„Rok od roku je tento slavnostní večer krásnější,“ usmívala se Mgr. Dana Jurásková, Ph. D., MBA, předsedkyně České asociace sester a ředitelka Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, když odcházela ze sálu pražského Žofína, kde byla ve velmi slavnostní a srdečné atmosféře ocenění Sestra roku 2010 již předána. „Prospěla mu výměna moderátorů a program byl zejména o sestrách, což je moc dobře. Důstojnost celému večeru dodala přítomnost pana ministra a pana primátora,“ dodala.
Nastavit správný stav věcí
„Velmi si těžké a obětavé práce sester vážím,“ zdůraznila Dana Jurásková a na svátečním večeru, který byl věnován skutečně výhradně jim, popřála „zejména hodně zdraví a vnitřní síly, aby u své práce setrvaly, abychom se mohly příští rok zase třeba na Sestře roku vidět“. A co by podle ní pomohlo sestrám jejich současnou situaci, která se nikterak neodlišuje od ostatního dění, řešit? „Možností je celá řada,“ odpověděla na otázku s úsměvem. „Kdybych ale začala hodně zeširoka, jistě by pomohlo, kdyby se naši občané starali o své zdraví a spolupracovali při svém uzdravení. To by určitě pomohlo všem zdravotníkům v jejich práci a zvýšila by se jistě i úspěšnost léčby.“
Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc., senátor Parlamentu ČR, člen výboru a předseda Sekce onkochirurgie České onkologické společnosti se předávání ocenění Sestra roku v minulých letech účastnil jako divák, letos poprvé zasedl v porotě. Samozřejmě i on potvrdil, že to není role jednoduchá, nicméně ji prý přijal především proto, že samotné oceňování považuje za „velmi užiději tečnou akci“, protože na sestřičkách podle něj do značné míry stojí zdravotnictví.
„Nejde jen o oceněné jednotlivce,“ řekl prof. Žaloudík, „ale o to, abychom se o struktuře péče – klinické i sociální nebo výzkumné – více bavili. Z tohoto pohledu myslím, že je to velmi rozumná a dobře zaměřená akce.“ I ve světě uznávaný onkolog pracoval ve zdravotnictví třicet let, nyní je senátorem a své znalosti a zkušenosti pochopitelně zúročuje i ve svém novém působení. Pomoci zlepšit současnou situaci sester lze podle něj pouze tak, že se pomůže celému zdravotnictví. „Já, podobně jako pan ministr, nemám rád slovo reforma, protože už se vyprázdnilo,“ zdůraznil, „mám radělání pořádku, protože přece nemůžeme reformovat něco, co formu nemá. Sestrám pomůžeme, když nastavíme správný stav věcí, přičemž nejde zdaleka jen o mzdové prostředky, ale i o vzdělávání a podmínky k životu jako takové.“
Udržet si profesní a etický náboj
Program večera doprovázející předávání ocenění Sestra roku 2010 probíhal hladce, jen jednou se hladina „zčeřila“. Stalo se tak ve chvíli, kdy se neočekávaně otevřely dveře a jimi do salonku pražského Žofína vstoupil mezi nominované sestry i vzácné hosty neplánovaně, a proto pro všechny nečekaně exprezident Václav Havel, který se svou manželkou Dagmar každoročně akci prostřednictvím Nadace VIZE 97 zaštiťuje. „Nejsem tu pokaždé,“ usmál se, „ale když to jde, rád přijdu. Často bývám v jejich rukách,“ dodal a ochotně se s nominovanými sestrami nechal vyfotografovat.
Ani pro ministra zdravotnictví doc. MUDr. Leoše Hegera, CSc., nebylo udělování a předávání ocenění Sestra roku ničím novým – účastnil se v minulosti tohoto galavečera, když si jedna z „jeho“ sester z královéhradecké nemocnice tuto poctu odnášela. Velmi si toho prý tenkrát považoval, protože „běžné ocenění jejich práce není nijak grandiózní“ a alespoň je jim veřejně poděkováno. „Podle mě to, že velká část sester pracuje v třísměnném provozu, je stále velmi nedoceněné, protože to člověka strašně devastuje a psychická i fyzická zátěž, kterou sestry prakticky permanentně mají, se tím ještě násobí,“ řekl doc. Heger, který i ve chvílích, kdy se ostatní bavili, byl neustále oslovován těmi, kteří za ním přišli s problémy provázející dnešní zdravotnictví.
