OTÁZKA: Když jsem si ve vašem životopise četl, co vše vás bavilo na střední škole, přišlo mi, že s tak širokým záběrem bylo asi těžké vybrat vysokoškolské studium. Medicína byla tedy přáním rodiny, nebo to k ní nějak táhlo i vás samotného?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Stanislav Štípek, DrSc.
Rodina můj výběr hodně ovlivnila. Já opravdu příliš nevěděl, co si zvolit, ale představa, že bych dělal chemii, pro mne samozřejmě byla velmi lákavá a silná. Nakonec jsem však dal na přání mých drahých – koneckonců to i financovali – a vyhrála medicína. Přes ni jsem se k chemii stejně dostal, takže cestu ke svému oblíbenému oboru jsem si našel tak jako tak.
23.10.2009 12:06:37
OTÁZKA: Navíc jste se jakožto demonstrátor stal „vysokoškolským pedagogem“ dříve, než jste dosáhl plnoletosti.
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Stanislav Štípek, DrSc.
Narodil jsem se v listopadu, takže když jsem přišel na fakultu, bylo mi teprve šestnáct. Poměrně záhy jsem začal fiškusovat v laboratořích zdejšího ústavu lékařské chemie. Vzpomínám si na jednu příhodu – pan asistent Večerek, budoucí přednosta ústavu, přišel s tím, že mě venku hledají „nějaké děti“. A prý abych je vyhodil, vždyť jsme laboratoř. Šel jsem se podívat, o co jde, a oni to byli moji kolegové z kroužku. (smích)
23.10.2009 12:06:38
OTÁZKA: Musel to být asi poměrně zvláštní pocit – maturovat v šestnácti letech, pak se dostat na medicínu a záhy se podílet na výuce. Myslíte si, že to výrazně předurčilo vaši budoucí dráhu a že jste v sobě objevil i pedagogický talent?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Stanislav Štípek, DrSc.
Já se strašně rád učil – nedřel, ale čerpal informace. V té době se zrovna chemie začala podstatně měnit, docházelo k obrovským objevům a já z toho byl nadšený. Proto jsem si o tom všem rád povídal a z toho možná vyplynulo, že jsem si povídal i se studenty. V té době byla zde na chemii poměrně kritická situace, co se týká personálního obsazení, takže bylo možné získat celkem snadno místo demonstrátora nebo pomocného asistenta. Vlastně se jen institucionalizovalo či zlegalizovalo to, co jsem předtím stejně dělal neformálně, sám od sebe.
23.10.2009 12:06:38
OTÁZKA: Pokud to porovnáte se současností, mají studenti možnost zapojit se podobným způsobem jako vy tehdy?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Stanislav Štípek, DrSc.
Mají a možností je mnohem víc. Pracují rovnou v týmech, jak ve výzkumu, tak i na klinikách, a své výsledky přednášejí mimo jiné na studentské vědecké konferenci, která má dvě sekce – pregraduální a postgraduální. Student také může vypomáhat a asistovat učiteli.
23.10.2009 12:06:38
OTÁZKA: Jak se dívali vaši spolužáci na to, že jste se stal demonstrátorem a později během studia dále postupoval v asistentských pozicích. Byla jim vaše výuka bližší než od učitele?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Stanislav Štípek, DrSc.
Určitě, náš vztah byl mnohem těsnější, bavili jsme se s větší otevřeností, jako kolegové. Rozhodně jsem se nesetkal s tím, že by si udržovali nějaký distanc kvůli tomu, že působím i na „druhé straně“.
23.10.2009 12:06:38
OTÁZKA: Kdy jste se začal více zajímat i o metodiku a didaktiku výuky medicíny?**
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Stanislav Štípek, DrSc.
Až mnohem později. Jako lékaři jsme, co se týče pedagogiky, všichni laici. První desetiletí mé pedagogické kariéry byly spíš pragmatické a intuitivní pokusy, což fungovalo nejlépe s tématy a kapitolami, které jsem měl nejraději. Metodika výuky mě pak začala zajímat především v souvislosti s nástupem a rozvojem informačních technologií před patnácti dvaceti lety.
23.10.2009 12:06:38
OTÁZKA: Vaší vědeckou prací se jako jedno ze základních témat prolíná kyslík. Jaký je váš vztah k této látce, co vás na ní fascinuje a kdy jste se s ním poprvé setkal po odborné stránce?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Stanislav Štípek, DrSc.
Kyslík patří k látkám, které jsou prospěšné i nebezpečné zároveň. takový mě začal zajímat, když jsem se v roce 1971vrátil na fakultu po postgraduálním studiu na Československé akademii věd. Zapojil jsem se do spolupráce s fyziologickým ústavem, kde se studoval vliv hypoxie na energetický metabolismus, adaptaci a vývoj mladého jedince. Já do této oblasti přišel vybaven studiem nukleových kyselin a proteosyntézy, tam jsem se pak setkal s otázkou toxicity kyslíku a ochrany před ní. Takže místo toho, abych pokračoval ve studiu genetické regulace, mě zaujaly enzymy chránící náš organismus proti toxickému účinku kyslíkových metabolitů. Dostal jsem tak impuls ke zkoumání tématu, jež tehdy bylo velmi čerstvé a aktivní.
