Není mnoho věcí a úspěchů, kterými by se Česká republika mohla pyšnit před celým světem. Jsou však světlé výjimky. Jednou z nich je nízká porodní úmrtnost týkající se jak novorozenců, tak matek.
Úmrtnost novorozenců i matek-rodiček v ČR v důsledku komplikací porodu se pohybuje v řádu promilí, u matek je o něco nižší. O tom si naši předci mohli nechat jenom zdát.
Dlouholeté úsilí mnoha generací zdravotníků bylo odměněno - nejde však jen o úspěchy porodníků, kteří sledují těhotenství v celém jeho průběhu, ale i o důslednou aplikaci principů intenzivní medicíny a resuscitačních postupů do oboru porodnictví.
Jinými slovy, nízká porodní úmrtnost matky i novorozence předpokládá tzv. interdisciplinární přístup, na kterém se podílejí kromě porodníků také anesteziologové, pediatři a intenzivisté, resp. neonatologové. Ve své práci disponují špičkovým zázemím operačních a porodních sálů, nejmodernější technikou k udržení základních životních funkcí jak matky, tak novorozence a v neposlední řadě i komplexní dostupností potřebných léčiv včetně krevních derivátů v případě potřeby.
Taková péče je však možná pouze v nemocnicích. Pokud chceme racionálně diskutovat na téma plánované domácí porody, vycházejme prosím z výše uvedených faktů.
Z úst zastánců domácích porodů slyšíme jako hlavní argumenty pozitivní psychologický efekt blízkosti matky a novorozence ihned po porodu, špatný vliv neosobního prostředí nemocnice a skutečnost, že i ve vyspělých zemích jsou domácí porody zcela běžné.
Pokud víme (jednak jako otcové a jednak jako anesteziologové se zkušenostmi z porodního sálu), na psychologický dopad časného kontaktu matky a dítěte je v porodnicích kladen zásadní důraz. Argument neosobního prostředí nemocnice bohatě vyvažuje dostupnost okamžité ofenzivní léčby v případě náhle vzniklých komplikací.
K argumentu, že domácí porody jsou ve světě zcela běžné, je třeba vznést dotaz, kolik procent takových porodů je vynucených, jinými slovy, jaká je dostupnost zdravotní péče obecně v tom kterém státě a jaké má tato péče finanční dopady.
Ve stanovisku odborných společností porodníků, pediatrů a lékařů urgentní medicíny je konsensus. Domácí porod je rizikový. Až v 10 % byť fyziologických (přirozených) porodů se totiž v některé fázi objeví komplikace, která ohrožuje matku nebo dítě.
Dle údajů ÚZIS z roku 2009 bylo více než 23 % porodů v ČR ukončeno císařským řezem. Komplikace porodu v prostředí mimo porodní sál nemusí být vůbec řešitelná při sebelepší erudici přítomného zdravotníka.
Naivní představa
V souvislosti s jednou z kauz ohledně domácích porodů (soudně uložená povinnost nemocnici poskytnout porodní asistentku pro domácí porod) pronesla přední zástupkyně porodních asistentek, že v případě komplikací není problém zajistit rychlý transport (přivoláním záchranné služby).
Tento argument je pro obhajobu domácích porodů naprosto nepřijatelný.
Jednak je evidentní závažná časová prodleva, jednak vybavení sanitky se nemůže a nikdy nebude rovnat vybavení porodního sálu. Představa, že budeme na záchranné službě provádět akutní císařské řezy, nebo zavedeme do povinné výbavy kardiotokografy a inkubátory je, mírně řečeno, naivní.
Nicméně praxe je taková, že přivolání záchranné služby v případě náhle vzniklých komplikací u plánovaného domácího porodu je jediným logickým a dostupným řešením. V tu chvíli se přenáší zodpovědnost za řešení porodních komplikací na lékaře záchranné služby.
Ostatně z forenzního pohledu to nejlépe dokumentuje soudní proces z listopadu loňského roku, který řešil případ úmrtí novorozence při plánovaném domácím porodu s porodní asistentkou. Ta k případné resuscitaci novorozence nebyla ani připravena, ani vybavena.
Právníci porodní asistentky se po jejím odsouzení a následném odvolání snažili svalit vinu kromě jiného také na lékařku záchranné služby, která na místě porodu prováděla resuscitaci novorozence (uveřejněno v médiích 30.11.2011).
Takový přístup vnímáme jako bezostyšné pokrytectví.
Jak vidno, prosazování domácích porodů má i jiné aspekty, forenzní zodpovědnost lze totiž bezskrupulózně přenášet na někoho jiného. Mimochodem, jen díky kvalitně a profesionálně provedené resuscitaci posádkou záchranné služby se podařilo v tomto konkrétním případě u novorozence obnovit činnost oběhové soustavy a dopravit jej do nemocnice (porodnice), nicméně jeho mozek byl již nenávratně poškozen. Kdo takovou situaci prožil s osobní zodpovědností za její profesionální vyřešení ví, o jak náročný zásah se jedná nejen z odborného, ale i psychologického a obecně lidského pohledu.
Úmluva o lidských právech a biomedicíně nám ukládá: nikoliv prospěch, ale vůle nemocného je pro lékaře nejvyšším příkazem. Samozřejmě, že jako lékaři záchranných služeb budeme právo pacienta na sebeurčení respektovat. Nicméně v případech domácích porodů matka nerozhoduje pouze sama za sebe, ale i za své dítě.
A proto se ptáme: kolik dětí bude ještě vystaveno zbytečnému riziku úmrtí či trvalého zdravotního poškození, než někteří jedinci ve společnosti přijdou k rozumu? Má kdokoliv vůbec právo na vyvolávání podobných diskusí a obhajování evidentních hazardů se zdravím? Pro nás, lékaře záchranné služby, existuje nadále jednoznačná a jasná priorita: život a zdraví dítěte.
Článek byl napsán v souladu se stanoviskem Výboru odborné společnosti urgentní medicíny a medicíny katastrof České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně
MUDr. Jiří Knor, lékař záchranné služby, odborný garant ZZS Středočeského kraje,
MUDr. Martin Houdek, lékař záchranné služby, ředitel ZZS Středočeského kraje