Šetřením se zabývali také zástupci paliativní medicíny. V průměru 4 z 5 zkoumaných zařízení inklinovala k pokusům změnit nebo ignorovat přání pacienta, 5 z 6 zařízení uvedlo, že nevyléčitelně nemocným poskytují život prodlužující péči pomocí umělých prostředků (zmíněna je například podpora dýchání). Zástupce paliativních lékařů Matthias Thöns potvrdil, že dotazování ukázalo, že až v 90 % pacient v závěrečné fázi nemoci podstoupí život prodlužující výkony, ač si je nepřál. Vyskytují se i případy, kdy personál zkouší změnit dříve vyjádřené přání nemocného za pomoci jeho rodinných příslušníků.
Protiprávní jednání
Výsledky průzkumu komentovali také právníci, kteří poukázali na trestní zákoník, podle něhož je nectění přání pacienta „tělesným poškozením“. Některé případy označili za falšování listin. Další experti i někteří politici uvedli, že závažně nemocní a umírající se v Německu stali „lukrativními“ pacienty – některá zařízení získala pro mimoklinickou intenzivní péči v průměru 20 tisíc eur navíc (zejména se to údajně týká umělé podpory dýchání). Ve statistice se projevil nárůst nákladů na život prodlužující péči, ale nikoli celková kvalita péče o závažně nemocné.
Shodou okolností ve stejném období, kdy byly závěry šetření zveřejněny, probíhal kongres Německé společnosti pro paliativní medicínu. Vedle směrnice pro péči o nevyléčitelně onkologicky nemocné a charty péče o závažně nemocné se účastníci dotkli také práva na sebeurčení pacientů v závěrečné fázi života. Toto právo je zakotveno v zákonech, avšak jak nedávno ukázaly německé soudní instance, dříve vyjádřená přání občanů nejsou vždy sepsána dostatečně jednoznačně a právně nezpochybnitelně. Spory mezi personálem zdravotnických či ošetřovatelských zařízení a příbuznými pacientů se pak nezřídka ocitají na stolech soudců.