O právech pacientů se začalo intenzivně diskutovat v padesátých letech minulého století. Vývoj a výzkum v medicíně výrazně postupoval, lékaři měli k dispozici stále dokonalejší arzenál léčebných možností a z pacienta se stával objekt, kterému je třeba určit diagnózu, léčit, vyléčit a vypustit jej z evidence. Pacient často neměl možnost vyjádřit svoji spokojenost, zda takový postup vyhovuje, nikdo s ním nekonzultoval alternativní řešení ani mu nevysvětlil případné neúspěchy použité léčby. Pacient byl dlouho spokojený a klidný - vždyť profesionálové nejlépe vědí, co je potřeba udělat (Nemčeková, 2004).
První chartu práv vypracoval lékárník David Anderson v USA roce 1971. Americká asociace nemocnic přijala chartu práv pacientů už v roce 1973. K prosazování práv pacientů v praxi významně přispěla i Světová zdravotnická organizace.
Deklarace práv dítěte
V rámci komplexní mezinárodněprávní úpravy základních lidských práv a svobod patří zvláštní místo mezinárodněprávní ochraně práv dětí. Za nejvýznamnější dokumenty v této oblasti považujeme Deklaraci práv dítěte vyhlášenou rezolucí Valného shromáždění OSN z listopadu 1959, ale především Úmluvu o právech dítěte podepsanou 20. listopadu 1989 v New Yorku. Úmluvu o právech dítěte ratifikovala Česká a Slovenská federativní republika v září 1990. Uvědomění si významu a potřeby zvláštní ochrany práv dítěte vedlo iniciátory kodifikace lidských práv k přijetí specifické a podrobné úpravy práv dítěte. Deklarace žádá zákonnou ochranu života dítěte před narozením i po narození (Nemčeková, 2004).
Charta práv hospitalizovaného dítěte
Součástí Deklarace o právech dítěte je i Charta práv hospitalizovaného dítěte, která byla schválena na 1. evropské konferenci o hospitalizovaných dětech v květnu 1988.
Pokroky a úspěchy pediatrie v prevenci, diagnostice a léčbě však nijak zásadně neovlivnily skutečnost traumatizace dítěte v případě jeho onemocnění. Traumatizace dítěte chorobou se může ještě znásobit diagnostickými a terapeutickými postupy, a především hospitalizací. Proto do každodenní pediatrické praxe stále intenzivněji pronikají psychologické a etické postupy zaměřené na humanizaci pediatrické péče (Verešová, 2007).
Průzkumná část
V úvodu jsme si definovali zkoumaný problém: Jaká je informovanost rodičů o právech hospitalizovaného dítěte a míra jejich uplatňování zdravotníky. Metodika průzkumu: Šetření bylo realizováno v prosinci 2008 a lednu 2009 v několika městech Slovenské republiky. Otázky byly určeny rodičům, kteří mají zkušenost s hospitalizací svého dítěte na pediatrickém oddělení.
Analýza a interpretace výsledků průzkumu
Otázka 1: Slyšeli jste o existenci práv hospitalizovaného dítěte?
Podle odpovědí respondentů na otázku, zda znají práva hospitalizovaného dítěte, si zvolilo odpověď „ano“ 19 (32 %) respondentů, „spíše ano“ 36 (59 %) respondentů, 4 (7 %) respondenti označili odpověď „spíše ne“ a 1 (2 %) respondent práva hospitalizovaného dítěte neznal. Výsledky jsou ve své podstatě uspokojivé, většina oslovených rodičů slyšela o právech hospitalizovaného dítěte.
Otázka 2: Myslíte si, že jsou práva hospitalizovaného dítěte dodržována zdravotnickým personálem? Z celkového počtu respondentů 60 (100 %) si nejvíce zvolilo odpověď „spíše ano“ 25 (41 %), odpovědi „spíše ne“ a „ne“ volilo 15 (25 %) respondentů, 10 (17 %) respondentů se k této otázce nedokázalo vyjádřit. Z celkového počtu oslovených je jednoznačně pozitivních 10 odpovědí, což představuje velmi nízké procento. Nad touto skutečností je třeba se zamyslet, práva hospitalizovaného dítěte ve významnější míře naplňovat a tím uspokojovat moderní kontext holistického přístupu k dítěti.
Otázka 3: Informace o právech hospitalizovaného dítěte jste získali od…
Podle odpovědí z celkového počtu 60 dotázaných (100 %) nejvíce respondentů 24 (40 %) získalo informace o právech hospitalizovaného dítěte z prostředků masové komunikace (tisk, televize, rozhlas), 20 (33 %) respondentů zná práva hospitalizovaného dítěte od zdravotnického personálu a 16 (27 %) respondentů získalo informace od přátel a rodiny. Překvapivé je, že z celkového počtu 60 respondentů pouze 20 získalo informace o právech hospitalizovaného dítěte od zdravotnického personálu. Bohužel informace získané z prostředků masové komunikace podléhají velmi často komercionalizaci, čímž se stávají nepřesnými, nejasnými a často i nesprávně pochopenými.
