Že to s fiskálním fetišismem po odchodu Miroslava Kalouska z ministerstva financí nebude takové jako dřív, bylo jasné od samého začátku. Ale teprve se zahájením vládních debat o podobě státního rozpočtu na příští rok se ukazuje, s jakou vervou se ministři prezidentské vlády na erár, z nějž jak známo krev neteče, vrhají.
V tuto chvíli je jediné štěstí, že v čele kabinetu stojí Jiří Rusnok, přes všechny pochyby o jeho současném angažmá zkušený a erudovaný ekonom, který své kolegy alespoň částečně krotí. Jinak by se deficit státních financí příští rok prohloubil oproti Kalouskovým plánům přibližně o třetinu.
Dnes všechno, zítra amen
Výdajové nadšení se nevyhnulo ani zdravotnictví a jeho ministrovi Martinu Holcátovi, který oproti dosavadním umírněným plánům nakonec přišel na vládu s návrhem navýšení plateb za státní pojištěnce bezmála o stovku na osobu a měsíc, což představuje fiskální sekyru v úctyhodné výši 7,2 miliardy korun ročně. Bude to znít kacířsky, ale přesto je třeba říci: To zase prr! Ano, zdravotnictví nějaký finanční stimul prospěje a je lépe, přijde-li systémovější cestou zvýšených plateb za státní pojištěnce než třeba vyvlastňováním přebytků na účtech pojišťoven.
Ano, blíží se volby, a politická rétorika tudíž nabírá na hysteričnosti; naposledy ČSSD bila na poplach s tím, že české nemocnice jsou těsně před bankrotem. Ale kabinet, nota bene kabinet řečených „odborníků“, by na taková gesta takhle ochotně skákat neměl. Měl by zajistit základní stabilitu a předat veslo někomu, kdo má například důvěru poslanecké sněmovny. V tomto smyslu lze chápat navýšení plateb státu o 3,7 miliardy v současné variantě rozpočtu z pera ministra Jana Fischera jako určitou kompenzaci výdajů zdravotnictví spojených se změnami DPH. Dalo by se pochopit i nějaké drobné další navýšení, kdyby duo Fischer – Holcát chtělo vypadat lidumilně. Ale hladově skákat hned po dvojnásobku? Na takový přístup „dnes všechno, zítra amen“ český erár prostě kondici nemá.
Nemístný optimismus
A ostatně není ani jisté, zda na to má kondici české zdravotnictví. Od odchodu ministra Hegera se sice poměry a atmosféra trochu uvolnily, ale zase to začíná vypadat, že se opět otevírá bezedná nádoba, kterou české zdravotnictví vždycky více či méně připomínalo. Pokusy opatřit jí nějaké dno vesměs selhaly. Hegerova neochota „pustit chlup“ ovšem alespoň naučila nemocnice i zdravotní pojišťovny hledat a hlídat nákladovou efektivitu pečlivěji než dříve, ačkoli jeden z hlavních pilířů tohoto hledání – tedy restrukturalizace lůžek – také neskončil nijak slavně.
Opravdu ministr Holcát věří efektivitě systému natolik, že je ochoten do něj nalít tak velké množství státních peněz a očekávat odpovídající účinek? Takový optimismus není na místě, a když už na něj má dojít, měl by být vyhrazen někomu s politickým mandátem. Někomu, komu právo omylu svěří do rukou voliči.