Pokud však položíte občanům otázku, zda chtějí dobrovolně platit daně, dostanete stejně zápornou odpověď. Občané by však měli vědět, co se s těmi penězi, které nedobrovolně platí ve formě daní, pojištění, poplatků či přímo, děje a k jakému účelu jsou určeny, v jaké podobě tyto odvedené peníze pro ně budou mít efekt v současnosti nebo v budoucnosti.
Listina základních práv a svobod v článku 31 říká, že každý občan České republiky má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. Již v současné době zákony stanoví, která zdravotní péče a zdravotní pomůcky jsou z veřejného pojištění hrazeny zcela, které částečně a které nejsou hrazeny vůbec. Také zvyšující se doplatky za léky naznačují, že nelze v budoucnosti očekávat, že veškerá zdravotní péče bude hrazena ze solidárního veřejného pojištění. Možnosti medicínských oborů se zvyšují, tím se také zvyšují náklady na zdravotní péči. Aby se všem občanům stalo dostupné celé spektrum toho, co dnes medicína dokáže, musel by adekvátně růst i výběr pojistného na zdravotní péči. Ten neroste nebo roste velmi málo za ty pojištěnce, kde je plátcem pojistného stát, a to navzdory tomu, že právě oni ze zdravotního pojištění čerpají nejvíce. Jedná se o téměř polovinu obyvatel naší země. Pokud stát nechce více platit za své pojištěnce nebo nechce připustit dokonce zvýšení pojistného, pak nezbývá nic jiného, než si začít na zdravotní péči připlácet. Soukromá přímá platba by však měla být adresná, zaplacená za konkrétní službu, kterou by mělo být zaplaceno konkrétnímu poskytovateli služby. V případě, že nedojde ani k jedné z variant, se nabízí otázka, jak zajistit vysoce specializovanou zdravotní péči tak, aby byla dostupná všem občanům.
Když se podíváme na činnosti, které jsou v rámci zdravotnictví realizovány, nejde jenom o poskytování zdravotní péče samé. Jako doplnění zdravotní péče se zajišťují různé služby, příkladem může být stravování v nemocnicích, zdravotnická doprava apod. A právě u těchto služeb je možné nejvíce uvažovat o přímé úhradě. Naproti tomu by měl stát vždy hradit služby veřejného zdravotnictví. Na tom, aby se nešířily infekční nemoci, má zájem každý občan. V zájmu nešíření nakažlivých nemocí, zabránění epidemiím a dalším negativním dopadům na zdraví občanů jsou přijímány zákony o ochraně veřejného zdraví a jsou financovány nejrůznější preventivní programy. Z těchto důvodů hovoříme o tom, že část zdravotnických služeb je statkem pod ochranou státu, který určuje podmínky, reguluje ceny, reguluje povolání zdravotnických pracovníků a vykonává i donucovací politiku v oblasti ochrany veřejného zdraví. Pokud bychom se zabývali tím, jakým statkem jsou zdravotnické služby, tak bychom je zařadili do statků smíšených, neboť na zdraví celé populace má zájem celá společnost, zdraví není jenom soukromou záležitostí, ale na druhou stranu osobní zdraví není rozhodně věcí státu, lékařů nebo jiných. O své zdraví se musí každý starat především sám.
Poplatky jako spoluplatba
Podívejme se na některé plánované poplatky blíže. Nyní je stravování a ubytování při pobytu v nemocnici hrazeno v rámci úhrad z veřejného zdravotního pojištění. Je komplementem spotřeby zdravotní péče. Ve stravování platí, že pacient by si v případě, že není hospitalizován v nemocnici, nakupoval stravu ze soukromých zdrojů (spotřeboval by tyto zdroje také). V případě ubytování je situace odlišná, tam se některé náklady na bydlení (nájem) nesnižují. Je tedy zřejmé, že plošné zavedení spoluplateb má svá rizika pro občany s nízkými příjmy. Ty však lze omezit několika možnými způsoby: 1. stanovením stropu platby, 2. vymezením sociálních skupin, které budou od spoluplateb osvobozeny, 3. umožněním diferenciace spoluplateb mezi zdravotnickými zařízeními.
Při plánovaných 60 Kč za den pobytu v nemocnici a počtu lůžkodnů ze statistiky (bez omezení stropem plateb či jinou výhradou) vypočítáme sumu kolem 1 miliardy Kč za rok získanou plánovaným zavedením poplatků za pobyt v nemocnici. Uvedená spoluplatba zatíží pacienty vzhledem k jejich měsíčnímu disponibilnímu příjmu. Z hlediska celkových výdajů na zdravotnictví činí jen 0,5 procenta navýšení zdrojů, jedná se tedy o marginální dodatečné zdroje. Takto vybrané peníze by však mohly mít žádoucí efekt na mikroúrovni nemocnic. Jinak existuje riziko jejich „rozplynutí“ v systému bez zlepšení situace pacientů. Proto je třeba určit jako příjemce takto vybraných peněz nemocnice, zejména proto, že se jedná o soukromé prostředky pacienta, které jsou získány v důsledku jeho hospitalizace v konkrétní nemocnici. Je však nutno zajistit, aby tyto prostředky nemocnice skutečně využívala na ty účely, za které byly uhrazeny a aby pomocí těchto příjmů nebyly hrazeny jiné náklady v jiných oblastech hospodaření nemocnic.
V reakci na skutečnost, že nemocnicím vzniknou dodatečné náklady spojené s administrativou při výběru hospitalizačních poplatků, je možné navrhnout některá řešení. Například v případě osvobození od plateb z důvodu nízkých příjmů by hradila za pacienta požadovanou spoluplatbu jeho veřejná zdravotní pojišťovna, která ví, jak dlouho byl již pacient v daném roce hospitalizován, a zná i jeho sociální situaci v podobě jeho vyměřovacího základu na veřejné zdravotní pojištění.
Na základě zvolených sociálně-zdravotních kritérií by se zdravotní pojišťovna rozhodovala o tom, zda spoluplatbu převezme, nebo zda ji ponechá na pacientovi. Tak by bylo možné vyhnout se v konkrétní praxi nemocnic posuzování sociální situace pacienta, které by mohlo být eticky a organizačně problematické. Na hospitalizační poplatky by se mělo více hledět jako na spoluplatbu za ubytování a stravování než jako na regulační poplatek. Je totiž otázkou, do jaké míry by pacienti zareagovali na zavedení spoluplatby odložením nebo zkrácením spotřeby zdravotní péče v nemocnici. Lze předpokládat, že tento efekt by nebyl příliš velký, protože nemocniční péče a doba pobytu v nemocnici je ve většině případů vynucena zdravotním stavem pacienta a není závislá na jeho rozhodování.
Kromě péče sociální. Pokud přijmeme hypotézu, že hospitalizační poplatek je spoluplatba za ubytování a stravování (nikoli za zdravotní péči), pak je otázkou, jaké služby budou hrazeny v případě ostatních plánovaných poplatků. Bylo by výhodou poplatky u lékaře, za recept apod. koncipovat jako spoluplatbu za službu či činnost, která není zdravotní péčí, je však nutno ji při poskytování zdravotní péče zajistit (je komplementem zdravotní péče). I když zavedení poplatků může mít dopad na počet návštěv u lékařů a spotřebu léků, tedy dopad regulační, je pro občany méně přijatelné platit neadresné poplatky, se kterými není spojeno poskytnutí konkrétní služby.
O autorovi: Ing. Iva Merhautová (reditel@szu-praha.cz)