Otázka 4: Informoval vás lékař o právu být hospitalizovaný/á společně s vaším dítětem?
Z celkového počtu 60 (100 %) respondentů si zvolilo odpověď „ano“ 39 (65 %) a odpověď „částečně“ 15 (25 %) respondentů. Neinformovaní byli 3 (5 %) respondenti a totožný počet se k otázce nedokázal vyjádřit. Pobyt v nemocnici je pro dítě traumatizujícím zážitkem, ze kterého se často vzpamatovává velmi dlouho. Jednou z nejúčinnějších možností, jak předcházet psychickým rizikům spojeným s hospitalizací, je příjem matky, resp. otce spolu s dítětem. Považujeme tedy za nesmírně přínosné, že lékaři tuto skutečnost v převážné míře adekvátně reflektují.
Otázka 5: Po dobu výkonu (aplikace injekce, odběr krve, vyšetření, vizita…) jste: nebyl/a s dítětem, protože jste nechtěl/a vidět, jak trpí; stál/a po jeho boku a utěšoval/a ho; nebyl/a jsem informován/na o možnosti být po dobu vyšetření s dítětem; nebyl/a jsem s dítětem, protože mi to nebylo umožněno.
Podle odpovědí respondentů bylo s dítětem po dobu výkonu 36 (60 %) respondentů, 9 (15 %) respondentů nechtělo vidět, jak dítě trpí, a 7 (12 %) respondentů nebylo informovaných o možnosti být po dobu vyšetření s dítětem.
Otázka 6: Myslíte si, že sestry se více věnují: dítěti, které je hospitalizováno s matkou; dítěti, které je hospitalizováno samotné; nezáleží na tom, zda s matkou, anebo samo.
Z celkového počtu 60 (100 %) respondentů označilo odpověď, že sestry se stejně věnují dítěti, které je hospitalizováno s matkou, anebo samotné, v počtu 27 (45 %), 23 (38 %) respondentů odpovědělo na otázku, že sestry se více věnují dítěti, je-li hospitalizováno s matkou, a 10 (17 %) respondentů si myslí, že sestry se nejméně věnují dítěti, které je hospitalizováno samo.
Otázka 7: Všimli jste si v nemocnici/na oddělení práv hospitalizovaného dítěte vyvěšených na viditelném místě?
Z celkového počtu 60 (100 %) respondentů označili odpověď „ano“ 3 (5 %) respondenti a „částečně“ v počtu 20 (33 %), 30 (50 %) respondentů si práv hospitalizovaného dítěte na oddělení nevšimlo a 7 (12 %) respondentů se k otázce nedokázalo vyjádřit.
Otázka 8: Byly vám zdravotnickým personálem poskytnuty informace o zdravotním stavu vašeho dítěte?
Podle odpovědí respondentů nejvíce volilo odpověď „spíše ne“ v počtu 20 (34 %) a „ne“ v počtu 14 (23 %) respondentů. Celkem 25 (41 %) respondentů zvolilo odpověď „ano“ a „spíše ano“. Objektivizace odpovědí v této otázce je náročná v tom kontextu, že rodič často nedokáže posoudit, co má v rámci informací od zdravotnických pracovníků očekávat.
Otázka 9: Pokuste se známkou 1-5 ohodnotit úroveň informací poskytnutých lékařem o zdravotním stavu, diagnostických a léčebných postupech u vašeho dítěte.
Informace o zdravotním stavu podané lékařem hodnotilo nejvyšší známkou (1) 15 (25 %) respondentů. Nejpočetnější skupina dotázaných volila hodnocení známkou 2, a to v počtu 24 (39 %), trojkou známkovalo 13 respondentů (22 %) a celkem 8 (14 %) respondentů hodnotilo informace podané lékařem známkou 4 a 5.
Otázka 10: Pokuste se známkou 1-5 ohodnotit úroveň informací poskytnutých sestrou o ošetřovatelských výkonech, které byly provedeny vašemu dítěti.
Podle odpovědí respondentů hodnotí informace podávané sestrou známkou 1 a 2 dohromady 34 (57 %) respondentů, trojku volilo 15 (25 %) a čtyřku 3 (5 %) dotázaných. Nejhorší známku 5 zvolilo 8 (13 %) respondentů.
Otázka 11: Pokuste se známkou 1-5 ohodnotit chování zdravotnického personálu k vám a vašemu dítěti.
Podle odpovědí nejvíce respondentů (25, tzn. 42 %) hodnotí chování zdravotnického personálu známkou 2, 14 (23 %) respondentů klasifikovalo známkou 1. Známky 3 a 4 volilo dohromady 12 (20 %) dotázaných. Až 9 (15 %) respondentů není s chováním zdravotnického personálu spokojených a označili jej známkou 5.
Nemoc představuje fenomén ohrožující životní aktivity, v závažnějších případech až existenci živé bytosti. Onemocnění dítěte mění jeho chování a přežívání, což se ale týká i jeho rodičů. Ti se stávají senzitivnějšími, očekávají adekvátní léčbu a ošetřovatelskou péči realizovanou na principech humanismu s akceptováním hodnot, práv a lidské důstojnosti. Tyto požadavky jsou obsaženy v dokumentu Etický kodex zdravotnického pracovníka. Každý zdravotnický pracovník má tento kodex nejen znát, ale měl by se podle jeho zásad také chovat tak, aby naplňoval jeho základní požadavky.
