dvou dlouholetých výzkumů, které prokazují, že substituční hormonální léčba nechrání před kardiovaskulárními nemocemi, jak se dosud myslelo. Jeden z nich, který provedla The Women`s Health Initiative (WHI) u 16 608 žen v přechodu, z nichž polovina byla v hormonální substitutivní léčbě, se dokonce musel předčasně ukončit, protože rizika převyšovala příznivé účinky. Druhý výzkum, prováděný u 44 tisíc žen během dvaceti let prokázal, že ty, které v přechodu užívaly estrogeny, byly po delší než desetileté léčbě o 60 procent náchylnější k rakovině vaječníků, než ty, které hormony neužívaly. Na upuštění od substituční hormonální léčby žen v přechodu mají ale lékaři diametrálně odlišné názory. Chápou sice nejistotu, kterou zjištění u žen vyvolalo, ale zdůrazňují, že většina žen nedělá rozdíl mezi rizikem výskytu rakoviny a výskytem samým a že zděšení je neadekvátní. Zmatek konzumentek hormonální léčby při menopauze zdokumentoval americký časopis Time. V rozsáhlé anketě ženy reagovaly na nové informace. Mnohé, jako osmapadesátiletá Helen Robinsonová z Chicaga se rozhodly léčbu přerušit: „Znervózňovalo mě to, protože si myslím, že ještě neznáme všechna rizika.“
V 60. letech se účinky hormonů měly za zázrak
Substituční hormonální léčba má odstranit druhotné účinky menopausy a zbrzdit stárnutí, především kostí. Za čtyřicet let své existence se stala pro mnohé ženy po padesátce nevyhnutelnou. V šedesátých letech se stala módou v USA. V roce 1966 publikoval brooklynský gynekolog Robert Wilson svůj bestseller „Věčně ženská“ a začaly za ním jezdit ženy z celých Států. Jeho prvními pacientkami byly hollywoodské hvězdy, které si chtěly stůj co stůj věčně zachovat svou ženskost.V roce 1975 se první gel na bázi estrogenu objevil ve Francii. Pro mnoho žen představovala hormonální léčba něco jako elixír mládí. Nejen, že u nich zmizely návaly horka, ale jejich pleť zůstávala vláčná, některým se zlepšil spánek, obnovila energie a dobrá nálada. Navíc, jak se zdůrazňovalo, léčba chránila jejich kosti. Dr. Anne de Kervasdouéová v jednom interview tvrdila, že „substituční hormonální léčba dá ženám navíc deset až dvacet let lepšího zdraví a fyzické i psychické kondice“.
První varování
V roce 1989 se ale objevilo první varování: švédská studie zveřejněná v prestižním New England Journal of Medicine upozornila na mírné zvýšení výskytu rakoviny prsu po víc než devítiletém hormonálním léčení. Podle jejích autorů se riziko víc než zčtyřnásobí, obsahuje-li přípravek spolu estrogeny a progesterony a téměř se zdvojnásobí při užívání estrogenů samotných. V roce 1995 vybuchla v USA další bomba: výsledky tzv. studie ošetřovatelek z Bostonu provedené u 60 tisíc osob odhalily mírný růst rizika rakoviny prsu už po pátém roce užívání hormonů. Ovšem v této studii pozitiva převyšují negativa, protože tvrdí, že naopak klesá nebezpečí kardiovaskulárních příhod a rakoviny tlustého střeva. V té době byly například ve Francii pod hormonální léčbou dva milióny žen v přechodu, tedy pětina této věkové kategorie. „Výrobci se mohli chlubit obratem kolem 233 miliónů eur (asi sedm a čtvrt miliardy Kč) ročně,“ uvedl Georges France, ředitel laboratoří Wyeth. V USA tento obrat přesahoval 2 miliardy dolarů (asi 64 miliard Kč). Po pokusech, o nichž informoval v červenci časopis Jama, se ale poprvé prokázalo, že substituční hormonální léčba zvyšuje nejen riziko rakoviny prsu, ale také infarktu, mozkové mrtvice nebo plicní embolie, zatímco dosud se myslelo, že naopak před nimi chrání.
Nelze dělat závěry předčasně
„Jednotlivé studie mají různou kvalitu,“ upozornil profesor Philippe Bouchard, šéf endokrinologického oddělení pařížské nemocnice SaintAntoine. Někdy se stává, že léčba může mít diametrálně odlišné účinky, aniž je možné to jasně rozpoznat. Například estrogeny mohou, jak potvrdila studie, sice krátkodobě napomáhat vytváření krevních sraženin a přitom dlouhodobě chránit před arterosklerózou. Podle dr. Alaina Tamboriniho, gynekologa při nemocnici Georgese Pompidoua byl nejnovější výzkum proveden u žen, kterým bylo na začátku v průměru třiašedesát, což je sám o sobě věk s velkým rizikem rakoviny prsu. Na 70 procent z nich bylo navíc už náchylných ke kardiovaskulárním onemocněním. 50 procent byly kuřačky nebo bývalé kuřačky a 34 procent trpělo vysokým tlakem. To výsledky výzkumu poněkud zpochybňuje. „Přípravky, které ženy ve výzkumu užívaly byly estrogeny z kobylí moči a progestativum, které se v Evropě málo předepisuje,“ upozorňuje Dr Francoise Clavel-Chapelonová, ale výsledek studie nebagatelizuje. Podle ní má lékař navíc povinnost informovat své pacienty o výsledcích všech nejnovějších výzkumů. „Výzkum WHI. nás varuje před tím, že jistý počet žen po padesátce má předpoklad ke kardiovaskulárním onemocněním, aniž o tom vědí. Neměly by ovšem v tom případě užívat větší dávky estrogenů orálním způsobem. Čím je nahradit, na to by se měl zaměřit další výzkum,“ říká profesor Bouchard. Podle něj léčení klimakteria musí být přizpůsobeno každé ženě na tělo a použito jen v období návalů horka, to je čtyři až pět let. „Lékař by měl zjistit u každé pacientky její přesný zdravotní stav (možnost dědičnosti rakoviny prsu, kvalitu kostí, existenci návalů, problémy vysokého tlaku, cukrovky), vypočítat jí v jejím případě výhody a rizika hormonální léčby a nechat ji rozhodnout samotnou, zda ji podstoupí,“ zdůrazňuje.
(lan), Právo, 22.8.2002