OTÁZKA: Hyánek je velmi zvláštní příjmení, připomíná pokyn koňům, aby přidali do kroku. Váže se k tomu nějaká rodinná legenda?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Josef Hyánek, DrSc.
Ano. Narodil jsem se do chudé rodiny na Valašsku a tatínek vyprávěl, že někdo z předků prodával koňské biče a chomouty, a když s nimi přišel do vsi, volali na něj místní „hyjó“.
14.4.2014 08:08:05
OTÁZKA: Co jste chtěl dělat vy a kam jste chodil do školy?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Josef Hyánek, DrSc.
Chodil jsem nejprve do salesiánské měšťanky ve Fryštáku a jako nejstarší syn z početné rodiny jsem byl určen pro kněžskou dráhu; těšil jsem se, že budu dělat misionáře. Po válce tu školu zrušili a já přešel na Baťovo gymnázium. To byla škola jako řemen a kromě obvyklých gymnaziálních předmětů jsme měli i psaní na stroji, těsnopis a jednání se zákazníkem. Jsem z pěti sourozenců. Táta byl tesař a musel se hodně ohánět; už jako kluk jsem s ním dělal na stavbách, abychom se jakžtakž uživili. Naučil jsem se zedničit, v sedmnácti jsem vyzdíval stavby. Studovat jsem chtěl a medicínu jsem si vybral i proto, že byla z olomouckých fakult nejtěžší… Ale vážně, romantika a kus misionáře ve mně zůstaly. Vždy jsem měl pocit, že musím sloužit lidem. Vzpomínám si, že jsme s rodiči chodívali na poutě na Hostýn a na Velehrad. Tehdy jsme cestou míjeli ústavy plné postižených dětí a mně jich bylo líto. I u nás na vesnici bylo několik debilních dětí či dospělých s neléčenou hypotyreózou a já měl pocit, že se s tím něco musí udělat. A to jsem si předsevzal jako svoji povinnost.
14.4.2014 08:08:05
OTÁZKA: Vysokoškolské studium jste zvládal od začátku výborně. Naložil jste si k němu ještě nějaké další povinnosti?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Josef Hyánek, DrSc.
Samozřejmě. Sám jsem se živil celou medicínu, i tou zedničinou – v květnu jsem šel na předtermíny a pak až do podzimu pracoval na stavbě. Hned v prvním ročníku jsem také šel dělat demonstrátora na biochemii. Tam působil profesor Jiří Šantavý, který si mě rázem získal a určil mou dráhu biochemika. Bavilo mě to a šlo mi to, tak mě dal do týmu, kde se izolovaly kolchicinové glykosidy z ocúnů. S očima navrch hlavy jsem půl roku kmital kolem dvoumetrové kolony. Ale jednoho dne kolona spadla a rozbila se. Nevyšetřilo se, kdo to zavinil, nicméně nás demonstrátory na hodinu vyhodili. Tak jsem se nechal zaměstnat vedle, v ústavu patologické fyziologie. Analyzovali jsme silice ze Saponaria officinalis a podávali je krysám. V ústavu se však přihodilo velké neštěstí. V laboratoři panoval dost velký nepořádek a jednou v průběhu jakési oslavy tam jednoho pana docenta pálila žáha. Z erlenky, která měla obsahovat sodu a byla špatně označena, vypil kyanid draselný. Vykřikl a padl mrtvý. Když to zjistil přednosta, spáchal sebevraždu skokem z okna a ústav byl uzavřen. Byl to pro mě pořádný otřes a „pamatovák“ na celý život.
V Olomouci to ale nedopadlo dobře ani s mým studiem. Vysokoškolské koleje byly přeplněné a nebyl tam klid na učení. Ten jsem našel v olomouckých Hodolanech na faře, kde mi jako klukovi z katolické rodiny tajně, díky známosti, poskytli přístřeší. Psal se rok 1953. Fara byla opuštěná, ale zbyla tam spousta náboženské literatury. Šla by do stoupy, tak jsme ji s kamarádem raději rozdávali po fakultě. Jednou jsme však našli faru zapečetěnou a na naši činnost se přišlo. Ze dne na den jsme museli zdrhnout, těsně jsme unikli vyšetřování a kriminálu. Fantastickou náhodou ten samý den přijeli k nám na fakultu dělat nábor z Prahy na novou školu – pediatrickou fakultu. Náboráře jsme dohnali v Olomouci na nádraží a ujeli jsme s nimi do Prahy. Takto zvláštní shodou okolností jsem se stal pediatrem.
14.4.2014 08:08:05
OTÁZKA: To vám ta misijní činnost prošla tak hladce?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Josef Hyánek, DrSc.
