Proč jste si zvolila sesterské povolání?
Byla to tehdy přirozená volba, o jiné profesi jsem vůbec neuvažovala. Maminka byla zdravotní sestra, takže jsem občas měla možnost nahlédnout do prostředí nemocnice. Ale hlavně mě okouzlil ten bílý čepeček, který tehdy sestry nosily. Moc jsem nevěděla, co mě čeká, ale o jiném povolání jsem nepřemýšlela.
Kde jste studovala?
Přihlásila jsem se na Střední zdravotnickou školu do Pardubic. Tehdy byl obrovský převis poptávky po zdravotnických školách. Podle mě to souvisí i s některými otázkami kolem dnešní úrovně středních zdravotnických škol. Já jsem tam šla se samými jedničkami, absolvovala jsem úspěšně přijímací zkoušky, a přesto jsem byla nervózní, jestli mě přijmou. Nakonec to dobře dopadlo.
Ozývají se hlasy, že dnešní „zdrávky“ už nemají tu úroveň jako dříve…
Hovoří se o současné úrovni středních zdravotnických škol. Nejde však ani tak o úroveň vzdělávacího programu, ten byl vytvořen pro absolventa oboru zdravotnický asistent. Ten však v žádném případě neměl nahradit profesi sestry. Praxe se však s tímto záměrem nevypořádala. Systemizace pracovních míst ve zdravotnických zařízeních nebyly o tuto profesi navýšeny a asistenti mnohde nahradili sestry. Jde tedy především o úroveň uchazečů o studium a jejich předpoklady ke studiu. Dnes jsou přijímáni na školu bez přijímacích zkoušek a jejich připravenost ke studiu se moc nezkoumá. A protože to často nejsou děti s velmi dobrými studijními výsledky, nedostatky vědomostí se dohánějí na střední škole a především pak v praxi. Je ale také třeba vzít v úvahu, že dnešní generace 15letých dětí je jinak vychovávaná, prostě o pečující profese nestojí. Už na základních školách jsou děti vysílány do zahraničí, aby se rozkoukaly, existují sociální sítě, média, komunikují s lidmi z celého světa. Jsou zkrátka jinak nastaveny, než jsme byli my. Faktem je, že zájem o tuto profesi klesá.
Pamatujete si na své začátky?
Pamatuji si to velmi dobře. Chtěla jsem se osamostatnit a pracovat v nějaké nemocnici, která byla hodnocena jako prestižní, takže jsem odešla z Pardubic. Vybrala jsem si Střešovice, kde jsem se ucházela o pracovní pozici. Byla tady velká poptávka po pracovním zařazení, ale asi i proto, že jsem dobře uspěla u maturity, mě přijali. Nastoupila jsem na ortopedicko-traumatologické oddělení jako sestra. Práce mě ohromně bavila. Tehdy tady bylo hospitalizováno hodně mladých lidí, převážně vojáků základní služby. Pro mě byla naprosto vyhovující především kombinace traumatologie a ortopedie. U lůžka jsem strávila asi rok a pak jsem byla přeřazena na operační sál. Když dneska vzpomínám na všechny pracovní pozice, jimiž jsem prošla, řekla bych, že práce na operačním sále mě bavila nejvíc. Nepřicházela jsem sice do styku s pacienty, ale ten pocit, že jsem součástí týmu, který vlastně navrací pacienty zpět do života, mě uchvacoval. Už tehdy se tady dělaly náhrady velkých kloubů a já byla pyšná, že jsem zvládla instrumentovat tak náročný výkon. Už nemluvím o tom, že jsme pacientům také velmi ulevovali od bolesti. Tady jsem pracovala jako řadová instrumentářka až do odchodu na mateřskou dovolenou. Vracela jsem se již do pozice staniční sestry.
Bavilo vás to?
