Proč jste se rozhodla věnovat léčbě nehojících se ran?
V přímé péči u lůžka se často setkáváme s problémy, které plošně postihují pacienty bez ohledu na to, s jakým základním onemocněním jsou hospitalizováni, a nezáleží přitom ani na odbornosti a často ani na vybavenosti daného zdravotnického zařízení. Otázkou jsou především dekubity, jejichž vznik je u sester často povědomě spojen s jistým profesionálním selháním. Přesto je nelze vždy připisovat nedostatečné péči o pacienta. Na odděleních ARO se často setkávám s těžkými poúrazovými či pooperačními stavy, kde hojení ran neprobíhalo standardně. Zde jsou i prapočátky mého zájmu o hojení chronických ran. Proto jsem iniciovala založení týmu pro hojení ran v Nemocnici Valašské Meziříčí, který zde již od ledna 2013 úspěšně funguje.
Co je náplní činnosti vašeho týmu?
Jeho úkolem je záchyt dekubitů, které vznikly za hospitalizace či byly převzaty při přijetí pacienta. Jde především o komplexní ošetřování nehojících se ran, mezi které patří: bércová ulcerace na podkladě cévní insuficience, syndrom diabetické nohy, pooperační dehiscence nebo i traumatické rány, kde pro lokální infekci nebylo možné zhojení per primam. Nedílnou součástí mé práce v týmu je statistická evidence nežádoucí události, do které spadá vznik dekubitu a navrhování nápravných opatření, jež vedou ke zhojení těchto chronických ran. Letos se mi podařilo zavést monitoring rány pomocí fotodokumentace, která je přístupná v celém nemocničním informačním systému. Osobně se snažím být aktivní také na odborném poli, kde se věnuji léčení nehojících se ran. Přednášení na odborných konferencích mě velmi baví a vždy je pro mě velmi inspirativní.
Kdo všechno do týmu patří a jak spolu jeho členové kooperují?
Zastřešuje nás lékař chirurg, já jsem vedoucí týmu nehojících se ran a dál jsou v týmu tři kolegyně, z nichž každá zajišťuje svou odbornost (interna, chirurgie, následná péče, intenzivní péče). Jedna z kolegyň spolu s lékařem vede i ambulanci chronických ran, v níž se věnujeme navazující specializované péči po propuštění pacienta s nehojící se ránou z nemocničního zařízení. Regionálně koordinujeme i léčbu klientů, kteří tuto odbornou pomoc sami vyhledali nebo je odeslal na konzultaci obvodní lékař. Spolupráce je zde doslova multidisciplinární. Fungující ošetřovatelský personál jak v řadách sester, tak z řad ošetřovatelek a sanitářek je prioritní. Aktivace skupiny pro nehojící se rány přichází hlavně na žádost sester, které jsou na daném oddělení v přímé péči u lůžka. Součinnost bych v současné době označila za téměř dokonalou. Jsem moc ráda, že jsme našli společnou řeč i s lékaři, kteří se zpočátku tvářili k fungování týmu velmi nedůvěřivě, časem se totiž ukázal přínos takového přístupu a nyní je naše kooperace vynikající.
Jsou obdobné týmy v nemocničních provozech běžné? Usilujete o jejich rozšíření po ČR?
Myslím si, že pracovní skupiny (zaměřující se na péči o nehojící se rány) celorepublikově teprve vznikají. Podle mého názoru jsou na tom lépe menší nemocniční zařízení. Koordinace a audit jsou zde jednodušší. Nicméně znám velké fakultní nemocnice, kterým se perfektně daří zvládnout i tuto problematiku a díky dobrému vedoucímu týmu je jejich fungování téměř bezproblémové. V týmech bývá zastoupena personálně téměř každá klinika, a proto je spolupráce samozřejmě složitější. Je zde vždy nutné vybrat v rámci personálu člověka, který je pro problematiku nehojících se ran nadšen, protože pro mnohé není atraktivním odvětvím ošetřovatelství. Takový adept musí být obrněn nesmírnou trpělivostí a často i pevnými nervy.
Jaké máte výsledky v léčbě chronických ran na vašem pracovišti?
Výrazné výsledky máme v prevenci vzniku dekubitů v pooperačním období a v rámci intenzivní péče. Tato pracoviště jsou pokládána za nejvíce riziková pro vznik dekubitů. Díky nastavení preventivních opatření a jejich pečlivého dodržování, ale hlavně díky nadšení sester, jsme dokázali, a to nejen statisticky, významně snížit vznik dekubitů. U léčby ostatních nehojících se ran v rámci hospitalizace musíme zvládnout včasné infekce rány a zde je nutná spolupráce týmu a lékařů. Navazující ošetřování probíhá buď ambulantně za časté pomoci agentur „home care“, nebo v rámci lůžek následné péče. Většinou se jedná o geriatrické pacienty či vážně nemocné. V regionu je i jedno z největších onkologických center v ČR, odkud do naší ambulance začínají přicházet vážně nemocní pacienti s onkologickými lézemi, kteří potřebují zcela nestandardní postupy léčby.
U nehojících se ran je často zmiňován také nápor na emoční složku pečujících. Vnímáte to tak i vy?
Léčba nehojících se ran je nejen velmi finančně náročná, ale i zdlouhavá, takže vyžaduje jistý entuziasmus. Při práci v týmu se setkávám u pacientů s velkým strachem z bolesti. Ze zkušenosti vím, že většina nehojících se ran v akutní fázi je skutečně velmi bolestivá a vedle multidisciplinárního přístupu je zde nutná vhodně nastavená terapie proti bolesti. Pro nás zdravotníky je míra bolesti ukazatelem fáze hojení samotné rány, ale pro pacienty je bolest nesmírně stresující. Zároveň jde o pocit velmi subjektivní a lidský přístup je pro tišení bolesti zcela zásadní. Přiznám se, že se spoustou pacientů jsem si vybudovala osobní vazby a občasné neúspěchy v léčbě jejich nehojící se rány nesu velmi nelibě. Ne vždy se vše daří podle mých představ, ale překážky v rozsahu týmu přijímám jako výzvy.
O autorovi| Připravila Petra Klusáková