To ne, párkrát jsem byl v Bartolomějské na výslechu, ale nakonec mi dali pokoj. V katolické Olomouci bych býval dopadl mnohem hůř, byl tam doslova hon na věřící a probíhala tvrdá likvidace kléru. V Praze jsem bez problémů přestoupil na tehdy nově vzniklou fakultu a vzali mě jako pitevního laboranta na dětskou patologii do Hlavova ústavu, k docentce Dagmar Benešové. Ale také jsem pytloval brambory a chodil na stavby. Těžká manuální práce mi nevadila, byl jsem aktivní sportovec a získal jsem jako jeden z prvních i Tyršův odznak zdatnosti. Už ve Zlíně jsem úspěšně závodil v lyžování a běhal dlouhé tratě. Na atletickém stadionu s námi trénoval Emil Zátopek, ten nám ale vždycky utekl o celé kolo nebo se nám úplně ztratil. Ani v Praze nebyl na koleji klid na učení, tak jsme s kolegou po práci zůstávali na pitevně a učili se tam. K tomu jsme si přitápěli kahany, aby nám nebyla zima. Jednou večer plameny kahanů zahlédli obyvatelé z okolních domů a zavolali hasiče v domnění, že v Hlavově ústavu hoří. A tak jsem opět přišel o práci, protože nás zase vyhodili.
14.4.2014 08:08:05
OTÁZKA: K dětským pitvám chodí velmi neradi i zkušení lékaři. Vám, medikovi ve třetím ročníku, ta práce nevadila?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Josef Hyánek, DrSc.
Neměl jsem s tím problém, věděl jsem, proč je moje práce potřebná. Šok v souvislosti s mrtvým člověkem jsem prožil úplně jinak. Šel jsem jednou kolem soudního a před sálem leželo na vozíku tělo mrtvé ženy. Byla mladá a krásná. Jako pro věřícího člověka pro mě bylo děsivé, že spáchala sebevraždu, a moc jsem si přál umět lidem pomáhat, aby se nic takového nestávalo. Jako velkou zátěž jsem nepociťoval ani to, že se musím sám živit, studium jsem kvůli obživě rozhodně nezanedbával.
14.4.2014 08:08:05
OTÁZKA: Absolvoval jste v roce 1957. Kam jste dostal umístěnku?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Josef Hyánek, DrSc.
Musím přiznat, že jsem byl ctižádostivý šprt. Vystudoval jsem s červeným diplomem, a tak jsem si umístěnku mohl vybrat. Napsal jsem si Vsetín, chtěl jsem domů na Valašsko. Na Vsetín ale měla políčeno dcera tamního primáře. Dostal jsem se tedy do nemocnice v Uherském Hradišti, na dětské oddělení, k docentu Aloisi Palackému – a byl to nejlepší šéf mého života. Měl i vlastní biochemickou laboratoř, což pro mě bylo úžasné. Přes den jsem dělal na dětském oddělení a po večerech jsme s docentem Palackým bádali v laboratoři. Tam jsem se začal zajímat o dědičné metabolické poruchy. Slavná tehdy byla olomoucká biochemie při tamní pediatrické klinice a odtud k nám na pravidelné vědecké klinicko-biochemické debaty a semináře přijížděl obávaný diskutér profesor Antonín Mores. Byla to pro mě úžasná kombinace „šéfů“, nic lepšího mě nemohlo potkat. Alois Palacký mě velmi ovlivnil rovněž osobnostně, byl to umírněný katolík a velmi moudrý člověk. Byl i geniální genetik a měl intuici, která předbíhala soudobé poznatky. Pověstné byly jeho výroky vedoucí ke zlepšení genofondu, například rčení „budete muset vyměnit kohúta, matičko“.
14.4.2014 08:08:05
OTÁZKA: Co ukončilo vaši uherskohradišťskou éru?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Josef Hyánek, DrSc.
V té době probíhala kolektivizace zemědělství a někde se rozhodlo, že agitovat pro vstup do zemědělských družstev budou po vsích chodit i lékaři. Dostali jsme to příkazem, na nějž rozčilený docent Palacký odpověděl: „My jsme tu proto, abychom léčili děti, ne aby nám kvůli vašemu JZD někdo strčil vidle do řiti!“ To byl konec jeho i oddělení. Vyhodili nás ihned. Odjel jsem za docentem Jiřím Homolkou do ústřední biochemické laboratoře dětských klinik na pražském Karlově a vyložil mu, co mám na krku. Odsekl mi rázně, že se na to mám…, a dodal, že když vstoupím do strany, bude pokoj, což se stalo. V laboratořích bylo lékařů vždy málo, tak mě hned vzal a já začal dělat biochemickou kariéru zaměřenou na genetické vady.