23.10.2009 12:06:38
OTÁZKA: Ze kterého „úhlu“ jste se tehdy do zkoumání kyslíku pustil?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Stanislav Štípek, DrSc.
Zpočátku panovalo obecné překvapení, když se zjistilo, že reaktivní formy kyslíku jsou běžné metabolity – a protože jsou reaktivní, tak přirozeně i toxické. Vycházelo to také z prvních poznatků, že kyslík je součástí ochrany organismu, fagocyty ho používají jako zbraň, kterou ničí cizorodé látky. Prvotní byl tedy zájem zjistit, co vše může kyslík poškodit a současně jak je možné, že normálně k tomuto poškození nedochází.
Při nevyvážení stavu mezi produkcí reaktivních forem kyslíku a antioxidační ochranou se dalo očekávat všeobecné poškození těmito látkami. Podle toho jsme volili cíle našeho výzkumu. A snad jsme i přispěli několika novými poznatky do obecného snažení. Například jsme si všimli nerovnováhy ve stavu prooxidačních a antioxidačních enzymů v rohovce po ozáření ultrafialovým světlem. Tedy že účinek UV nespočívá jen ve fyzikálním poškození, ale i v tom, že napomáhá produkci reaktivních látek.
23.10.2009 12:06:38
OTÁZKA: Dá se podobný mechanismus používat i v terapii, je zde souvislost například s fotosenzitivními metodami?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Stanislav Štípek, DrSc.
Ano, toxicitu reaktivních forem kyslíku lze využít ve prospěch pacienta. Do tkáně, například do kůže, se zavede fotosenzitizér – látka, která po absorpci vhodného světla vyvolá tvorbu reaktivních forem kyslíku. Podobné metody používají mimo jiné dermatologové při léčení nádorů.
23.10.2009 12:06:38
OTÁZKA: V době, kdy jste se svými výzkumy kyslíku začínali, jste asi netušili, že za pár let budou lifestylové časopisy plné volných radikálů a tento termín bude znát široká.
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Stanislav Štípek, DrSc.
Pokaždé, když přijde něco nového, začne to být móda i mezi výzkumnými pracovníky. Navíc zrovna tyto reaktivní formy kyslíku hrají důležitou roli v širokém spektru životních dějů, takže každý podobor na tento problém narazil a vypukla exploze studií a publikací.
Spolu s kolegy se vždy těšíme, až tohle pomine a zůstanou jen ti skalní, kteří jdou k podstatě věci a k jejímu mechanismu... Móda v tomto případě zasáhla nejen odborníky, ale i obchodníky. Narůstání hladiny reaktivních forem kyslíku, jimi poškozených biomolekul a vůbec oxidačního stresu v průběhu života jedince se podílí na mechanismu stárnutí. Toho se chytili výrobci různých antioxidantů a jejich směsí „zaručujících“ zpomalení stárnutí. Jejich výroba je laciná, a tak zisk může být velký. Lékárny nabízejí skutečně výběr těchto výrobků.
23.10.2009 12:06:38
OTÁZKA: Můžete uvést příklad aplikace poznatků o fungování těchto mechanismů v praxi?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Stanislav Štípek, DrSc.
Studie ukázaly, že v organismu je mnoho různých antioxidantů, ty jsou funkčně propojeny ve vyváženém systému, účinek jednoho navazuje na působení jiného. Jde o nízkomolekulární látky včetně některých vitaminů, dále pak enzymy a další látky i reparační biochemické mechanismy. Zasáhnout do tohoto systému neodborně, přidat do něho jen některé z jeho komponent bez vyšetření stavu, je většinou neúčinné, a co je horší, může to být i nebezpečné.
Jsou známy studie, kdy dlouhodobé podávání retinolu zvýšilo výskyt zhoubných nádorů. Odborně, v lékařské praxi, jsou antioxidační preparáty používány jako součást protizánětlivé léčby. Účinek jiných léků je naopak založen na jejich schopnosti cíleně vyvolat oxidační poškození nádoru. Reaktivitou kyslíku byla objasněna toxicita některých látek používaných v průmyslu a zemědělství. Velmi zajímavou oblastí současného výzkumu je úloha fyziologických koncentrací reaktivních forem kyslíku v buněčné signalizaci, tedy v regulaci buněčných funkcí.
23.10.2009 12:06:38
OTÁZKA: S kyslíkem souvisí i velké téma české fyziologické školy – hypoxie u novorozenců, na němž jste rovněž spolupracoval. O co konkrétně šlo v tomto případě?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Stanislav Štípek, DrSc.
