Jedním z těch, kde se kraj rozhodl začít s revoluční změnou, je ústav v Ledcích u Slaného, kde žijí muži s mentálním postižením. Dalším je ústav Buda na Kolínsku.
„Jsem šťastná, že vybrali právě nás. Bude to úžasné,“ říká ředitelka ledeckého ústavu Jana Rumlová. „Bylo hrozné, jak se s klienty zacházelo. Je načase je osvobodit.“
Za svobodou
V den, kdy rada středočeského kraje o rušení ústavu rozhodla, schválila i vláda přelomový dokument, v němž političtí představitelé poprvé jednoznačně konstatují, že ústavní zařízení budou postupně rušena a lidé s postižením a senioři budou žít v domácím prostředí.
„Transformace zásadním způsobem změní život nejen samotným uživatelům, ale také personálu současných zařízení a lidem v jejich okolí i celé společnosti,“ uvádí se ve vládním dokumentu. „Místo výstavby a nákladné rekonstrukce stávajících zařízení, budou finanční zdroje směřovány k podpoře vzniku chráněných bytů a domů v přirozené zástavbě.“
Zatímco však vláda uvažuje v horizontu desítek let, ve Středočeském kraji začali jednat hned. Jako první využijí možnosti čerpat evropské peníze na rozpuštění prvních dvou zařízení. Následovat by měla další tři.
„Odborníci říkají, že to jde, pak je povinností politika se do toho pustit. Jsem pyšný, že se mi to podařilo prosadit,“ říká náměstek hejtmana Josef Vacek. „Cílový stav je, že klienti budou žít v bytech ve městech za větší či menší pomoci asistentů a budou mít zaměstnání.“
Klece a řetězy
„Prosím vás, prosím vás,“ menší muž v brýlích vehementě podává pravici. „Nevíte, kdy už se budu stěhovat a kolik mě to bude stát?“ ptá se s naléhavostí ve hlase. „Jmenuji se Antonín Štec. Tady je hodně lidí, chci svůj klid, chci bydlet ve svém bytě. Chápete to, že jo?“
Jdenačtyřicetiletý pan Štec žije ve stísněné budově zámečku na konci vesnice už 34 let, ještě před rokem by na něco takového ani nemohl pomyslet.
„Když jsem sem před rokem a čtvrt nastoupila, byla jsem zděšená. Po dvou dnech jsem chtěla odejít,“ říká ředitelka ústavu jana Rumlová, bývalá učitelka. „Okamžitě bych ten ústav zrušila. Klienti byli zamčeni na oddělení, procházeli se tu nazí, někteří se nedostali dál než na terasu.“
Běžně tu byli klienti zavíráni do klecí, někteří přivazováni řetězem k topení, pracovali na poli, aniž by dostávali mzdu, nemohli si vybrat, co budou nosit, kdy a co budou jíst.
„Řekla jsem si, že tohle ne, že se musí odsud dostat pryč,“ říká. „Hodně mi pomohlo, že jsem měla podporu kraje. Prospělo také to, že jsem čerpala zkušenosti lidí, kteří už před lety rozpustili ústav v Horní Poustevně. Když to šlo tam, tak jsem se rozhodla to taky zkusit.“
Dojmy z Horní Poustevny
Do Horní Poustevny poslala na exkurzi i své zaměstnance. Cestou zpět z Poustevny se Miloslava Mádlová, která s lidmi s mentálním postižením pracuje již deset let, rozplakala.
„Nikdy jsem to nezažila. Klienti stejní jako máme my, nám ve svých bytech přišli otevřít, pozvali nás dál, uvařili čaj,“ vzpomíná paní Mádlová. „Nečekala jsem, že by to mohli umět i ti naši.“
Reportáž z Horní Poustevny čtěte ZDE
Stačilo ale pár měsíců a změny se začaly dít i v ústavu v Ledcích. „Teď už je normální, že si uvaří kafe, ohřejí jídlo v mikrovlnce,“ říká paní Mádlová. „Je vidět, že v nich je samostatnost a schopnosti, které jsme v nich předtím neviděli.“
Na Idiotech
Prvními změnami v Ledcích bylo to, že ředitelka odemkla všechny dveře v ústavu, vyměnila polovinu personálu, zrušila klecová lůžka, dala klientům „kapesné“ a začala je pouštět samotné na nákupy a za zábavou do vesnice.