14.4.2014 08:08:05
OTÁZKA: Setkal jste se už na začátku vlastní vědecké kariéry i s genetiky světového významu?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Josef Hyánek, DrSc.
Ano, životním zážitkem pro mě byla celodenní diskuse s Alexandrem Ivanovičem Oparinem. Byl to sovětský biolog a biochemik, autor jedné z teorií vzniku života na Zemi procesem abiogeneze, chemické evoluce, takzvané hypotézy koacervátů. Byl to velmi skromný a chytrý člověk, krásně se s ním povídalo. V duchu jsem se mu pak omlouval, protože jsem tohoto vzácného člověka zprvu považoval za jednoho z nositelů pavěd, které k nám v 50. letech ze Sovětského svazu pronikaly. Ostatně s bizarními genetickými teoriemi jsem se setkal už jako demonstrátor v Olomouci. Jeden z mých učitelů vymyslel environmentální teorii, podle níž mouchy chované po desítky generací na otáčející se gramofonové desce začnou létat pěkně dokola. Mouchy se utěšeně točily a množily, ale pak mu vždy uletěly. Takhle jednoduše to v genetice opravdu nefunguje.
14.4.2014 08:08:05
OTÁZKA: Pracoval jste ve špičkové biochemické laboratoři, karta se konečně obrátila a vy jste se mohl věnovat dědičným vadám?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Josef Hyánek, DrSc.
Ne tak zcela, protože docent Homolka byl polarografista… Dva roky jsem se tam věnoval nevděčné a nespecifické polarografické detekci aminokyselin, kterou jsem musel kvůli velkému šéfovi celý rok předělávat. Pak jsem směl detekovat dědičné vady jinou, citlivější metodikou. S prosazením a získáním hmotnostního spektrometru mi tenkrát pomohl profesor Josef Houštěk a druhá dobrá duše pro mě byl profesor Bohumil Sekla. Ten mi k novému spektrometru přinesl své dobré víno a taky moč na stanovení fosfoethanolaminu a pyrofosfátu, abychom měli nějaký počinek pro diagnózu osteogenesis imperfecta. Chodil jsem stále i na kliniku za dětskými pacienty. Branže musí být dohromady, není dobré oddělovat od sebe klinickou a laboratorní práci. K nelibosti mého šéfa jsem si po večerech dělal „svoje“ aminokyseliny. Začal jsem realizovat screening cystinurie v pražských školách. Vyšetřil jsem 30 tisíc dětí a stanovil frekvenci cystinurie na 1 : 5000.
14.4.2014 08:08:05
OTÁZKA: Jak jste dokázal sám získat tolik vzorků? To se k vám přišlo tajně vyčurat 30 tisíc dětí?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Josef Hyánek, DrSc.
Ne, vzorky moči jsem získával ve spolupráci se školami, ale sám jsem si je vozil domů do sklepa, měl jsem tam provizorní laboratoř. Tenkrát se mi dostalo i životního poučení, to když jsem jednou večer táhl ze školy na Praze 9 bedny se vzorky moče. Jednu jsem stihl dát na plošinu vlečňáku, vtom se tramvaj rozjela a já zůstal s druhou bednou v ruce na nástupišti. Vztekle jsem kopl do vagonu, řidič zastavil, a když se dozvěděl, co v bedně mám a proč, prohlásil „Kdo je blbej, tak musí bejt pilnej!“ a ujel mi s tím pryč.
14.4.2014 08:08:05
OTÁZKA: Co bylo po screeningu cystinurie?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Josef Hyánek, DrSc.
Už jsem se pevně držel aminokyselin. V polovině 60. let se mi podařilo zorganizovat screeningovou kampaň na vyšetření aminokyselin u všech mentálně postižených dětí a adolescentů z celého Československa. Mezi 19 tisíci vyšetřenými jsme našli 250 nepoznaných fenylketonuriků. Pak jsme ještě dovyšetřili 100 tisíc dětí ze zvláštních škol a ústavů pro handicapované děti z celého Československa.
V roce 1968 potom byl navržen a o dva roky později schválen povinný screening novorozenců na fenylketonurii. Byli jsme s ním ze všech zemí východního bloku první. A úplného světového primátu jsme dosáhli současným zavedením screeningu fenylketonurie u těhotných žen. Jsem šťastný, že funguje dosud.
