Snížit počet dětí v ústavních zařízeních, hlavně v kojeneckých ústavech a dětských domovech pro děti do tří let. To byla jedna z ambic novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí, která platí od roku 2013. Česká republika tehdy reagovala na tlak mezinárodních organizací, ale i na skutečnou potřebu zřídit nějakou formu krátkodobé péče o děti, které se ocitnou mimo vlastní rodinu. Inspiraci našla především v britském modelu pěstounské péče. Novela vyzdvihla institut pěstounské péče na přechodnou dobu, který byl v zákoně již od roku 2006, zatím ale málo využívaný.
„Přechodná pěstounská péče v sobě skrývá velká rizika. Jakékoli dočasné umístění ohrožuje vývoj identity dítěte a naplňování jeho psychických potřeb, mezi něž patří hlavně potřeba lásky, bezpečí a sounáležitosti s rodinou. Stálost vhodného prostředí je pro děti klíčová. A to jim tento institut nenabízí,“ řekla Irena Sobotková z katedry psychologie filozofické fakulty. Podle ní totiž není pouze přechodnou stanicí, z níž by se děti podle zákona měly co nejrychleji přemístit zpět k biologickým rodičům, kteří si mezitím uspořádali svůj život, nebo do trvalé péče osvojitelů. „Sanace biologických rodin se příliš nedaří a adopce přichází v úvahu jen u velmi malých, právně volných a relativně zdravých dětí. Ukazuje se, že ostatní děti umísťované do přechodné pěstounské péče tam jsou zbytečně dlouho a trvalou rodinu je obtížné zajistit,“ uvádí Sobotková. Řada z nich má totiž nějaký handicap a jejich vlastní rodina nefunguje.
Prosazování přechodné pěstounské péče na úkor dlouhodobé pěstounské péče považuje Irena Sobotková za nešťastné. Prokázal to i výzkum s názvem „Biologická a pěstounská rodina: pohled dospělých, kteří byli vychováni mimo vlastní rodinu“, který před krátkou dobou vedla na UP.
„Oslovili jsme padesát lidí, kteří vyrostli v dlouhodobé pěstounské péči. Se všemi jsme dělali hloubkové rozhovory. Ptali jsme se i na biologickou rodinu, na kontakty s ní, na význam pěstounské rodiny pro jejich vývoj. Podařilo se nám získat a analyzovat velké množství cenných a velmi soukromých osobních zkušeností. Rozšířily nám pohled na to, jak děti prožívají fakt, že vyrůstají v pěstounské rodině. Zjistili jsme, co jim v té situaci pomáhá a co je naopak ohrožuje,“ dodala psycholožka Sobotková. Zdůraznila, že právě s odkazem na svou zkušenost by všichni respondenti před nefunkční biologickou rodinou nebo dětským domovem dnes dali přednost dlouhodobé pěstounské péči.
„Respondenti, kteří zažili vracení z pěstounských rodin a jiné přemísťování, byli dlouho poznamenáni nejistotou a pocitem ohrožení, odrazilo se to negativně na jejich sebepojetí,“ upozornila Irena Sobotková. „Současné mediální i materiální upřednostňování krátkodobé pěstounské péče není ve světle těchto poznatků opodstatněné. Dočasné umísťování dětí k pěstounům a následné vytržení z prostředí, kde se citově navázaly, jim škodí.“
Výzkum zahrnul respondenty z šesti krajů České republiky průměrného věku 27,5 roku. Výsledky zkoumání dokumentuje kniha Pěstounská péče očima dospělých, kteří v ní vyrostli: trendy vs. zkušenosti, za niž autorky Irena Sobotková a Veronika Očenášková získaly Cenu rektora UP. První vydání bylo během pěti měsíců rozebráno, vydání druhé se již doprodává.
„Nepopírám, že novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí obsahuje i řadu pozitiv. Ohledně přechodné pěstounské péče se však kupí problémy, na něž už před časem psychologové i pediatři upozorňovali. Po přechodné pěstounské péči často není děti kam dát. Vyskytly se už i případy, že děti byly vráceny do ústavního zařízení. Pomohla by intenzivní podpora dlouhodobé pěstounské péče a otevřená diskuse bez mediálního zkreslování,“ uzavřela Sobotková.