O sledování perinatálního vývoje antioxidačního systému u člověka. Spolupracoval jsem i s porodníky, konkrétně s docentkou Měchurovou a docentem Caldou. Zajímalo nás, do jaké míry mohou reaktivní metabolity kyslíku způsobit různé novorozenecké poruchy, například postižení plic nebo oční sítnice. Jednou z teorií bylo, že se u těchto dětí zpozdil vývoj antioxidačních enzymů během prenatálního období.
Tento vývoj jsme měřili a zjistili, že věc není tak jednoduchá, protože ve většině tkání dosahuje antioxidační systém dítěte dospělé aktivity již mnoho týdnů před narozením. Zůstala tam zatím nedořešená otázka, proč může být v některých orgánech, například v plicích, vývoj antioxidačních enzymů v různých typech buněk a tkání různý a v některých typech třeba i opožděný. Takže přeci jen zůstává ve hře možnost, že některé poruchy jsou způsobeny nezralostí antioxidační ochrany.
23.10.2009 12:06:38
OTÁZKA: Vraťme se do doby vašeho nástupu na Československou akademii věd. Dokážete si vybavit nejsilnější dojmy – například čím se lišila tamní atmosféra a styl práce oproti fakultě?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Stanislav Štípek, DrSc.
Možná je to jen můj pocit, ale řekl bych, že v té době byly vztahy mezi pracovníky ústavu více kamarádské a rovnocenné. Nebyl tu žádný „umělý respekt“ k vedoucímu, byl to pro nás prostě spolupracovník, který nás vedl a se kterým jsme si jako postgraduální studenti tykali. Další rozdíl samozřejmě spočíval v tom, že zde neprobíhala výuka, ale dělal se jen výzkum.
Řekl bych, že v té době – tedy v 60. letech minulého století – měla akademie více pootevřené dveře do světa a byla v kontaktu se zahraničními výzkumnými týmy. To byl skutečně velký rozdíl. Hned po nástupu na postgraduální studium mi šéf ústavu ve výtahu řekl, abych se podíval do západního Německa, kde vyvíjeli velmi citlivou metodu stanovení protilátek. Okamžitě jsem tam odjel, abych se s touto metodou seznámil, naučil se ji a přivezl ji k nám...
23.10.2009 12:06:38
OTÁZKA: Do českého vědeckého prostředí jste vstoupil v době, kdy se společenská situace trochu uvolnila a začala se dělat normální věda. Vnímal jste intenzivně duch doby?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Stanislav Štípek, DrSc.
Zrovna v mé skupině a vlastně v celém ústavu, který tehdy vedl profesor Hašek, se už oficiální názor, že „správně“ biologii rozumí jen Lysenko a Lepešinská, dávno neprojevoval. Profesor Hašek v 50. letech spojoval oběhy různých živočišných druhů (kuřecí a kachní embryo), a protože výsledky posuzoval vědecky, zjistil, že takto lze navodit imunologickou toleranci. Tedy že tyto dva různé druhy přestanou navzájem odhojovat tkáňové štěpy.
To byl obrovský objev otevírající cestu k transplantacím tkání a orgánů. Stalo se to v době, kdy tuto věc objevil i Peter Medawar v Anglii a dostal za ni Nobelovu cenu. Přišel jsem tedy na akademii věd v době, kdy již československá imunologie v čele s profesory Haškem a Šterzlem patřila ke světové špičce. Navíc tehdy byl zrovna dořešen genetický kód, začalo se pracovat na enzymologii nukleových kyselin a řízení proteosyntézy... Takže jsem se dostal současně mezi několik témat a měl jsem za úkol zodpovědět některé otázky v řízení syntézy protilátek, čili téma z oblasti humorální imunity.
23.10.2009 12:06:38
OTÁZKA: Bylo právě toto období 60. let vědecky a lidsky klíčové, určující pro váš další život?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Stanislav Štípek, DrSc.
Ano, určitě. Utvrdilo mě to v přesvědčení, že mám možnost být přítomen u velkého pohybu biologie a biochemie. Protože jsem měl informace z různých stran a o různých tématech, nepochyboval jsem, že právě toto mě bude zajímat i do budoucna. Když člověk nastoupí do takto rozjetého vlaku, úplně ho to najednou pohltí.
23.10.2009 12:06:38
OTÁZKA: Kdy jste se vrátil zpět na školu?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Stanislav Štípek, DrSc.
V roce 1971. Předtím jsem ještě v roce 1969 obhájil disertaci. Bylo to v době, kdy všichni mí kolegové z pracovní skupiny utekli na Západ – poslední rok už mě můj školitel řídil z Anglie dálkově. Neexistoval e-mail, takže to bylo dost těžké. (smích) Tímto zlomem se ztratilo hodně let a spousta práce, rozpadly se týmy a najednou se vše posunulo o deset let nazpátek. Když mi bylo jasné, že mí spolupracovníci už se nevrátí a skupina se neobnoví, šel jsem zpět na fakultu.
