Jestliže se ministr Leoš Heger rozhodl, že s nadstandardy začne celkem opatrně, pak není vůbec jasné, proč se hned pár týdnů poté pouští do vysoce problematického plánu na zavedení příplatku za provedení zákroku konkrétním lékařem. Je to velká strategická chyba, která může celý systém nadstandardu ošklivě kompromitovat. Toto riziko přitom není vyváženo žádným potenciálním výnosem.
Systémově neřešitelné
Prakticky jediným argumentem, který ministerstvo zdravotnictví uvádí ve prospěch „kupování lékařů“, je legalizace současné údajně časté praxe, kdy se přítomnost konkrétního lékaře u zákroku vymáhá korupční cestou. Je to argument mimořádně slabý. Udělat z nelegální výdělečné činnosti několika amorálních zkorumpovaných jedinců v lékařských řadách systém se nezdá jako dobrý nápad, ba ani jako dobrý vzkaz společnosti.
Na druhé straně argumentů proti systému připlácení za konkrétního lékaře je mnoho. V první řadě jde o politicky mimořádně nešťastný model, který na rozdíl od dosavadního uplatňování nadstandardu zcela jasně obsahuje riziko rozdělení péče na chudinskou a elitní a bude před podobnými námitkami těžko obhajitelný. Slova ministra i ředitelů nemocnic, že je třeba systémově zařídit, aby špičkoví odborníci nepracovali na banálních případech ve chvíli, kdy jsou potřeba jinde, jsou planá.
Pokud by měly skutečně existovat důsledné systémové pojistky proti takovému riziku, celý model připlácení za lékaře to zkomplikuje tak, že se stane nesmyslným a pro všechny strany neatraktivním. Pak opět rychle uvolní místo osvědčené korupci.
Lékaři druhé kategorie
Ještě horší je ovšem sám princip, který je v navrhovaném systému obsažen. Zdravotnické zařízení se tímto opatřením vzdává části své suverenity, pokud jde o rozhodování o struktuře a organizaci péče. To je velmi nebezpečný jev.
Organizace péče má být plně v kompetenci managementu zdravotnického zařízení, který se samozřejmě pohybuje v mantinelech smluv s pojišťovnami, personálního a technického vybavení a podobně. Tedy v mantinelech povýtce vnitřních. Ministerský návrh ovšem do této dosud nedotknutelné sféry vpouští nový vnější vlivový prvek – peněženku movitého pacienta.
Ta má získat moc alespoň do určité míry ovlivnit, kdy, kde a na čem bude pracovat dejme tomu primář oddělení. To je nenápadný, ale ošklivý průlom.
Zdravotnické zařízení, jež rozdělí své lékaře na ty „nadstandardní“ a ostatní, navíc vysílá velmi mizerný marketingový signál pacientovi-klientovi, který bude zcela automaticky očekávat, že od lékaře, jenž není na „ceníku“, se mu dostane horší péče.
Nevěřím, že vedení nemocnice dokáže pacientovi vysvětlit, že to tak není a že péče má stabilní a rovnoměrnou kvalitu.
Lék na špatné svědomí?
Netřeba asi dodávat, že systém „ceníku lékařů“ vnese nehezkou atmosféru také dovnitř zdravotnických zařízení. Jednak některým lékařům může snadno připadat nedůstojné, že si je někdo může „koupit“, jednak umístění jednotlivých lékařů na „ceníku“ výš nebo níž může (samozřejmě nemusí) mezi kolegy na oddělení zasít zbytečnou nevraživost.
Všechna tato rizika chce ministerstvo přes počáteční odpor samotného ministra nakonec skutečně podstoupit – ale proč? Protože některé pány profesory a primáře hryže svědomí, že se nechávají uplácet, a raději než úplatky by přijímali příplatky? To je málo.