Turecko je ve srovnání s Českou republikou 10x větší (780 tisíc km2), žije tam 74 milionů lidí, kterým zprostředkovává zdravotní péči 24 315 lékáren, 7277 nemocnic, 739 hlavních distributorů léčiv a 41 zdravotních pojišťoven.
30 milionů bez efektu...
O počátku, budování, opravách, opravách oprav, funkčnosti a funkcionalitách systémů Centrálního úložiště elektronických receptů, úložiště pro sběr údajů o vydaných léčivých přípravcích a vůbec celém projektu Státního ústavu pro kontrolu léčiv nemá význam se rozepisovat.
Bylo popsáno mnoho papíru ať už kritickými nebo oslavnými texty. Pro účely česko-tureckého srovnání postačí základní fakta:
Zadání: konec roku 2007 zákonem č. 378/2007 Sb., o léčivech
Zahájení vypsáním výběrových řízení: podzim 2008
Spuštění: 1. 1. 2009 (podle SÚKL plně funkční!)
První elektronický recept: jaro 2011(!)
Povinná e-preskripce: 2014?
V mezidobí rozhodnutí ÚOOÚ, pokuta 2,3 milionu Kč, nápravná opatření a s nimi související další náklady. Celkový účet po vypršení smluvních závazkům k vítězům výběrových řízení přesáhne 150 milionů Kč. K tomu můžeme směle připočítat náklady v odhadované výši 25 milionů Kč, které zaplatili při implementaci provozovatelé lékáren.
Další miliony vygeneruje připojení velkých nemocnic. Přímo řízené nemocnice, které ministerský příkaz donutil k připojení k úložišti, vyšla implementace na 5–6 milionů Kč. K tomu je potřeba připočíst zhruba milion na roční údržbu pro každou větší nemocnici a půl milionu na obnovu elektronických certifikátů pro každého z předepisujících lékařů.
Pokud budeme uvažovat o povinné elektronické preskripci, vyjde ve stávajícím řešení pouhá obnova certifikátů pro 60 tisíc zdravotníků oprávněných předepisovat nebo vydávat léčivé přípravky na 30 milionů Kč ročně. 30 milionů ročně, které se ze zdravotnictví přesunou jen tak, bez výraznějšího vlivu na kvalitu poskytované péče.
Když dva dělají totéž...
Turecká situace je podobná a přesto má jiný výsledek:
Zadání: říjen 2007
Představení demoverze systému: srpen 2008
Pilotní zkušební provoz: září 2009
Spuštění služby: leden 2010 (paralelně s dosavadní praxí)
Spuštění portálové služby a webového prostředí: leden 2011
Fáze 2, zrychlení odezvy z 0,28 s na 0, 02s: leden 2012
Elektronická preskripce: leden 2013
Náklady na vybudování: 1,7 milionu USD (29 milionů Kč).
Přestože jsou oba systémy sběru dat obludné a velmi se blíží apokalyptické vizi George Orwela z knihy „1984“, byl systém pro desetkrát větší Turecko při budování o 4/5 levnější než ten český a navíc není svázán s žádnou roční placenou obnovou přístupových práv.
Kromě toho už obsahuje „protipadělkové“ sledování léčivých přípravků podle čerstvě přijaté směrnice EU, kterou Turecko (jako nečlenská země) transponovat nemusí a kterou v Česku budeme projednávat v některé budoucí novele zákona o léčivech pravděpodobně v polovině roku 2012.
Její zavedení do praxe s sebou nepochybně přinese další náklady, protože takovou funkcionalitu stávající řešení SÚKL neobsahuje.
Je turecké hospodářství opravdu „turecké“?
Ne, turecká „Velká sestra“ není řešení, které bych si za každou cenu přál v České republice. Ve srovnání s českým řešením ale obsahuje některé následování hodné prvky. Systém usnadňuje fakturaci lékáren pojišťovnám. V okamžiku vydání léku pacientovi se položka objeví v systému pojišťovny k proplacení.
Do systému mají přístup pacienti, kteří mohou v kterémkoli okamžiku ověřit veškeré léky, jež na jejich účtu pojišťovna proplatila nebo registruje k proplacení. Do systému mají přístup všichni lékárníci, kteří kromě kontroly lékového profilu jednotlivého pacienta mohou ověřit své skladové zásoby, včetně dodávek „na cestě“. Se zavedením e-preskripce získají přístup ke kontrole medikace pacienta také předepisující lékaři.
Do systému přistupují také distributoři léčiv a státní správa, která tímto způsobem efektivněji monitoruje pohyb léčivých přípravků s úhradou ze zdravotního pojištění. Samozřejmý je také přístup zdravotních pojišťoven. Na rozdíl od českého prostředí jsou do systému sledování zařazena také lůžková zařízení a sledování zahrnuje také spektrum léků, které pacient užívá v rámci hospitalizace.
To český systém nikdy neuměl. Pro připojení k systému potřebují účastníci jediné, připojení k internetu. Uživatelé jsou vybaveni přístupovými právy k datům, která potřebují pro výkon svojí profese. Stejně jako lékárník nepotřebuje při poskytování péče znalosti o celkovém počtu obchodovaných balení, nepotřebuje státní správa identifikovat jednotlivá balení na konkrétní pacienty.
Navíc státní správa sleduje pouze přípravky, které jí přísluší, tedy ty, které reguluje z titulu přiznané úhrady ze zdravotního pojištění. Také úplně odpadají diskuse o výši a podobě koncových cen a doplatků pro pacienty.
Regulace v Turecku je totiž regulací se vším všudy. Pacienti mají jistotu, že jim pojišťovna za léky zaplatí úhradu ve stanovené výši a doplatek pacienta bude ve všech lékárnách stejný. Možná by stálo za to přehodnotit pejorativní slovní spojení „turecké hospodářství“.