Při prematrimoniálním vyšetřování snoubenců z rizikových rodin s dědičnou vadou prokázanou před třiceti lety si nejsem zcela jistý, jestli je úplně v pořádku, že homozygotce dovolíme založit se zdravým partnerem rodinu. Ale radost z narození klinicky zdravého dítěte je jedinečná. Takových dětí už máme třicítku a nikdo si zatím nestěžoval. Už máme i prvního vnuka.
14.4.2014 08:08:05
OTÁZKA: Vraťme se k době, kdy jste se screeningy začínal. Světový primát ani pro vědce ještě neznamenal prolomení izolace. Mohl jste jezdit přednášet „ven“?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Josef Hyánek, DrSc.
Vyhrál jsem sice několik celosvětových soutěží a zahraničních stipendií, ale reálně to dopadalo tak, že jsem musel jet tak desetkrát přednášet na Východ, abych mohl jednou vystoupit na Západě. Vyjížděl jsem tam na pozvání a bez peněz. Zahraniční kolegové se divili – jen těžko chápali, jak to že si neumím vydělat. I tak jsem tady byl kvůli těm cestám předmětem závisti a neustálého vyšetřování. Bylo to k vzteku. Zvláštním způsobem jsem si s kolegy po světě musel ověřovat i výsledky metod, které jsem vymyslel – posílal jsem v osobních dopisech třeba do Bostonu nebo do Miami filtrační papírky se zaschlými vzorky krve, kterou jsem napřed sám diagnostikoval, a čekal, jestli američtí kolegové dojdou svým postupem ke stejnému výsledku. Ale fandili nám a já se nakonec stal konzultantem WHO pro klinickou biochemii.
14.4.2014 08:08:05
OTÁZKA: Co se mezitím dělo v Praze a proč jste se do ní vrátil, ačkoli byste v zahraničí měl přinejmenším pro výzkum mnohem lepší podmínky?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Josef Hyánek, DrSc.
To bych raději skočil pod vlak, než abych utekl. Vždycky jsem přijel zpátky, protože mě tady bylo zapotřebí. Nečekala mě jen rodina, ale i těch šedesát nemocných dětí s fenylketonurií, které jsem tu měl a kontroloval jejich stav. Stálé problémy byly s vybavením pro laboratoř. Od „zemědělcůvýzkumníků“ a „pivařů“ jsme dostali vyřazené analyzátory na aminokyseliny, ručně jsme je adaptovali na mikrometody a s tímto vybavením zahájili úspěšnou činnost metabolické laboratoře na oddělení klinické biochemie ve Všeobecné fakultní nemocnici. Až v 80. letech se mi podařilo vybojovat legalizaci Centra dědičných metabolických poruch. Mělo celostátní působnost a výsledky úspěšně konkurovalo podobným centrům v západní Evropě. Etablovalo se jako INTERMETAB, což byla referenční laboratoř dědičných metabolických poruch pro celou východní Evropu, a já toto pracoviště vedl. Skvělé bylo, když k tomu ještě přibyla klinická jednotka a metabolický box. Díky tomu jsme detekované případy dědičných metabolických poruch mohli na jednom místě hospitalizovat, diferencovat a léčit. Jsem moc rád, že další laboratorní centra pro metabolické poruchy se pak i ze zákona vytvořila jak v Praze, tak v Brně a Ostravě. Fungují od té doby a dnes už by se nemělo narodit dítě s poškozením fenylketonurií. Měli jsme takřka stoprocentní záchyt, což nám ve světě nechtěli věřit, ale socialisticky organizované zdravotnictví to opravdu dokázalo. Na absolvování screeningu totiž bylo vázáno i vyplácení rodičovského příspěvku.
14.4.2014 08:08:05
OTÁZKA: Těsně před sametovou revolucí jste už byl ve vysokém postavení jako pediatr i biochemik. Co bylo po revoluci?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Josef Hyánek, DrSc.
Objevili se lidé, kterým jsem začal vadit. Během revoluce jsem si vůbec nemyslel, že budu muset odejít právě já, byl jsem mezi pokrokovými komunisty, kteří šli demonstrovat, a vedl jsem studenty při demonstraci za to, aby tehdejší SANOPZ sloužil normálním lidem. Jako každý šéf jsem i vyhazoval a asi mě nemělo překvapit, že s těmi, kteří mě dostali z fakulty, jsem měl dříve neshody z úplně jiných než politických důvodů. Ale ani tito lidé už tam dávno nejsou, smetly je další vlny. Odešel jsem z fakulty a chvilku pak uvažoval, že půjdu pracovat do WHO. Tu možnost jsem měl, ale nechtělo se mi tam, špatně by se mi doma vracelo zpět do oboru. Dostal jsem i nabídku jít do konkurzu v Nemocnici Na Homolce. Vybrali mě, zakotvil jsem tam jako přednosta oddělení klinické biochemie, hematologie a imunologie a pracuji zde dosud. Jsme úplně první pracoviště, kde se podařilo sloučit všechny tyto obory do jedné komplexní laboratoře – dřív si každý „kopal za svoje“, což je velmi drahé. Já v takové komplexní laboratoři pracoval ve Švédsku a tady jsem to zavedl také, osvědčilo se to.