23.10.2009 12:06:38
OTÁZKA: Zkušenosti z akademie zřejmě byly velmi užitečné i ve výuce lékařské chemie a biochemie.
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Stanislav Štípek, DrSc.
Hodily se mi velice. Od docenta Ledviny jsem ve výuce mediků převzal imunochemické a molekulárně genetické kapitoly a nové věci jsem shrnul v útlé knížce o biochemii uchování a exprese informace. Stručná byla hlavně proto, že jsem si vzpomněl na studentská léta a na své zoufalství ze zbytečných a podružných informací v mnohých oficiálně uznávaných kolektivních učebnicích, kde autoři na studenty vysypali vše, co věděli.
Ani o stránkový honorář mi nešlo, dobře jsem věděl, že jako autor učebnice u nás nezbohatnu. To mi ostatně při této příležitosti dokázala účetní dotyčného nakladatelství, když mi přinesla autorský honorář ve výši asi 400 Kč. Rozveselilo mě to natolik, že jsem se zeptal, kolik nakladatelství platí písařce. Když jsem zjistil, že 10 Kč za stránku, upozornil jsem, že jsem nejen autor, ale že jsem těch 120 stránek čistopisu vlastnoručně naklepal do stroje. Paní uznale pokývla a za tři týdny mi poslala doplatek 800 Kč.
23.10.2009 12:06:38
OTÁZKA: Viděl jste šanci přenést na fakultu nabyté zkušenosti, nebo jste se spíš obával, do jakých podmínek půjdete?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Stanislav Štípek, DrSc.
Věděl jsem o skupině profesora Jílka, kde řešili rozsáhlý výzkumný plán v oblasti ontogenetického vývoje, a tak návrat nebyl těžký. Pravdou je, že možnosti, kontakty se světem ani podmínky organizace výzkumu v 70. letech již nebyly takové, na jaké jsem si zvykl na akademii. Člověk například zase musel dva roky dopředu objednávat chemikálie – jak jsem měl vědět, co budu za dva roky potřebovat?
23.10.2009 12:06:38
OTÁZKA: Což jste zřejmě ještě více pocítil, když jste se stal přednostou ústavu.
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Stanislav Štípek, DrSc.
Zde jsem ovšem měl štěstí, že přišli mladí a mohli jsme vytvořit svoji skupinu. Vyplatilo se, že jsem v té době věnoval hodně úsilí a času vývoji metod, které se nám pak pro výzkum reaktivních forem kyslíku velmi hodily. A na tyto metody přicházeli do ústavu noví lidé, které problematika zajímala, brzy se vytvořil tým a vlastně jsme se v práci a rozvoji tématu nezastavili dodnes.
23.10.2009 12:06:38
OTÁZKA: Řízení ústavu jste se ujal sto let po jeho založení. Na co z jeho tradic jste chtěl navázat?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Stanislav Štípek, DrSc.
Na tradici (myslím tím tematickou) jsme vlastně navázali, aniž bychom to plánovali. Kyslík nás přivedl k tématu, kterým se dávno před námi zabýval profesor Horbaczewski, první přednosta našeho ústavu. 19. století studoval strukturu purinových bází nukleových kyselin a oxypurinů a potom i jejich přeměnu. Byl možná prvním nebo jedním z prvních, kdo popsal xanthinoxidázovou reakci, i když ji tak nenazýval. Xanthinoxidáza, jak se ukázalo ve druhé polovině 20. století, je za patologických okolností producentem superoxidu a peroxidu vodíku.
My jsme se k ní nutně museli dostat při studiu reperfuzního poškození tkáně. V některých situacích není tkáň, která se ocitne v ischemii, v první fázi až tak poškozena nedostatkem kyslíku. Bylo však zjištěno, že když se cévy znovu otevřou a dojde k reperfuzi, pak teprve je tkáň poničena. Za jeden z mechanismů byla považována skutečnost, že xanthinoxidáza se za těchto podmínek změní ve formu, která předává elektrony molekulárnímu kyslíku a ten se tím redukuje na reaktivní metabolity. Zmíněný enzym je tudíž v rámci popsaného procesu onou potenciálně nebezpečnou látkou.
23.10.2009 12:06:38
OTÁZKA: Vedení ústavu jste se ujal před 25 lety. Lze nějak shrnout základní změny, které se za tu dobu udály uvnitř zdejších stěn?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Stanislav Štípek, DrSc.
Když začnu výzkumem, v průběhu mého období se posunul zájem od popisu škodlivých účinků reaktivních forem kyslíku k regulacím. Myslím, že tento pohled nás velice výrazně ovlivnil – uvědomili jsme si, že nejen regulace genetické informace, ale i další regulace tvoří jeden celek, signální systém buňky, která se chová jako computer. Pokud jde o organizační stránku, před mým nástupem byl ústav mnohem větší, působilo tu více lidí a byli jsme také spojeni s toxikologií.