V čem jako ministr spatřuje možnost pomoci sestrám v jejich současné nelehké situaci? „Myslím, že to je hlavně otázka dostatečného počtu personálu, protože v posledních letech tento problém nespočíval pouze v platech, jako v onom přetížení a častém střídání a výpadcích, protože množství personálu v podstatě nemá rezervy a jakmile někdo onemocní nebo se stane něco mimořádného, musejí sestry sloužit přesčasy. Mají toho hodně.“ A co sestrám přeje? „Popřál bych jim, aby jim ten profesní a etický náboj, který v sobě nesou, zůstal a aby se těmi vzbouřenými poměry ve zdravotnictví, které se už dvacet let nedaří uklidnit, nedaly odradit a vydržely. Sestry v nemocnici vytvářejí atmosféru, takže je potřeba, aby byly v pohodě.“
Pevné nervy, hodně sil a trpělivost
K dámám, které bylo možno sledovat, jak se sestrami hovoří i jak jim posléze gratulují, patřily i zpěvačka Helena Vondráčková a moderátorka a modelka Iva Kubelková, která večer spolu s Janem Čenským z pódia provázela. Obě se sice shodly na tom, že nejsou ve zdravotnických zařízeních právě častými hosty, ale své zkušenosti mají. „Ne že bych byla někdy vážněji nemocná, ale samozřejmě, že jsem už mnohdy v životě pomoc lékařů a sester využila,“ připustila stále půvabná Helena Vondráčková a dodala: „Zvlášť teď před jarem to bývá trošku problém, i když – zaplaťpánbůh – jsem docela imunní a navíc se snažím dodržovat prevenci, aby se mi něco nestalo.“
I tak ale o práci sester „leccos ví“, především z doby, kdy měla vážně nemocnou maminku, která prodělala dvě operace srdce. „Byly to těžké chvíle a jsem všem velmi vděčná, nejen za maminku, ale za všechny nemocné, protože to jsou andělé strážní, kteří všechnu tu práci kolem musí zvládat. Vzdávám sestrám velký dík a hold a velké uznání. Jejich práce je skutečně svým způsobem poslání. Přeji jim hodně sil a pevných nervů, aby v sobě měly hodně lásky k tomu, co dělají, a aby pořád byly naší oporou, aby vydržely. A hlavně hodně zdraví, protože když ony budou nemocné, my budeme o to víc,“ vzkázala všem sestrám Helena Vondráčková.
Modelka a moderátorka Iva Kubelková má nyní období, kdy ostatní starosti zpravidla překryje péče o malé děti. „K dětem klasické dětské nemoci patří, takže pokud nějakou dobu trávím ve zdravotnickém zařízení, tak poslední dobou hlavně s nimi. A znáte to – především u dětí je velmi důležitý přístup, prvotní způsob komunikace, který je polovinou veškerého úspěchu, uvolnění dětí v ordinaci,“ svěřila se a neopomněla připomenout, že mají „vynikající lékařku i sestřičku, které jsou opravdu milé“.
A co přeje Iva Kubelková sestrám k jejich neoficiálnímu svátku – předávání ocenění Sestra roku? „Hlavně jim přeji pevné nervy a hodně sil a trpělivosti. Sama jsem se sestřičkami přišla do styku snad jen v souvislosti se dvěma porody, ale častěji to bylo spíše v souvislosti s péčí o někoho jiného. A opravdu někdy mívám pocit, že to jsou nadlidské bytosti a že musí být úplně ideální. Nesmí na sebe nechat působit všechny ty starosti a bolesti, které lidé mají, a naopak musí být každému vždy nápomocny. A navíc ještě musí žít svůj život, který není – jako život každého z nás – úplně jednoduchý. Je to práce, před kterou opravdu smekám.“
Nepoznat syndrom vyhoření
MUDr. Milan Kubek, prezident České lékařské komory, je pravidelným hostem večerů setkání sester a vyhlašování Sestry roku a letos také zasedl v porotě. Sestrám popřál, aby je práce bavila a aby se konečně dočkaly jejího lepšího ohodnocení. Ale ani slavnostní nálada večera neodehnala myšlenky na současnou situaci ve zdravotnictví. Myslí lékaři také na to, jak pomoci sestrám při plnění jejich náročné práce? „Určitě ano,“ přikývl MUDr. Kubek bez rozmýšlení. „Jednou z důležitých kapitol memoranda, které se nám podařilo uzavřít s vládou, je závazek vlády, že se v příštím roce budou zvyšovat platy všech zdravotníků, tedy pochopitelně i sester. Takže na sestřičky určitě myslíme a chtěl bych poděkovat té části sester a Odborovému svazu zdravotní a sociální péče ČR za to, že pochopily, že v té kritické chvíli bylo třeba stabilizovat lékaře, aby ani sestry nepřišly o práci.“
Doc. MUDr. Bohuslav Svoboda, CSc., primátor hlavního města Prahy a přednosta gynekologickoporodnické kliniky 3. LF UK a FNKV, přiznává, že si sestry vždy pečlivě vybíral. Podle čeho? „Možná překvapivě si jako muž nevybírám sestry čerstvě vyšlé ze školy, ty beru na kliniku, ale k sobě do ordinace většinou volím sestru zkušenější nebo starší, protože komunikace s pacientem, v našem případě s pacientkou, se skutečně odvíjí od toho, jak je sestra kvalitní nejen po stránce odborné, ale i svou lidskou zkušeností. Pro mne je prvním rozhodujícím momentem pohovor a zjištění, jak umí reagovat na životní situace.“ Doc. Svoboda za dobu svého působení ve zdravotnictví samozřejmě poznal mnoho kolegů a kolegyň a zdá se, že na některé vzpomíná i rád.
„Je to třeba sestra Věra, se kterou jsem prožil na ambulanci celý život, je to moje stávající vrchní Zdena Šimonová, kterou znám od dětských sukének, od chvíle, kdy přišla ze školy jako čerstvá porodní bába a přes staniční došla až k vrchní sestře. Je řada sester, na které rád vzpomínám. Třeba i z mého prvního pracoviště, z příbramské nemocnice, kdy jsem přišel do úplně nového světa a sestry byly jako maminky starající se o toho mladého doktora. Jsou to všechno krásné vzpomínky.“
A také doc. Svobody jsme se zeptali, co by sestrám popřál. Prý jen jediné: „Aby skutečně mohly své povolání dělat v kvalitě a rozsahu, jaké odpovídají jejich vzdělání. Velmi těžce nesu to, že sestry nevykonávají odpovídající rozsah činností, ať už mají vyšší gradus bakalářek, nebo magister. A přál bych jim, aby je jejich povolání na každém postu bavilo, aby je to, čemu se říká syndrom vyhoření, nikdy nepotkalo.“