14.4.2014 08:08:05
OTÁZKA: Kam dále směřoval váš vědecký zájem?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Josef Hyánek, DrSc.
Na Homolce mi „padaly do počítače“ samé pozitivní děti s lipidy. Tak jsem si vymyslel a prosadil lipidovou ambulanci, první svého druhu v republice. Prevenci, diagnostiku a léčbu dědičných metabolických poruch aminokyselin a lipidů především u dětí a těhotných dělám doposud. Už nám přišla další generace těhotných. Holky s touto poruchou se mohou vdávat, ale když chtějí otěhotnět, musejí přerušit léčbu aspoň 3 měsíce předem. Pak zkontrolujeme hladinu cholesterolu, v těhotenství má samozřejmě stoupat; maminka odkojí a cholesterol začneme zase snižovat. Do toho se nám ale připletly ty zatracené hormonální antikoncepce.
14.4.2014 08:08:05
OTÁZKA: Proč zatracené?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Josef Hyánek, DrSc.
Nevyšetřujeme jen klasické faktory tromboembolické mutace, dnes už akceptované, ale jsou přece i mnohé jiné, třeba vysoký homocystein, vysoký Lp(a), deficit vitaminu B12 a folátu. Hyperhomocysteinemie je ekogenetické a stále nedořešené metabolické onemocnění. Ateroskleróza má asi 30 rizikových faktorů, vysoký homocystein je jedním z nich. Celkově tady vyšetřujeme 15 rizikových faktorů aterosklerózy. Ne všechno lze léčit, ale pokud se jich sejde 5 až 6, je oprávněný předpoklad, že pacientovi zkrátí život. Když do lipidové poradny přijde slečna z rodiny s dědičně podmíněnými faktory zvyšujícími riziko tromboembolie a chce hormonální antikoncepci, vyhodím ji s tím nápadem, i s maminkou, která to pro ni chce, protože mám osobní zkušenost se smrtelnou příhodou v rodině. Jsou ale matky-lvice, které při zjištění rizikových faktorů u svého potomka dítě krmí tak, že přestane růst, protože dostává takřka jen vitaminy a minerálku – opět musíme chránit dítě proti matce. Je to práce jako na kostele.
14.4.2014 08:08:05
OTÁZKA: Máte nějaké krédo?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Josef Hyánek, DrSc.
„Sloužím.“ To si nechal napsat na svůj štít Jan Lucemburský. V české historii ho máme trochu za pacholka, ale on se celý život staral, všechno to po Evropě obíhal, aby jeho Karlík mohl být tím císařem. A co to musel mít za život, s Eliškou Přemyslovnou… Jan Lucemburský chtěl být lidem k užitku a to jsem vždy chtěl a chci i já.
14.4.2014 08:08:05
OTÁZKA: Ten „Karlík“ si taťky moc neužil, ale dost se povedl. Potatil se i po vás někdo?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Josef Hyánek, DrSc.
Ano, syn pracuje tady na Homolce na ARO, dcera je endokrinoložkou v Ústí nad Labem. Lékaři jsou i snacha a zeť. Na děti jsem pyšný, i na vnoučata. Ale moc se mi stýská po mé paní, byli jsme spolu odmala a není to dávno, co zemřela. Byla také dětská lékařka.
14.4.2014 08:08:05
OTÁZKA: Dělají vám radost nějaké koníčky?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Josef Hyánek, DrSc.
Zbyly mi dva, chalupa a myslivost. Chalupu jsme kdysi se ženou koupili jako ruinu v pohraničí, stála 300 korun. Vlastnoručně jsme ji celou opravili a pěstovali na zahradě, co se dá. Oba jsme vesnického původu. Kdysi jsme museli utíkat z venkova před kolektivizací, tak jsem si jako památku na rodnou Moravu přivezl a na chalupě vysadil stovku moravských stromků, ovocných a lesních. Ty stromy už jsou velké a staré, pomalu jako ty screeningem detekované děti. Ty už také dospěly a zestárly. Tak to už jsem starý i já.
14.4.2014 08:08:05