Bavilo. Pozice staniční sestry má zase jinou zajímavou náplň. Měla jsem důvěru svých tehdejších nadřízených. Mohla jsem zasáhnout do nastavených procesů na operačním sále a navrhnout změny. Jako dneska si vzpomínám, že jsme tehdy na sál obyčejně chodili v šatech, ve kterých jsme mohli chodit po celé nemocnici, a operační plášť jsme si oblékali na tyto pracovní šaty. Vrátila jsem se tehdy z nějakého semináře a celý tým, který pracoval na operačním sále, jsem převlékla do ochranných oděvů určených pouze pro sál. Od té doby jsme se už do nich převlékali vždycky. Začala se dodržovat pravidla, která prakticky platí dodnes. Zřejmě jsem se v té pozici osvědčila, protože mi nikdy nečinilo problém navrhovat změny a usilovala jsem o to, abychom se posouvali někam dál. Pak jsem byla oslovena, abych se přihlásila do výběrového řízení na vrchní sestru oddělení ortopedie a traumatologie. Bylo to první výběrové řízení po revoluci, které se tady v Ústřední vojenské nemocnici konalo. Uspěla jsem a tým sester jsem poté vedla vlastně až do té doby, než jsem nastoupila do pozice hlavní sestry a pak náměstkyně ředitele. Ve Střešovicích jsem strávila svůj dosavadní profesní život, kdy jsem postupovala od řadové sestry, přes staniční a vrchní sestru až do funkce, kterou zastávám dnes. Musím říct, že v každé té pozici jsem pracovala ráda.
Odcházejí od vás sestry? A víte kam?
Sestry přicházejí a odcházejí. Nemyslím si, že by se v poslední době počet odcházejících nějak měnil. I důvody k odchodu jsou za ta léta stále stejné. Odcházejí si například plnit mateřské povinnosti. Mimopražská děvčata se po mateřské většinou vracejí do svých domovů. I nespokojenost je zcela běžným důvodem. Je proto pochopitelné, že hledají štěstí na jiném pracovišti. Otázkou zůstává, jak uspějí jinde. Problémem však v současné době je, že za odcházející se nová kvalitní sestra získává velice obtížně. Nedostatek sester je ve většině zdravotnických zařízení a nabídka pracovních míst je velká. Absolventů škol oboru všeobecná sestra se moc nehlásí.
Stává se vám, že sestry chtějí jít pracovat do zahraničí?
Ano, ale v žádném případě to není nijak masivní. Podporuji je v tom, že chtějí získávat zkušenosti jinde. Každý rok se objeví sestry, které usilují o zaměstnání v Saúdské Arábii, některé odcházejí pracovat třeba i do Spojených států. A já je vždycky pak ráda vezmu zpátky, protože jejich zkušenosti ze zahraničních zdravotnických zařízení mohou být jedině přínosem. Můžeme porovnávat podmínky a nastavené procesy, bývá to zajímavé.
Potýkáte se i vy s nedostatkem sester?
S nedostatkem se potýkáme také, ale jak říkám, není to jev posledního roku. Zdravotníci chyběli vždycky. Na druhou stranu je pravda, že dnešní mladí lidé nejsou ochotni trávit celý svůj život v zaměstnání, prostě si chtějí odpracovat hodiny, za ně být slušně zaplaceni a nechtějí pracovat nad rámec stanovené pracovní doby. Neláká je sbírat přesčasové hodiny, aby nahrazovali práci chybějících kolegů. Systemizace pracovních míst v nemocnicích jsou nastaveny tak nízko, že pak stačí, aby z týmu vypadly dvě tři sestry, a už mluvíme o nedostatku. V uplynulém roce jsme pro nedostatek sester zavírali některá pracoviště, ale zase se nám stav podařilo doplnit a myslím, že to takhle bude pořád. Prostě se vždy nějakou část roku budeme potýkat s nedostatkem sester. Zatím to ale nemohu hodnotit jako kritický stav.
Myslíte, že navrhovaná podoba vzdělávání sester pomůže jejich nedostatek vyřešit?