Devět klientů dnes pracuje, má smlouvy se soukromou firmou a dostává plat. „Je to lepší, než dřív,“ říká klient ústavu Petr Boháč (34) a ukazuje, co namaloval pro firmu, ve které pracuje. „Chodím nakupovat, jel jsem už i autobusem. Chtěl bych bydlet v bytě s kamarádem Vendou.“
Personál zvyklý po léta na zaběhlé stereotypy se bál, že se stane nějaký průšvih. „Měla jsem strach, že se klientům něco stane,“ vzpomíná paní Mádlová. „Oddělení jsme říkali Na idiotech. Vůbec nás nenapadlo, že by se mohli něco naučit, nebo být samostatní.“
„Ale přirozené riziko je součást života,“ namítá na to ředitelka Rumlová. „Čekala jsem, že když zrušíme klece, budeme muset dávat více léků, ale překvapivě se to nestalo, naopak medikaci snižujeme. Nevím, čím to je, asi to bylo jen strachem personálu, že to tak 20 let dělali, a že to jinak nejde.“
Někteří zaměstnanci si ale na samostatnost klientů stále nemohou zvyknout. „Tou volností jim narostly růžky,“ říká Ivana Henychová, vychovatelka, která v ústavu pracuje už 12 let. „Dřív, když jsme potřebovali, aby nám pomohli s prací, tak šli, teď nám třeba řeknou, že nepůjdou, že je neděle a to se nedělá.“
Hurá do bytů
S rozhodnutím kraje čeká nyní zaměstnance i klienty další krok. Pokud se podaří z fondů EU získat potřebné peníze, vedení ústavu nakoupí pro klienty byty mimo ústav.
„Nechci stavět žádnou novou budovu,“ říká ředitelka. „Chci koupit byty v okolí Slaného a Kladna, ve kterých by žili dva nebo tři klienti s pomocí asistentů. Také se jim pokusíme sehnat podporované zaměstnání.“
Tři klienti na svou cestu za svobodou vyrazí už za měsíc. „Jedna pracovnice nám nabídla volný byt ve vesnici, tak se tam přestěhují. Čtrnáct dní jim tam bude pomáhat, aby věděli, co a jak, pak tam už budou žít sami,“ říká ředitelka. „Dnes mě požádal jeden klient, zda by tam nemohl bydlet se svoji dívkou. Tak to zvažuji.“
Podle odhadů odborníků je v českých ústavech více než polovina klientů, kteří jsou schopni žít bez problémů v běžném životě. Nikdy jim to ale dosud nikdo neumožnil.
„Bude nutné je na to připravit, naučit je vařit, zacházet s penězi, a podobně,“ říká ředitelka Rumlová. „U 60 procent klientů to půjde rychle, u dalších, kteří mají větší míru postižení, se na to budeme muset více připravit.“
Kam patří peníze
Podle Martina Haicla, poradce v oblasti kvality sociálních služeb, je toto cesta, kterou by se Česko mělo dát.
„Jsem rád, že se to začíná ubírat tímto směrem,“ říká. „Je ale nutné, aby stát přestal dávat peníze do neperspektivních institucí. V každém regionu by měly vznikat pilotní projekty, které pomohou ukazovat cestu, jak vracet klienty do života. A právě tam by měli soustředit peníze. Není v této chvíli nic důležitějšího než dobré příklady, které mohou ostatní následovat.“
V posledních letech investice do sociálních služeb proudí do přestaveb „hradů a zámků“, ve kterých ústavy často sídlí. Peníze však nejdou na pomoc klientům vracejícím se do běžného života.
Nechci zlatou klec
Například ústav Vincentinum u Šternberka se už léta rekonstruuje za miliony korun. Za dalších 150 milionů se nyní chystají postavit nové zařízení na zahradě ústavu.
„I já jsem uvažovala nad tím, že bych postavila chráněné bydlení na pozemku ústavu,“ říká ředitelka ústavu v Ledcích Jana Rumlová. „Ale došlo mi, že by to byla jen zlatá klec. Ti lidé ale potřebují vstup do normálního života.“
Podle Haicla stačí, když kraj přestane ústavům dávat peníze na neperspektivní investice. „V ústavu, který jsem kdysi vedl, byla část prostředků - miliony, soustředěna na investice,“ říká. „Bylo by skvělé soustředit tyto peníze na tvorbu kvalitních služeb v přirozeném prostředí, nikoliv udržování neudržitelného.“
I s tím Středočeský kraj počítá. „Už žádné velké investice do ústavů dávat nebudeme,“ říká náměstek Vacek. „To bude první krok, dalším bude, že jim omezíme peníze na rekonstrukce.“
Aktuálně.cz