K tomu, aby mohl člověk zaujmout zodpovědný přístup ke svému zdraví, činit to, co jeho zdraví prospívá, a naopak se vyvarovat toho, co jeho zdraví škodí či uškodit může, je nutné mít přístup k dostupným informacím o svém zdravotním stavu.
V životě každého člověka se může vyskytnout situace, kdy ho jeho zdravotní stav postaví před nutnost volby, který z lékařem navrhovaných způsobů léčby vybrat. Aby toto rozhodnutí bylo skutečně svobodnou volbou, musíme mít dostatečný přehled o svém zdravotním stavu, jakož i dostatek informací o rizicích navrhovaného léčebného výkonu či léčby a jejích případných alternativách.
Právo na přístup k informacím, které se týkají zdravotního stavu, jakož i ochrana těchto informací, jsou v českém právním řádu upraveny především v zákoně č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Vzhledem k významu uvedeného práva není divu, že se stalo i předmětem ochrany podle mezinárodního práva, a to konkrétně Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny, jež vstoupila pro Českou republiku v platnost dne 1. 10. 2001.
Právo na informace o zdravotním stavu
Účelem zákonem stanoveného práva na informace o zdravotním stavu je mimo jiné i skutečnost, že jen informovaný pacient, který je obeznámen se všemi dostupnými, tedy lékařskou vědou zjištěnými informacemi o svém zdravotním stavu, se může svobodně rozhodovat o způsobu své léčby a svobodně se podvolovat navrhovaným léčebným výkonům.
Pacient má tak podle zákona právo na poskytnutí veškerých informací shromážděných ve zdravotní dokumentaci vedené o jeho osobě nebo v jiných zápisech vztahujících se k jeho zdravotnímu stavu, přičemž do této dokumentace a zápisů může v přítomnosti zdravotnického pracovníka nahlížet a pořizovat si z nich výpisy, opisy a kopie.
Právo na poskytnutí informací v sobě nezahrnuje jen právo na strohou informaci či ocitování diagnózy, nýbrž by mělo být naplněno srozumitelným způsobem a obsahovat takové vysvětlení, kterému porozumí i laik bez odborného lékařského vzdělání.
Možnost pořizovat opisy či kopie zdravotní dokumentace má svůj význam například v situaci, kdy se chce pacient o svém zdravotním stavu či navrhovaném způsobu léčby poradit s jiným odborníkem, než je jeho ošetřující lékař. Pokud by se pacient rozhodl pro změnu ošetřujícího lékaře, je dosavadní ošetřující lékař povinen předat nově zvolenému lékaři všechny informace potřebné pro zajištění návaznosti poskytování zdravotní péče.
Osoba blízká ainformace
Pacient, jakožto svrchovaný disponent s výše uvedenými informacemi, má dále právo určit osobu, která může být informována o jeho zdravotním stavu, či naopak vyslovit zákaz podávání těchto informací jakékoli osobě. Pacient může takové určení osoby či vyslovení zákazu kdykoli odvolat.
Při určení osoby, která má být takto informována, pacient dále stanoví, zda má tato osoba rovněž právo pořizovat opisy, výpisy a kopie zdravotní dokumentace.
Určení osoby, která má být o zdravotním stavu informována či vyslovení zákazu podávání informací o zdravotním stavu, se zaznamená do zdravotní dokumentace vedené o pacientovi a opatří podpisem ošetřujícího lékaře a pacienta.
Pokud pacient nemůže, s ohledem na svůj současný zdravotní stav, takovéto určení oprávněných osob provést, mají právo na informace o jeho aktuálním zdravotním stavu osoby blízké, za které jsou podle obecných předpisů občanského práva považováni přífoto: buzní v řadě přímé, sourozenci a manžel či partner podle zákona o registrovaném partnerství.
Za osoby blízké jsou rovněž považovány další osoby v poměru rodinném či obdobném, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. S ohledem na konkrétní situaci tak mohou tato práva vykonávat příbuzní v nepřímé řadě (například strýcové, tety, bratranci a sestřenice) či osoby žijící ve společné domácnosti (druh a družka).
