Francouzi, Němci a Češi si pochvalují základní zdravotní péči, kterou zaručuje stát. Poláci mají lepší zkušenosti se soukromými lékaři.
Jacquesovi Charronovi z francouzského Nevers zkolabovalo srdce. Stalo se to koncem května. Bylo to tak vážné, že mu v neverské nemocnici nedokázali pomoci, ale musel být převezen helikoptérou na kardiologické oddělení do dvě stě kilometrů vzdáleného Dijonu. Devět dní byl v bezvědomí, mezi životem a smrtí. Přestože je mu teprve 46 let.
Pro Charronovy byly poslední měsíce dost nešťastné. Jedenáctiletého Jeana-Baptistu trápí astma, i když podstatně méně, než když bydleli v Paříži, kde byl horší vzduch. Patnáctiletá Anne-Sophie musela v květnu do nemocnice na internu a její matka Francoise se připravovala na operaci kolena - i když na ni zatím nedošlo. Dnes už je lépe. Jacques se vrátil domů s přístrojem, který podporuje srdeční činnost. Zatímco dříve by mu museli dát dva aparáty, dnes je prvním Burgunďanem a asi padesátým Francouzem, který může nosit nový implantát americké výroby. „V Evropě se ještě nevyrábí, a proto je tak drahý. Stojí šestnáct tisíc eur,“ vysvětluje kardiolog Gabriel Laurrent z dijonské nemocnice. Voperovávat ho smějí jen c univerzitní nemocnice, které jsou na to vybaveny jak materiálně, tak personálně. Všechny jsou veřejné, a tak Jacquese Charrona nestál přístroj ani cent. Stejně tak neplatil ani za léčení, ani za pravidelné jízdy sanitkou každé tři měsíce z Nevers do Dijonu a zpět.
Péči zdarma umožňuje Francouzům povinné základní pojištění u státní pojišťovny Securité sociale. „Zavedl ho Charles de Gaulle jako premiér prozatímní vlády v pětačtyřicátém roce a Francouzi na tento systém nedají dopustit,“ říká Jacques Charron. „Změnit si ho nedovolí žádná vláda, protože to by následovala revoluce,“ dodává. Sám je sice stoupencem pravicové strany UDF, ale nechce, aby si zdravotní péči lidé hradili sami. Odvody do Securité sociale platí zaměstnanci a zaměstnavatelé napůl. Ti, kdo jedou sami na sebe, hradí vše. Zaměstnanci dávají na zdravotní pojištění zhruba sedm procent hrubé mzdy. Pojišťovna hradí každému pojištěnci 70 % ceny všech léčebných nákladů a léky. Drtivá většina Francouzů si platí ještě druhé pojištění, tzv. sécurité mutuelle, které jim uhradí zbývajících 30 %. Připojištění se hradí soukromým pojišťovnám. Na nadstandard při nemocničním pobytu Anne-Sophie Charronové, která chtěla mít na jednolůžkovém pokoji kromě televize i telefon, se však „mutuelle“ nevztahuje a rodina ho musela uhradit ze svého.
Za návštěvu pohotovosti může chtít lékař zaplatit hned v hotovosti. Cena ve Francii, kde doktoři účtují pojišťovnám v eurech, činí čtyřicet eur. Pojišťovna však pacientovi celý obnos vrátí.
Müller-Spankovi z bavorského Emmeringu jsou rovněž pojištěni dvakrát: Platí státu základní zdravotní pojištění, které je v Německu povinné, a připojišťují se ještě u soukromé pojišťovny, která se nespecializuje pouze na zdravotní péči. Gerhard Müller-Spanka se u ní například připojistil na riziko nezaměstnanosti. Jako právnická osoba si platí pojistky v plném rozsahu. Rodinu přijde veškeré pojištění na 1400 eur měsíčně. Německým zaměstnancům doplácí stejně jako ve Francii polovinu povinného zdravotního pojištění zaměstnavatel.