Fungovala zde tedy řada výzkumných skupin, které sice čile spolupracovaly s jinými pracovišti, ale mezi sebou na půdě ústavu už tolik ne; byly propojeny jen metodicky, nikoli tematicky. V průběhu posledních 20 let bych řekl, že hranice mezi zdejšími skupinami se smazávají; je to vlastně podmíněno i tím, že se celkově smazávají mnohé hranice mezi lékařskými a biologickými obory a předměty. Co se týče výuky, změny byly vyvolány především vývojem a životem, nikoli mojí zásluhou. Výrazně se změnily a rozšířily její metody, zejména díky rozvoji počítačů a informačních technologií v 80. letech.
23.10.2009 12:06:38
OTÁZKA: Právě vaše jméno se zde na fakultě stalo takřka synonymem zapojení moderních technologií do výuky a vůbec rozvoje e-learningu. Považujete jej tak trochu za svoje dítě?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Stanislav Štípek, DrSc.
Je to obecný trend vývoje, takže nevím, zda jej mohu nazvat svým dítětem, ale určitě jsem byl těmito možnostmi tak nadšen, že jsem je skutečně velmi intenzivně šířil a propagoval všude kolem sebe. Od začátku jsem tvrdil, že toto je cesta, která nás nemine, a že bychom měli začít včas, abychom nezaspali.
23.10.2009 12:06:38
OTÁZKA: S jakými reakcemi jste se při šíření nové, neokoukané myšlenky setkával?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Stanislav Štípek, DrSc.
Někteří „zkušenější“ kolegové začali pochybovat o racionalitě mých záměrů. Říkali mi: „Prosím tě, vždyť je to medicína, ta se nedá učit bez učitele a praktické výuky.“ Ale já si nikdy nepředstavoval, že by to mohlo dojít do takového konce. Vždy jsem si uvědomoval, že jde hlavně o podporu výuky a zdokonalené předávání informaci. Technologie dokáže studenta připravit mnohem lépe, protože mu (s menším úsilím i s menšími náklady, nemusí běhat po knihovnách a kupovat knížky) předá komplexní informaci se všemi hledisky, které jsou pro medicínu důležité – se zvukem, pohybem a nakonec i v dokonalejší kvalitě obrazu.
To vše je třeba zachytit při léčebné praxi, uchovat, popsat a dát k dispozici. Byl jsem přesvědčen, že tato cesta musí vyhrát, a také velice brzy vyhrála. Skeptiků ubývalo a dnes už snad nikdo nepochybuje. Nyní je spíš aktuální diskuse, jakým způsobem máme tyto informace studentům poskytnout, a zde narážíme na řadu nedořešených otázek, jako jsou autorská práva a způsob publikace na počítačové síti. Zároveň se nabízejí nové možnosti, třeba vznik mezifakultních autorských týmů či snadnější aktualizace výukových pomůcek.
23.10.2009 12:06:38
OTÁZKA: Počítá se i s aktivitou samotných studentů.
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Stanislav Štípek, DrSc.
Ano a to je další důležitá skutečnost, která dříve nebyla představitelná – že do tvorby výukových materiálů nebo do diskuse o ní mohou čím dál víc zasahovat studenti a my pro ně takový systém otvíráme. Teď jsme odstartovali projekt nazvaný wikiskripta – od známé wikipedie se liší tím, že nechceme prezentovat informace pojmově, ale vztahově, kontextově. Cílem by mělo být vytvořit takové skriptum, které ruší hranice mezi jednotlivými předměty; těžko někdo bude moci tvrdit, že toto je kapitola fyziologická a ta zase biochemická... Studenti dokonce mají svoji wiki. Mají tendenci psát si různé taháky či tvořit odpovědi na zkušební otázky a sdílet je. Myslím, že pro ně bude zajímavé dělat to nyní ve spolupráci se svým učitelem, vlastně „legálně“ a v odborné diskusi.
23.10.2009 12:06:38
OTÁZKA: Máte signály, že studenti se nyní cítí být víc „vtaženi do hry“ okolo výuky?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Stanislav Štípek, DrSc.
Máme, a dokonce je to organizované a institucionalizované. Studenti mají k dispozici software, kde hodnotí výuku, jednotlivé učitele i kvalitu webových stránek či výukového kompletu. Zájem z jejich strany je velký, což nás těší. Je to skutečně trochu jiná situace než na seminářích, kde máme velké počty studentů a omezený čas. E-learning umožňuje mnohem individuálnější výuku a komunikaci studenta s učitelem, který takto přes síť řídí jeho přípravu. Dokonce tvrdím, že až se tyto nové postupy plně rozvinou, učitelé budou mít mnohem víc práce než nyní a budou se studenty v těsnější interakci.