Podle mě úprava nedostatek sester rozhodně nevyřeší. Naopak se obávám, že tímto krokem se situace ještě zhorší, protože vlastně posune nástup lidí do praxe. Jsem na vývoj zvědavá. V České republice mladí lidé i jejich rodiny obecně usilují o to, aby měli vysokoškolské vzdělání. Doteď mohli absolventi střední zdravotnické školy jít rovnou na vysokou školu, kde si dokončili kvalifikaci. Teď si vlastně sice prodlouží přípravu na povolání sestry o rok, a přesto nebudou spokojeni s tím, že nemají titul. Ale názory sester nikdo neposlouchá. Nás se před lety nikdo neptal, zda potřebujeme v praxi profesi zdravotnického asistenta. Vyrovnali jsme se s tím a zaměstnali jsme je. Ale stejně ti, kteří na to mají, si zvýšit kvalifikaci na vysoké škole chtějí. Platilo, že jsme děvčatům, která se po maturitě nedostala na vysokou školu, umožnili, aby šla studovat na diplomované specialistky. Ale i ony šly dál na vysokou školu, přestože už kvalifikaci měly. Bude to určitě stejné. S tím rozdílem, že v praxi budeme mít o problém víc. Abychom udrželi kvalitu péče, budeme muset deficit odborných znalostí a dovedností, které studenti nemohou za rok studia na vyšší odborné škole získat, dohánět v rámci adaptačního procesu. Zodpovědní za úroveň lidí, které pouštíme k pacientům samostatně pracovat bez odborného dohledu, jsme totiž my. Dá se tedy říct, že povinnost připravit sestru do praxe, která dosud byla na školách, přeneseme do praxe zdravotnických zařízení. Kromě naší povinnosti starat se o pacienty budeme ještě dovzdělávat absolventy těchto škol.
Nešlo by chybějící sestry nahradit zdravotníky ze zahraničí? Máte nějakou vizi, jak by se dal nedostatek sester vyřešit?
Nejsem si jistá, zda je nahrazování chybějící sestry zahraničním personálem správnou cestou. I když to tak dělá celý svět, kde je angličtina běžným komunikačním jazykem. Administrativa s tím spojená je velmi náročná a čeština je těžký jazyk. Naše sestry se naučí bravurně anglicky nebo německy, ale čeština je tak rozmanitá, že největší problém bude v komunikaci ve zdravotnickém týmu a ve směru k pacientovi. Třeba to bude nutné, pokud se situace nezmění. Uvažovala jsem o tom, ale v současné době se nechci věnovat náboru zahraničních sester. V České republice je to dosud velmi komplikované. Pokud se situace změní a budu mít informace jiné, ráda tady zahraniční sestry připravené pracovat v českém zdravotnickém prostředí přivítám. Zkouším vlastní strategii, jak získávat sestry. Intenzivně se věnuji a zaměřuji na studenty, kteří u nás praktikují. Dbáme na to, abychom u nás měli hodně kvalitních mentorek a abychom dosáhli toho, že studenti, kteří jsou tady na praxi, budou chtít v naší nemocnici pracovat. Jednou z mých současných priorit je soustředit se na to, aby u nás byli studenti spokojeni. Dohodli jsme se s 3. lékařskou fakultou UK, že jedna skupina studentů bude přímo v naší nemocnici, že se tak zapojíme i do teoretické výuky ošetřovatelských postupů a že se jim budeme individuálně věnovat na všech našich pracovištích. Už příští rok se mi potvrdí, zda je tato cesta správná. Jsem přesvědčena, že ano.
Některé sestry odcházejí mimo obor. Myslíte si, že mají dostatečnou motivaci, aby ve zdravotnictví zůstaly?
