Učitelkou Miroslava Zoubková chtěla být už v mateřské škole. Hlavním důvodem bylo, jak s úsměvem říká, že paní učitelky dostávaly větší oběd. Její maminka pracovala jako mzdová účetní a tatínek jako plánovač.
V deváté třídě si vybrala střední zdravotnickou školu, a protože měla ráda malé děti, zvolila obor dětská sestra. „Rodiče mi ‚zdrávku‘ zpočátku rozmlouvali, upozorňovali mě na těžkosti spojené s ošetřováním nemocných, ale když viděli, že své rozhodnutí nezměním, nechali to na mně, i když vím, že hlavně tatínek by mě rád viděl jako ekonomku.
Dodnes si toho moc cením, protože jsem své volby nikdy nelitovala,“ říká ředitelka školy.
Po maturitě nastoupila do Fakultní nemocnice v Motole, kde už tehdy byl nedostatek sester. Na Prahu si nemohla zvyknout, do té doby žila na klidné Vysočině. Tak se po měsíční zkušební době vrátila a nastoupila na dětské oddělení Nemocnice s poliklinikou v Pelhřimově, kde byly hospitalizovány děti od kojeneckého věku až do 15 let. „Na tu dobu velice ráda vzpomínám, protože až tady se ze mě stala opravdová dětská sestra: škola poskytne budoucímu zdravotníkovi základ pro výkon profese, ale dotvoří ho až praxe. Velký vliv na to má kolektiv spolupracovníků, na který jsem měla štěstí, protože zde sestry byly respektovanými členy zdravotnického týmu a nikdy jsem třeba nezažila, že by se nad ně lékaři povyšovali.
V Pelhřimově jsem strávila rok, a třebaže jsem tam byla spokojená, stále jsem pomýšlela na vysokoškolské studium a snila o tom, že bych chtěla učit budoucí sestry,“ vzpomíná Mirka Zoubková. V roce 1980 byl na Filozofické fakultě UK otevřen 1. ročník denního studia oboru Učitelství odborných předmětů pro zdravotnické školy, obor pedagogika – péče o nemocné. A právě tady se ředitelka Zoubková stala studentkou docentky Marty Staňkové, nestorky českého ošetřovatelství, na kterou dodnes ráda a s úctou vzpomíná. Po promoci pak nastoupila jako odborná učitelka na Střední zdravotnickou školu v Ústí nad Labem, kde je dodnes.
Co je na povolání ředitele „zdrávky“ nejtěžší
„Z hlediska mé současné pozice je to prosazování obyčejných smysluplných věcí, které by byly prospěšné pro praxi.
Jsem členkou asociační rady Asociace zdravotnických škol ČR, koordinačního výboru Asociace vyšších odborných škol, a navíc odbornou učitelkou. Předseda mě tedy pověřuje zastupováním na různých koncepčních jednáních týkajících se změn ve vzdělávání nelékařských zdravotnických pracovníků. Setkávám se se zástupci ministerstev zdravotnictví i školství, včetně poslanců. A musím říct, že prosadit něco dobrého, co by terén potřeboval, obhájit smysluplná stanoviska, je velmi obtížné a většinou nemožné. Politický záměr je daný a obvykle definitivní. Od toho se pak odvíjí další koncepce školy, protože musíme na všechny změny reagovat a zavádět je do praxe. Nejtěžší je, když třeba musím spolupracovníkům vysvětlovat, že obor, který na vyšší odborné škole dobře funguje dvacet let, bude končit a půjde na vysokou školu, kde naopak s jeho výukou často nejsou vůbec žádné zkušenosti. Takto jsem přihlížela ‚pohřbu‘ již dvou oborů a další (diplomovaný zdravotnický záchranář) skončí v roce 2021 posledními absolventy,“ vysvětluje ředitelka školy.
Podle jejích slov podmínky a způsob fungování zkrácené formy vzdělávání pro absolventy oboru Zdravotnický asistent (Praktická sestra) není lehké vysvětlovat rodičům, ale ani sestrám: „Z médií neustále slyší, že se jedná o studium 4+1, třebaže oficiální název je ‚zkrácená forma vzdělávání‘. Ono totiž při respektování evropských norem pro vzdělávání sester není možné, aby zdravotnický asistent (praktická sestra) mohl dostudovat za jeden rok. Jeden rok stačí absolventovi vyšší školy – zdravotnickému záchranáři k tomu, aby z něj byla diplomovaná všeobecná sestra.“ Na Mirce Zoubkové je vidět, že ji práce baví. Nejvíce ji těší úspěchy žáků a studentů, a to nejen studijní, ale i v mimoškolních aktivitách.