Otázka 12: Jaké jsou podle vás možnosti zlepšení informovanosti rodičů o právech hospitalizovaného dítěte?
Z celkového počtu 60 (100 %) respondentů si největší počet dotázaných - 25, tzn. 41 % - zvolil odpověď „aby o právech hospitalizovaného dítěte informovalo pediatrické oddělení“ a 4 (7 %) respondenti by tuto informaci očekávali od zdravotnických pracovníků novorozeneckého oddělení; 18 (30 %) respondentů očekává více informací z prostředků masové komunikace. Informace o právech hospitalizovaného dítěte jako součást knih a brožur by uvítalo 13 (22 %) dotázaných.
Odpovědi respondentů se v případě této otázky lišily, avšak pohled rodičů na možnosti zkvalitnění informovanosti o právech hospitalizovaného dítěte byl prvotně v preferování pediatrického pracoviště, a měl by tedy být v kompetencích zdravotnických pracovníků.
Diskuse
Sumarizací výsledků průzkumu můžeme konstatovat, že respondenti (rodiče) vědí o právech hospitalizovaného dítěte, ale ve větší míře informace získali z prostředků masové komunikace, knih, brožur, od přátel a také ze strany zdravotnických pracovníků. V tomto kontextu je to nepříznivé zjištění, které nám naznačuje rezervy, jež je nutno u zdravotnických pracovníků pracujících s dětmi odhalovat a hledat adekvátní řešení. Bylo by žádoucí pojmout informovanost o právech hospitalizovaného dítěte jako přirozenou součást povinnosti sestry při příjmu dítěte do zdravotnického zařízení. Pro porovnání uvádíme výzkum realizovaný v podmínkách nemocnic Prešovského a Košického samosprávného kraje (Šromovská, 2008), kde výsledky byly ještě více alarmující: až 78 % rodičů (z celkového počtu 125 dotázaných) nikdy neslyšelo o existenci práv hospitalizovaného dítěte, stejně jako bylo překvapivé zjištění, že důvěra v jejich naplňování zdravotníky byla nedostatečná (68 %); 57 % rodičů uvedlo, že informace poskytnuté před ošetřovatelskými úkony jim byly sestrami zprostředkovány kvalitně. Autorka výzkumu konstatuje, že výsledek sice není alarmující, přesto je důležité pracovat na zlepšení míry informovanosti, zvyšující se vzdělanostní úroveň sester by se měla přirozeným způsobem přetransformovat do kvality ošetřovatelské péče.
Jednou z nejvýznamnějších osobností - v mezinárodním kontextu - bojujících za práva malých pacientů je James Robertson, který patří k iniciátorům Charty práv dětských pacientů, vypracované britskou organizací National Association for Welfare of Children in Hospital (NAWCH) se sídlem v Londýně.
Morální aspekt v péči o děti nesmí zaostávat za ošetřovatelským. Schlosserová (2009) ve svém příspěvku věnovaném právům hospitalizovaného dítěte konstatuje, že dítě není zmenšený dospělý, a proto vyžaduje specifický přístup s respektováním individuálních a věkových odlišností. Hospitalizace představuje významný zásah do osobnostní sféry dítěte, proto je nevyhnutelné, aby byl přístup personálu k dítěti laskavý a ohleduplný. Je tedy potěšující výsledek výzkumu, který realizovala ve vybraných pediatrických odděleních, kde je hodnocení rodičů velice pěkné - 86 % rodičů (z počtu 250) hodnotí chování sester k dětem jako pozitivní.
Doporučení pro praxi
1. Práva hospitalizovaného dítěte dostat do povědomí široké veřejnosti (rodičů) realizací celoslovenského projektu; tvorbou programů (televize, rozhlas), které se budou věnovat právům hospitalizovaného dítěte; publikováním knih, článků, brožur o této problematice volně dostupných především na novorozeneckých, pediatrických odděleních a v pediatrických ambulancích.
2. Práva hospitalizovaného dítěte v nejširší míře prosazovat v léčebné a ošetřovatelské péči zdravotnickými pracovníky (lékař, sestra); věnovat problematice práv hospitalizovaného dítěte dostatečný prostor v rámci studijních programů, zejména předmětů se zaměřením na pediatrii anebo s eticko-právním charakterem; organizovat semináře, setkání, konference zaměřené na problematiku dodržování práv hospitalizovaného dítěte; realizovat audity s cílem zjistit úroveň dodržování práv hospitalizovaných dětí, případně s následnou možností sankcionování zdravotnického personálu; vytvořit pracovní týmy v nemocničních zařízeních umožňující diskusi o právech hospitalizovaného dítěte „proč jsou, resp. nejsou dodržována“.
O autorovi: PhDr. Iveta Ondriová, Ph. D. Fakulta zdravotníctva PU v Prešove (ondriova@unipo.sk)