Tímto dopisem bych chtěla reagovat na váš článek uveřejněný v Sestře 8/99 VOS v oboru diplomovaná všeobecná sestra. Loni v červnu jsem toto studium ukončila na VZŠ v Kladně. V červenci jsem nastoupila do okresní nemocnice na interní oddělení, kde jsem velmi spoko- jená. Práce sestry mne opravdu baví a dělám ji ráda.
Nejprve bych se ráda zmínila o vyšším odborném studiu. Musím podotknout, že toto studium není dostatečně propraco-vané. Nejednou jsem se v praxi setkala s problémy, souvisejícími s mým vzděláním. Nikdo nevěděl, jak je to s uplatněním absolventů VOŠ, do jaké skupiny máme být zařazeni (někdo dostal nástupní platovou třídu 6, někdo 7), jaké budou naše kompetence apod.
Dále bych vám ráda sdělila, jak se uplatnilo mé vzdělání. Vše, co jsem se naučila, zejména co se týká ošetřovatelství, nejsem schopna ve většině případů uplatnit. A to z těchto důvodů: nedostatek sester, nedostatek ošetřovatelského personálu, nedokonalé a staré vybavení, nevhodné podmínky a občas také to, že někteří lékaři neberou sestru jako svého rovnocenného partnera, což by podle mne mělo být.
S článkem, který jste uvedli, jsem ve většině případů souhlasila. Měli jsme velmi málo praxe a při své praxi jsme se denně setkávali s nepochopením naše- ho studia (proč ošetřovatelské procesy? proč dokumentace? atd.), a to nejen od sester, ale i od lékařů. Po vysvětlení podstaty ošetřovatelského procesu, předvedení procesu a dokumentace v praxi, některé sestry (bylo jich opravdu velmi málo) i někteří lékaři uznali, že by bylo dobré zavést ošetřovatelské procesy do praxe, samozřejmě za vhodných podmínek. Např. MUDr. Oldřich Kronich (ve-doucí lékař chirurgické JIP NsP Ra- kovník) se vyjádřil k ošetřovatelskému procesu takto: „Ošetřovatelský proces je velmi přínosný. A to zejména pro ne-mocného. Při dodržování a aplikaci ošetřovatelského procesu se může zkrátit i „prognosis quo ad longitudinem mor-bi“. Ukazuje, jak by měla v praxi vypadat spolupráce sestry a lékaře. A to vše pro blaho pacienta.“
Mgr. Mikšová (autorka článku o VOS) má pravdu v tom, že jsme byli více kritičtí, prosazovali jsme své názory a byli otevření, ale mlčením bychom nic nezmohli a nemohli „bojovat“ za své povolání, které chceme, aby bylo uznávané.
Vím, že v tomto dopise toho není moc pozitivního, ale bohužel, toto jsou mo- je prozatímní zkušenosti. Proto doufám, že s postupnou změnou zdravotního sys-tému budu moci v maximální míře uplatnit svoje znalosti, uspokojovat všechny potřeby pacientů, věnovat pacientům více času, a že se stanu rovnocenným partnerem lékaře.
Dana Matějovská