23.10.2009 12:06:38
OTÁZKA: Takže teď už asi o elektronické výuce jako takové téměř nikdo nepochybuje, zato se možná objevuje jiný druh obav.
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Stanislav Štípek, DrSc.
Přesně tak. Zaznívají třeba hlasy, že když budeme publikovat své přednášky formou ozvučených prezentací, studenti se na ně podívají doma u počítače a nebudou chodit do posluchárny. Někteří kolegové možná v hloubi duše cítí strach, že přestanou být potřeba, ale já si myslím, že tomu bude přesně naopak – tvorba těchto interaktivních pomůcek je mnohem náročnější a je třeba mnohem většího odborného úsilí autora. Navíc má výsledek své práce prezentovat a řídit; svoji osobnost do něj může otisknout tím, že elektronická výuka bude kvalitní a studentům opravdu něco předá. Nakonec bude potřeba ještě více učitelů než nyní.
23.10.2009 12:06:38
OTÁZKA: Jak vlastně celý projekt vznikal a kam se podle vás bude rozvíjet dál? U takto pokrokových technologií je asi třeba vidět vždy trochu dopředu, „za roh“.
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Stanislav Štípek, DrSc.
Vytvoření pracoviště obnášelo postavit sítě, vytvořit software, nakoupit programy pro tvorbu pomůcek, naučit s nimi zacházet kolegy, svázat portály do celostátního systému... Teď je potřeba tento systém naplnit obsahem, což se již děje; právě jsme provedli kontrolu asi 420 objektů (elektronických atlasů, přednášek), které jsou už na portálu vystaveny. Klademe důraz jednak na kvalitu, jednak na pokrytí co největší části výukového curricula všude, kde lze tyto technologie využít. A nakonec bude pořád mnoho práce s aktualizací, a to i na základě zmiňované e-learningové interakce mezi studenty a učiteli. Bude třeba nacházet stále nové formy a podněty a ty budou přicházet; je to práce nedohledná.
23.10.2009 12:06:38
OTÁZKA: Připadá mi, že ve vámi popisovaném moderním pojetí vztahu učitel – student je řada analogií s dnešním přístupem ke vztahu lékař – pacient. Vy navíc jako dlouholetý proděkan pro studijní záležitosti znáte zblízka problematiku těch „nejsložitějších případů“ mezi studenty. O co vás to obohatilo?**
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Stanislav Štípek, DrSc.
Je pravda, že o výborných studentech proděkan prakticky neví, protože nepotřebují opravné termíny ani opakovat ročník. (smích) Ale vážně. Funkce mi pomohla v tom, že jsem se ze zúženého pohledu svého oboru dostal i k problematice těch ostatních; jakožto učitel teoretických předmětů jsem se například mohl podívat na výuku očima kliniků a poznat jejich potřeby. Další velmi cenný kontakt probíhal se studenty – do té doby jsem je znal jen z hodin biochemie, nyní jsem s nimi jednal i o všech dalších tématech.
Věřím, že jsem pro ně nebyl jen jakýmsi odtrženým akademickým funkcionářem, ale že mi každý opravdu říkal, co si myslí a co potřebuje. Dostat se blíž ke studentům mi umožňovala i komunikace a interakce s akademickým senátem. Když už se pak vyskytl nějaký problém, byl jsem spíš v pozici toho, kdo navrhne jeho řešení a případně jej provede, nikoli toho, kdo by jen zprostředkovával další jednání.
23.10.2009 12:06:38
OTÁZKA: Podílíte se na fungování Evropské asociace pro výuku na lékařských fakultách, v minulém roce jste dokonce uspořádal kongres v Praze, na který dorazilo asi 2400 odborníků. Která témata nyní touto oblastí hýbou v Evropě a jak v tomto dění fungujete vy?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Stanislav Štípek, DrSc.
Jak moje funkce proděkana, tak i rozvoj informačních technologií ve výuce mě přivedly k potřebě komunikovat s analogickými systémy ve světě a s kolegy, kteří je vyvíjejí a řídí. Po několika sjezdech zmíněné asociace, které jsem absolvoval, její výbor požádal, aby v roce 2008 byla konference uspořádána v Praze, čehož se ujala naše fakulta ve spolupráci s IPVZ. Byl jsem delegován do organizačního výboru, který mě zvolil svým předsedou.
Účastníci i vedení asociace byli s průběhem pražské konference s celosvětovou účastí skutečně nadmíru spokojeni a hovořili v superlativech. Pro nás to zase byla příležitost představit výuku lékařství a zdravotnických oborů v České republice. Vedle toho jsme mohli seznámit mezinárodní odbornou veřejnost s vývojem výukové sítě MEFANET. Jinak v agendě asociace jsou samozřejmě i další pro nás důležitá témata – vývoj lékařství, vyhodnocování kvality výuky a dalších teoretických a pedagogicko-výzkumných oblastí, hodnotí se nové trendy a přínosy. Je tedy důležité, abychom měli kontakt s vývojem lékařské pedagogiky ve světě.