Dlouhá léta se zabývám tím, jak je motivovat. Proto provádíme různé průzkumy spokojenosti a řekla bych, že finanční ohodnocení, o němž se v současné době nejvíc mluví, není vždy tím největším motivátorem. Podle mě jsou mnohem důležitější pracovní vztahy a atmosféra v pracovních týmech. Jsou-li v práci spokojené, tak to, že jsou dobře zaplacené, je spíše přidanou hodnotou. Vztahy na pracovišti pro ně bývají ještě důležitější. Nemám pocit, že by sestry obor masivně opouštěly. Když už si tuto práci jednou vyberou, jsou to většinou sestry, které k ní mají vztah a chtějí na sobě pracovat. A ty ve zdravotnictví zůstávají. Je úkolem managementu, aby vytvořil takové pracovní podmínky, aby nám sestry neodcházely.
Nabízíte jim speciální motivační programy?
Jako v každé jiné nemocnici máme nastavený program benefitů. U nás je také zaveden program podpory zdraví pro zaměstnance. Máme tým lidí, který plánuje sportovní aktivity a každý měsíc pro zaměstnance připraví různé turnaje a sportovní vyžití. Mohou využívat tělocvičnu, posilovnu, nabízíme relaxační cvičení, jógu či netradiční jógu smíchu. Myslím, že kdo chce relaxovat a mimopracovně se setkávat s členy svého pracovního týmu, má dostatečný prostor. Dalšími benefity jsou podpora stravování v nemocnici a podobně jako jinde příspěvky z Fondu kulturních a sociálních potřeb. Máme velmi dobře nastavený systém vzdělávání, který je pro naše zaměstnance bezplatný. Nabízíme jim spoustu certifikovaných kurzů a umožňujeme sestrám účastnit se i externích vzdělávacích aktivit. Máme vlastní e-learningový portál, kde si každý může vybrat kurz podle svého zaměření. Kdo se chce vzdělávat, a mohu s čistým svědomím říct, že na celoživotní vzdělávání na základě potřeb praxe klademe velký důraz, tak na sobě může pracovat.
Máte problémy s administrativou? Myslíte, že by šla zjednodušit?
Naše nemocnice směřuje k „bezpapírovému“ zařízení. Již před lety jsme se začali snažit o to, abychom administrativy měli co nejméně. Máme elektronickou ošetřovatelskou dokumentaci, takže sestry nemusí vyplňovat žádné tiskopisy. Není ale možné spojovat dokumentaci poskytování ošetřovatelské péče a administrativu. Nikdo se nediví, že lékaři píšou příjem, odebírají anamnézu a plánují léčebný postup. Totéž platí o sestrách. Musí pacienta vstupně vyšetřit a zamyslet se nad tím, co mu můžeme nabídnout. Chceme po nich, aby se především zaměřily na identifikaci rizik v průběhu poskytování ošetřovatelské péče, jednoduché plánování s cílem předcházet poškození pacienta na základě identifikovaných rizik, zlepšení soběstačnosti a aby dále zhodnotily stav pacienta během jejich směny a zamyslely se nad tím, co pro něj ještě mohou udělat, a aby tuto informaci pak předaly další kolegyni. Tomu já neříkám administrativa. Jsou to povinnosti, jejichž plněním dokazujeme, že ošetřovatelskou péči poskytujeme dobře.
Existují názory, které hovoří o zbytečné duplicitě lékařské a ošetřovatelské dokumentace…
Obě jsou nezbytné. Tam, kde je potřeba je spojit dohromady, využijeme náš elektronický informační systém. Sestry i lékaři se mohou kdykoliv na záznamy v systému nezávisle na sobě podívat a není potřeba neustále listovat nějakými tiskopisy. Ale není možné zrušit dokumentování poskytování zdravotní péče. Někdy zaměňujeme pojmy, když tomu říkáme přebujelá administrativa. Je přece jasné, že musíme mít důkaz o tom, jak lékařská i ošetřovatelská péče v průběhu hospitalizace probíhaly.
Co říkáte tomu, jak jsou zdravotníci prezentováni v některých našich filmech a TV seriálech?
