Být nemocný je občas větší výhrou než denně docházet do práce. Situace je natolik výrazná, že si jí všimli i ti „nahoře“ a hledají tak cesty jak zneužívání nemocenské zamezit.
Relativně měkký a rozdavačný systém zdravotní a sociální péče totiž představuje pro řadu lidí jistější příjem než odměna za práci. Pro řadu zaměstnavatelů zase slouží v těžkých chvílích jako východisko ze situace, kdy by jinak museli propouštět. Na takovou chytristiku ale doplácejí zdravotní pojišťovny i státní rozpočet. Pojišťovny platbami lékařům a zbytečně vypisovaným lékům, stát vyplácením nemocenské.
Pokud se podíváme na suchá čísla, tak nemocných je u nás denně tolik, že kdyby se rekrutovali jen ze státních zaměstnanců, zkolabovaly by nejspíš úřady, nemocnice, školy i soudy. Každý den totiž doma zůstává na nemocenské kolem tří set tisíc lidí, což je víc než třetina počtu zaměstnanců, které vyplácí státní pokladna.
Skutečně nemocných je přitom podle odborných odhadů sotva polovina z těch, co pobírají od státu nemocenskou. A stát má už jeden celkem jednoduchý recept, jak se „cizopasníků“ zbavit: Základní financování chce převést na zaměstnavatele (kteří by si pak své „nemocné“ tvrdě kontrolovali) a lékařům vypisujícím často nemocenskou naordinuje kontrolu jejich práce. Proč ne - bez kontroly se každá činnost zvrhává v plýtvání. Silami, úsilím i penězi. Pravdu mají ovšem i zaměstnavatelé, kteří v principu nezavrhují placení nemocenské ze svých prostředků - ptají se ale, proč mají potom platit státu stále stejné sociální odvody za své zaměstnance.
Jiří Němeček, Hospodářské noviny, 13.11.2002