23.10.2009 12:06:38
OTÁZKA: Co považujete jako člověk, který dlouhá léta působí ve vedení naší největší lékařské fakulty, za nejpalčivější problémy výuky medicíny v České republice?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Stanislav Štípek, DrSc.
Možná bych uvedl dva, které však spolu úzce souvisí. Je to jednak nedostatek finančních prostředků, jednak způsob jejich přidělování – což je velká škoda, protože by to šlo určitě vymyslet jinak. Dotace, které dostáváme na výuku, jsou ovlivněny hlavně počtem studentů, což je trochu omezené kritérium. Spolu s podhodnocením této dotace na studenta pak celá situace zákonitě vede k příliš velkému počtu přijímaných uchazečů. O to je pak samozřejmě výuka obtížnější.
V té souvislosti musíme pamatovat třeba i na zvyšování kapacity fakultní nemocnice a vzniká nám taková spirála – praktická výuka totiž musí zůstat téměř individuální, k pacientovi může jeden, maximálně dva studenti. Takže toto vše by se mělo skutečně vzít v úvahu a finanční prostředky by se měly začít rozdělovat nějakým racionálnějším způsobem. Věčné téma, které také jednou za čas vyplave na povrch, je zřízení univerzitních nemocnic. Vždycky se jimi jednou za čas někdo začne zabývat, ale protože je to příliš složité (a bohužel slovo těch, kteří studenty skutečně učí, se často nebere vážně), k žádnému výsledku se nedojde a zase to celé zhasne. Já za dobu svého působení pozoroval podobné vzedmutí asi třikrát.
23.10.2009 12:06:38
OTÁZKA: Jako vysokoškolský učitel jste působil rovněž v Itálii. Přinesla vám tato zkušenost nějaké podněty a nápady, které lze aplikovat i u nás?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Stanislav Štípek, DrSc.
V rámci programu Erasmus jsem se dostal do zajímavého projektu Evropské unie, který monitoruje vývoj biotechnologií v Evropě, a v rámci této aktivity byly vytvořeny dva výukové programy. Ba dokonce (a to považuji za důležité) je projekt nejen vytvořil, ale též je provozuje. Studenti dnes mají spoustu možností studovat v zahraničí – obvykle to probíhá tak, že student jede někam na školu, na fakultu, a tam se zapojí do jejich programu.
Projekt, o kterém mluvím, je ale odlišný v tom, že studenti byli soustředěni na jednom místě a přijížděli za nimi učitelé 11 evropských univerzit, kteří je vyučovali blokovým způsobem. Myslím, že to mělo své výsledky, řada absolventů tohoto kurzu dnes působí v různých biotechnologických institucích. Výhody jsou oboustranné. Jednak do programu přicházeli učit lidé z míst, kde je biotechnologie velice rozvinutá, a předem se mohli osobně seznámit s novými tvářemi v oboru, potenciálními budoucími kolegy.
Na druhé straně studenti zde mají snadnější rozhodování a možnost svého uplatnění po studiu, protože své prázdninové praxe a diplomové práce vykonávali na špičkových pracovištích v zemích svých učitelů. Nejsem si jist, jestli právě toto je výukový model, který se ujme ve větším měřítku, protože je poměrně nákladný. Tento pokus běží osmým či devátým rokem a nevím o ničem obdobném jinde. Určitě je to však jedna z variant metodologie a organizace moderní výuky, která může hodnotu a uplatnění absolventů.
23.10.2009 12:06:38
OTÁZKA: Proč zrovna Itálie? Máte k ní bližší vztah?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Stanislav Štípek, DrSc.
Mám, ale vyvinulo se to zase tak trochu náhodně, a sice z iniciativy tohoto projektu. Když se výukový program konstruoval, řešitelé se rozjeli po Evropě a hledali učitele a vhodná témata. Přijeli i k nám na fakultu, a když si prohlédli naše výukové programy, zaujala je biochemie. Já si pak zase z funkce proděkana jel vše prohlédnout přímo na místě a záhy jsme v něm „uvízli“, což se rozvinulo do poměrně úspěšné pedagogické spolupráce naší fakulty s celým projektem. Ukázalo se, že u nás jsou výborní učitelé biofyziky, biochemie, genomiky a proteomiky, a postupně jsme tedy začali tato místa v projektu obsazovat...
23.10.2009 12:06:38
OTÁZKA: Podobné projekty umožňují zasadit konkrétní odborné téma do širší souvislosti a napříč obory, je to tak?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Stanislav Štípek, DrSc.