Mediální obraz je takový, jaký jsme si ho vytvořili. Vzpomínám, jak jsem dělala odbornou poradkyni při natáčení TV seriálu Nemocnice na kraji města. Když jsem poprvé četla scénář, říkala jsem si, že bych některé dialogy a další věci, které se mi na chování zdravotníků nelíbily, nějak upravila. A také si pamatuji, jak mi na to pan režisér Polesný řekl: „Děvenko, nenatáčíme populárně naučný film, ale seriál ze života. Veřejnost se chce bavit, chce emoce a jeho sledovanost se odvíjí právě od těchto životních příběhů.“ Je zajímavé, že zdravotnické prostředí je pro scenáristy a filmaře tak atraktivní. Možná by bylo dobré zeptat se jich, kde k takovým příběhům, které formují obraz sester a lékařů, vůbec přišli, jestli jsou to skutečné příběhy ze života jejich známých, nebo fikce. Některé seriály jsou skutečně úsměvné a záleží na nás, jak se k tomu postavíme. Je ale důležité, když jsme jako profesionálové osloveni a jsme dotazováni na naše názory, abychom odpovídali tak, jak se na odborníky sluší. Samozřejmě je jasné, že takové pořady nebudou motivovat mladého člověka k práci ve zdravotnictví. Jsou to příběhy lidí pro pobavení laické veřejnosti.
Co by podle vás mohlo podnítit mladé lidi ke studiu na středních zdravotnických školách a aby chtěli pracovat ve zdravotnictví?
Rozhodně je to stabilita profese a jistota práce ve zdravotnictví. To je velice důležité. Rozhodne-li se mladý člověk pro pečující profesi, má zde profesní rozvoj jistý. Když chce na sobě pracovat, chce studovat a vzdělávat se, případně budovat nějakou kariéru, je to možné. Lidé budou nemocní vždycky. A zdravotnictví je služba, po které bude trvale velká poptávka. Jistota pracovního uplatnění ve zdravotnictví je tedy velmi vysoká.
Čím se podle vašeho názoru může ÚVN především pochlubit?
Není to jenom nějaký můj pocit, ale na základě výsledků různých průzkumů spokojenosti, které děláme, především průzkum „Kvalita očima pacientů“, vím, že sestry ve Střešovicích jsou velmi dobře hodnoceny a že jsou na špičce fakultních nemocnic. Toho si velmi cením a jsem na jejich práci pyšná. My jsme vždycky usilovali o to, abychom byli mezi nejlepšími i s projekty, které směřují k bezpečí pacientů. Uvedu jeden konkrétní příklad. Myslím, že jsme jediné zdravotnické zařízení v České republice, jež bezpečně ví, která sestra, kdy a jaký lék pacientovi podala. Máme totiž zavedenou elektronickou evidenci podávání léčiv. Každý pacient má na zápěstí identifikační náramek s čárovým kódem, rovněž každá sestra má svůj jedinečný čárový kód a ve chvíli, kdy podává pacientovi lék, tak si načte svoji identifikaci, kód pacienta a také čárový kód léčiva. A to je velmi bezpečný systém vůči nemocnému, protože si každý může být jist, že dostává léky, které mu lékař naordinoval. Cílem projektu bylo nejen to, abychom zabezpečili, že pacient dostane správné léky a ve správnou chvíli. Dalším důvodem bylo také to, že jsme chtěli ušetřit finance a stlačit zásoby léčiv v nemocnici na minimum, což se nám podařilo. Mám z toho velikou radost.
Co je na vaší práci nejkrásnějšího?
Nevím, zda se to tak dá nazvat, ale jsou chvíle, kdy mám radost a kdy ze své práce cítím uspokojení. Mám radost, když nám spokojený pacient napíše děkovný dopis, když moje přednáška studenty zaujme, když znovu obhájíme akreditaci či jiné ocenění a když se podaří dokončit nějaký projekt, který je nadčasový a který ošetřovatelskou péči zase posune někam dál. To jsou chvíle, kdy si říkám: Stojí to za to.