Osoby blízké mají dále právo na informace o zdravotním stavu pacienta, který zemřel, příčinách jeho úmrtí a výsledku pitvy, pokud byla provedena.
Tyto osoby rovněž mohou v přítomnosti zdravotnického pracovníka nahlížet do zdravotní dokumentace nebo do jiných zápisů vztahujících se ke zdravotnímu stavu zemřelého pacienta a pořizovat si z této dokumentace a zápisů výpisy, opisy a kopie.
Zemřelý pacient mohl za svého života osoby blízké z výše uvedených práv vyloučit či určit výše uvedené oprávnění pro osobu jinou. Pokud by pacient takto osoby blízké z uvedených práv vyloučil, toto vyloučení by se na ně nevztahovalo v rozsahu nezbytném pro ochranu jejich zdraví či zdraví osob dalších. V tomto rozsahu by tedy osobám blízkým uvedená práva patřila nadále.
Kromě práva na poskytnutí informací týkajících se zdravotního stavu mají pacienti právo na zachování důvěrnosti těchto informací vůči třetím osobám.
Toto právo je zajištěno prostřednictvím tzv. institutu povinné mlčenlivosti zdravotnických pracovníků, tedy povinnosti těchto pracovníků zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o kterých se dověděli při výkonu svého povolání, s výjimkou případů, kdy skutečnost sdělují se souhlasem ošetřované osoby. Takto stanovenou povinnost mlčenlivosti je nutno vykládat extenzivně, nevztahuje se jen na informace o zdraví pacienta, výsledky vyšetření, navrhovanou léčbu apod., nýbrž na všechny informace, o kterých se pracovník dověděl v souvislosti s výkonem svého zdravotnického povolání.
Poučení a souhlas pacienta se zdravotnickým zákrokem
S právem pacientů na informace o jejich zdravotním stavu úzce souvisí povinnost zdravotnických pracovníků provádět léčbu pouze tehdy, jestliže s ní osoba, které má být tato léčba poskytnuta, souhlasí.
Obecné pravidlo stanoví, že jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví je možno provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas. Aby takovýto souhlas mohl být považován za „svobodný a informovaný“, je nutné, aby dotčená osoba byla předem řádně informovaná o účelu a povaze zákroku, jeho důsledcích, rizicích, jakož i možných alternativách léčby.
Informovaný souhlas samozřejmě také předpokládá, aby poučení o účelu a povaze zákroku, jeho důsledcích a rizicích bylo poskytnuto srozumitelnou formou tak, aby byl pacient schopen na základě takového poučení se rozhodnout.
Zákon nestanoví formu souhlasu, pacient tak takový souhlas může učinit kteroukoli srozumitelnou formou, ústním sdělením či konkludentně. Daný souhlas může dotčená osoba kdykoli odvolat. Pokud se však pacient rozhodne zamýšlený zákrok odmítnout, ošetřující lékař si o takovém odmítnutí od pacienta vyžádá písemné prohlášení, tzv. revers. Za dítě či osobu zbavenou způsobilosti k právním úkonům udílí souhlas se zdravotnickým zákrokem rodič či opatrovník.
Bez souhlasu pacienta je možné provádět vyšetřovací a léčebné úkony pouze v případě, jestliže není možné si vzhledem ke zdravotnímu stavu pacienta souhlas vyžádat a jde-li o neodkladný výkon nutný k záchraně jeho života či zdraví. Požadavek informovaného souhlasu je dále prolomen v případě, že se jedná o pacienta s nemocí, u které lze ze zákona uložit povinné léčení, nebo jde-li o pacienta, jenž jeví známky duševní choroby či intoxikace a ohrožuje sebe nebo své okolí, či jde-li o nosiče v zákoně uvedených infekčních onemocnění.
Připravil: JUDr. Tomáš Tuza