Lékař, k němuž Müller-Spankovi chodí, má soukromou ordinaci společně se dvěma kolegy. Je placen bodovým systémem pojišťovny. Každý bod má hodnotu 4 eurocentů. Za návštěvu pacienta si připíše až čtyři sta bodů. Přijde-li si pacient do ordinace pro předpis, stojí to 50 bodů. Desetiminutové vyšetření může vyjít na 300 bodů. Hotově neplatí Müller-Spankovi nic. Tento praktický lékař, který by se dal porovnat s českým obvodním lékařem, neslouží pohotovost - od toho jsou jiní doktoři. „Mohu mu ale zavolat, kdykoli potřebuji poradit. Třeba i o půlnoci nebo v neděli,“ říká Doris Müller-Spanková.
Holobrádkovi jsou s lékařskou péčí spokojeni. Základní pojišťovací systém je podobný - na zdravotní pojištění jdou srážky ze mzdy. Zaměstnanec odvádí asi 4,5 % hrubé mzdy, zbytek hradí zaměstnavatel. Doplácí se za léky, drahá vyšetření nebo za nadstandard. Připojištění u soukromých pojišťoven zatím možné není.
Za polského pacienta hradí náklady spojené s léčbou nemocenské pokladny. Pokud dá přednost soukromému lékaři, platí si péči sám. Polsko je rozděleno na 16 vojvodství a každé má vlastní nemocenskou pokladnu. Ty se plní z výdělků občanů, kteří v daném regionu bydlí. Sazba zdravotního pojištění činí 7,75 procenta. Veškerý další provoz zdravotnictví hradí stát. Základní léčba je tedy bezplatná, za speciální nebo nadstandardní vyšetření či léky se doplácí nebo se zcela hradí. A jak vypadá praxe? „Fronty v čekárnách, potíže s doporučením pro lékaře-specialisty, špatné diagnózy, dlouhé čekací lhůty na některé výkony, ignorování pacienta,“ líčí své zkušenosti manželé Kiernozovi z Radomi.
Staršímu synovi Bartoloměji (12) stanovil oční lékař z polikliniky o jednu dioptrii více, než bylo třeba. Nápravu zjednal soukromý očař, jenže až po půl roce, kdy se rodičům nelíbilo, že chlapce pořád bolí hlava. Podobně pochodili Kiernozovi u praktického lékaře, který na opakované problémy se záněty průdušek a angínami předepisoval Bartolomějovi antibiotika. Soukromý lékař posléze zjistil, že pacient trpí alergií na psy, kočky, roztoče a prach. Po dvouleté léčbě je hoch bez potíží. Stejný příběh byl i se zubními rovnátky. Na ty by Kiernozovi museli čekat dva a půl roku. „Zuby mezitím rostly křivě a s mezerami. Šli jsme k privátnímu zubaři,“ vypráví Elžběta. Ten rozhodl, že syn musí dostat rovnátka okamžitě. Rodiče to stálo 350 zlotých.
Polští pacienti se nemohou nechat zdarma ošetřit v jiném vojvodství, než kam spadají podle adresy. Nemocenské pokladny nejsou schopny jednotlivé výkony mezi sebou vyúčtovat, zájemce si musí ošetření mimo region uhradit sám. Vláda proto navrhla, aby byl současný systém vojvodských pokladen nahrazen společným Národním zdravotním fondem. Řada je teď na parlamentu. Pokud dá zelenou, nový systém by mohl začít platit od příštího roku.
Další potíže vyvstanou polským pacientům v případě, že potřebují navštívit specialistu. Nejprve musí pro doporučení ke svému praktickému lékaři. „Ne každý lékař ho hned pošle k odborníkovi, často zkouší nejdříve ho léčit sám. Má za to peníze,“ vysvětluje Radoslav. Pokud zájemce doporučení dostane, čeká na něho u specialisty většinou dlouhá fronta. Ani se ten den nemusí dostat na řadu. „Chyba je, že se nedá objednat. Chodíme raději k privátnímu lékaři, který řekne, kdy přesně máme přijít,“ říká Radoslav. Členové jeho rodiny se tak léčí kombinovaně; s prvním problémem jdou k doktorovi, který pracuje na pokladnu, a pokud se jim něco nezdá nebo si potíže žádají odborníka, jdou k soukromému lékaři. Rozdíl je v nákladech. Zatímco chřipka svěřená do péče lékaře pracujícího „na pokladnu“ stojí zhruba padesát zlotých, na které přijdou předepsané léky, návštěva privátního lékaře stojí přibližně o 50 zlotých více - jde o poplatek za konzultaci.
Monika Ginterová-Richterová, Ekonom, 3.10.2002