Má radost z děkovného dopisu z pracoviště, v němž chválí jejího praktikanta, nebo z poděkování ze základní nebo mateřské školy za pěkný a přínosný preventivní program, který tam její studenti předvedli.
Někdy jí děkují i samotní pacienti, které při praxi ošetřovaly studentky z její školy. Takové situace ji nabíjejí a jsou pro ni potvrzením, že práce pedagoga není marná.
Přinese novela sestry do zdravotnictví?
Podle ředitelky Zoubkové novela zákona o nelékařských zdravotnických povoláních nedostatek sester nevyřeší: „Je to pouze jedna z celé řady změn a musím říct, že ne úplně povedená. O tom jsem již hovořila výše. Problém je širší, ale bohužel se začíná změnami ve vzdělávání, a ne vždy smysluplnými. Absolventky střední školy nastupují do praxe minimálně, protože současným celospolečenským trendem je studovat co nejdéle a mít vysokoškolské vzdělání. Navíc mnohé z nich ani nechtějí přebírat zodpovědnost, která je s tímto povoláním spojena. Nemalou roli hraje též chování sester k žákům a studentům při odborné praxi. Tím, že je jich (sester) na odděleních málo, bývají přepracované a nemají už sílu se plně věnovat studentům, což se promítá do jejich vztahu k nim.
Následkem pak může být i to, že absolventi na dané pracoviště nepřijdou pracovat.“ Novele zákona Mirka Zoubková vytýká ještě jeden zásadní nedostatek: nespecifikuje, kde může být zdravotnický pracovník vzděláván. V minulosti bylo legislativou dané, že vzdělávání zdravotnických pracovníků probíhá na středních zdravotnických školách. Podle jejích slov dnes si může zdravotnické obory otevřít kterákoliv střední nebo vyšší škola, bez ohledu na své původní zaměření a předešlou zkušenost s tímto specifickým typem vzdělávání. A tomu pak podle ní odpovídá i kvalita absolventů. V minulosti byly střední zdravotnické školy považovány za výběrové, na něž se dostali jen ti nejlepší, kteří měli o práci ve zdravotnictví skutečný zájem.
Dnes se na ně přijímají i žáci se špatným prospěchem, což řada zdravotníků kritizuje. „Doba se však hodně změnila,“ podotýká ředitelka Zoubková. „Změnil se hlavně vzdělávací systém, ve kterém se rozšířila nabídka volných míst na gymnáziích, na která jsou dnes přijímáni i ti, kteří by se na tento typ školy dříve nedostali. To nám ubírá uchazeče s lepším prospěchem ze základní školy. Kromě toho leckterým uchazečům (často podporovaným svými rodiči) jde jen o to získat středoškolské vzdělání ‚ber kde ber‘, aniž by si uvědomovali, s jakou odpovědností je práce ve zdravotnictví spojena. A bohužel v tomto trendu pak pokračují i mnohé vysoké školy, které také přijmou uchazeče bez ohledu na kvalitu, protože pro ně mají místo. Samozřejmě lze namítnout, že jsou přijímací zkoušky. Ano, jsou. Pokud ale nebude centrálně stanovena hranice pro přijetí, platná pro všechny střední školy (státní i soukromé), situace se nezmění, i když jistě záleží na každé škole, jaké nároky na své žáky a studenty klade a jaké absolventy vypouští do praxe,“ uzavírá Mirka Zoubková.
A co ředitelka školy říká na ocenění
Byla překvapená a prožívala nesmírnou radost, jak nám svěřila. Titul považuje za opravdové ocenění nejen své práce, ale především práce všech svých kolegů. „Když to vezmu ze svého hlediska, jako ředitelka se snažím vytvářet co nejlepší podmínky pro jejich práci, na druhou stranu ale musím plnit i požadavky ‚shora‘, které nejsou vždy populární. A to je někdy dost obtížné. Ocenění proto považuji za významný motivační element pro další práci,“ dodává Miroslava Zoubková.