Ano. V této souvislosti jsem se například setkal s řešitelem naprosto odlišného úkolu v rámci Evropské unie, a když jsem s ním hovořil o signalizaci v buňce, velmi zbystřil (byť to byl člověk od telekomunikací), „moment, my právě řešíme problém s tímto související“ a uvedl mě do tématu tvorby nových diagnostických metod používajících ultrazvuk.
To mi dalo výhled do zase trochu jiné zajímavé oblasti. Vytvořili mezioborový tým od fyziků, matematiků přes chemiky, biochemiky až po aby zcela nové analytické metody, které bych od ultrazvuku nečekal. Já dostal úlohu vysvětlit těmto vývojářům, jak pracuje signalizace a signální komunikace v živém organismu, protože viděli analogii s převodem informace z biochemické reakce přes kmitání krystalu do elektrického signálu zpracovávaného počítačem.
23.10.2009 12:06:38
OTÁZKA: Váš odborný záběr je široký, takže není náhoda, že máte neobvyklý koníček, který jsem si pracovně nazval „devatero řemesel“. Když už máte plnou hlavu výzkumu a výuky, je pro vás právě manuální práce největším odpočinkem? Díky čemu k ní tíhnete?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Stanislav Štípek, DrSc.
Nasměrovalo mě k ní již moje dětství, protože děda byl sedlák. Jezdil jsem na jeho koních, bydlel u něj, „pomáhal“ mu hospodařit. V rámci starosti o hospodářství bylo třeba ledacos vytvořit, vyrobit, čímž jsem se dostal k různým řemeslům. Další moment, který mě k nim přitáhl, byl, když jsem si pořídil chalupu (koneckonců, jsem z vesnice, tudíž to pro mne byla naprostá životní nutnost). Bylo potřeba udělat vlastnoručně řadu věcí na míru, a tak jsem si postupně nabíral další a další řemesla. Uvědomil jsem si při tom, jak jsou řemesla nezbytným základem veškeré lidské činnosti. Je to svého druhu výcvik k určité přesnosti, zodpovědnosti a důslednosti, jinak výsledek prostě nefunguje, a později přichází i možnost vnést něco vlastního, tvůrčího.
23.10.2009 12:06:38
OTÁZKA: Profesor medicíny s podobným koníčkem je asi pro své okolí trochu exotika...
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Stanislav Štípek, DrSc.
Mohu potvrdit, že moji kamarádi, kteří mě zaučovali – zámečník, zedník, truhlář – měli velkou legraci z toho, že učí doktora svému řemeslu. (smích) Jindy se mi zase stala veselá příhoda, když jsem přehazoval písek před stavením. Zastavil u nás „koráb silnic“ a v něm seděly dvě skutečné ladies anglického střihu. Snažily se mi vysvětlit, že tady v naší vesnici hledají ten nádherný románský kostelík... tak jsem jim od toho přehazování písku řekl, že klidně mohou mluvit anglicky, a popsal cestu. Poděkovaly, ale pořád nějak neodjížděly a nakonec se mě zeptaly: „Vy jste zedník?“ Když jsem jim odpověděl, že jsem lékař, úplně ztuhly, pak asi došly k názoru, že si u nás doktoři vlastníma rukama budují ordinace, a odjely.
23.10.2009 12:06:38
OTÁZKA: Docela se mi to propojilo s dalším momentem z vašeho životopisu, kde popisujete, jak jste si po příchodu na ústav musel sám vyrobit ze skla kus aparatury.
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Stanislav Štípek, DrSc.
Za to musím poděkovat svému školiteli, docentu Večerkovi, který byl toho názoru, že když má člověk přijmout laboratoř jako svůj život, musí rozumět všemu a aspoň něco si ode všeho zkusit. První, co jsem od něj slyšel: „Budeš na ten pokus potřebovat aparaturu, tak si ji udělej!“ A poslal mě ke skláři, kterého jsme měli tady v ústavu. Výsledek se samozřejmě musel posuzovat jako práce amatéra, ale chladič fungoval a byl tak dobře vyhřátý, že při provozu nepraskl. Člověk pak k nástrojům a aparatuře, se kterou pracuje, získá jiný vztah a jinak se k ní chová, když ví, co obnáší výroba.
Vždy, když mám komunikovat s nějakou jinou profesí, se snažím trochu si ji zkusit sám. Pokud na vlastní kůži poznám práci skláře, je pro mne úplně něco jiného vybírat a nakupovat aparatury, jednat s výrobci či obchodníky, kteří mi třeba o něčem tvrdí, že je to výhodné... Podobně tomu je při komunikaci s programátory. Vyplatilo se mi nejdřív se podívat na programovací jazyk a zkusit si v něm vytvořit něco naprosto primitivního a nedokonale fungujícího; potom celá komunikace (u programátorů dosti specifická) skutečně probíhá jinak. Jde o obecně platnou zkušenost, která se mi osvědčila ve všech oblastech.
23.10.2009 12:06:38