých 8 hodin přesčasové práce na každý týden.
Česká republika se počátkem letošního roku pokusila uvést naše pracovní právo do souladu s normami EU. Nutno přiznat, že kromě zachování podivného institutu pracovní pohotovosti na pracovišti, který vyspělá Evropa nezná, se to celkem podařilo. Přijetí novely zákoníku práce však provázel křik ze strany zaměstnavatelů, zejména ředitelů nemocnic, kteří tvrdili, že zákonu nelze vyhovět. Výjimky, které by umožnily zachovat v našich nemocnicích ostrůvky feudálních poměrů, nejhlasitěji požadovali ti ředitelé, kteří nedokáží jednat s lidmi a měnit zaběhané stereotypy práce.
Zákoník však odhalil též chyby ve financování nemocnic a naprostý chaos v síti zdravotnických zařízení. Nemocnice, které nedisponují dostatečným množstvím kvalifikovaného personálu, by totiž v zájmu pacientů již dávno neměly existovat. Donekonečna nelze tolerovat ani zneužívání lékařské pohotovostní služby některými sobeckými pacienty. Zákon chránící zaměstnance, ale následně i pacienty před ošetřováním přepracovanými lékaři, je dobrý a v čase, kdy bušíme na bránu EU, by jej měnil jen politický šílenec.
Často však můžeme slyšet tvrzení, že pravidla o pracovní době nedodržují ani v EU, proč je tedy zavádět u nás. Podobné informace ale nejsou pravdivé. Porušování pracovního práva je naopak v civilizovaných zemích nemyslitelné. Přesvědčili se o tom například ředitelé španělských nemocnic, když skupina lékařů z Valencie na ně podala žalobu pro nedodržování pracovněprávních předpisů. Spor dospěl až k Evropskému soudnímu dvoru v Lucemburku, který dal postiženým zaměstnancům zapravdu a vynesl 3. 10. 2000 rozsudek (pod značkou C-303/98 jej lze nalézt na stránce www.curia.eu.int), podle něhož jsou směrnice Evropské komise závazné pro všechny státy EU a veškeré dohody mezi odbory a zaměstnavateli jsou neplatné v těch částech, které těmto normám odporují.
Každá přítomnost pracovníka na pracovišti musí být považována za práci, je nutno ji takto honorovat a započítávat celou do limitu pracovní doby. Neexistuje žádná pracovní pohotovost placená hůře než práce. S přesčasovou prací musí každý vyjádřit individuálně svůj souhlas, k němuž nesmí být jakkoli nucen. Pokud se chceme těšit z výhod členství v EU, musíme být ochotni přijmout i závazky. Připravovaný nový zákoník práce bude tudíž muset zrušit ponižující tzv. čekání na práci.
Milan Kubek (autor je předsedou LOK - Svazu českých lékařů), Právo, 9.7.2001