Vědce vyhledala a přemluvila k operaci, i když švédské úřady v té době vynálezu ještě neudělily příslušné osvědčení. První kardiostimulátor fungoval v Arneho hrudi, ze které trčely dráty pro dobíjení baterie, jen šest hodin, než se nadobro rozbil. Larssonův život zachránila skutečnost, že ošetřující lékař měl doma ještě jeden exemplář. Doktor tedy nezaváhal, nasedl do taxíku a o něco později měl jeho pacient přístroj nový, ten už vydržel dva dny.
Během svého života vystřídal nakonec Arne Larsson 26 různých kardiostimulátorů - od prvního přístroje o průměru hokejového puku vážícího přes dva kilogramy až po moderní miniaturizovaný aparát měřící pár centimetrů a těžký pouhých pár desítek gramů. Všechny ovšem měly stejnou funkci - pomáhat elektrickými impulzy udržovat srdeční rytmus. Díky tomu se Larsson dožil požehnaného věku 86 let, zemřel v prosinci 2001 na komplikace vyvolané rakovinou kůže.