* Českého zdravotnictví jste si příliš „neužila“, většinu produktivního života jste strávila ve Švédsku… Přesto nebo právě proto: Jak se vyvíjel váš pracovní vztah se zdravotnictvím zde, doma v Čechách?
Začala jsem studovat tříletou zdravotnickou školu v Čáslavi, kterou však během mého studia zrušili, proto jsem školu dodělala a také maturovala v Pardubicích. První dva roky jsem pracovala v Chrudimi, ale potom jsem se vdala a odešla za manželem do Hradce Králové. Po narození syna jsem ale nenašla práci „denní“, pouze se službami. To ovšem nebylo se čtyřměsíčním miminkem možné, proto jsem se přihlásila na čtyřletou laborantskou školu, kde mne zaujala infektologie (bacidologie). Následovalo další nástavbové studium zakončené atestací z mikrobiologie a bakteriologie. A do toho všeho se nám ještě čtyři roky po synovi narodila dcera.
* Vypadá to na relativně běžný život české ženy v sedmdesátých letech. Ten váš ale nabral v roce 1967, respektive 1968 trochu jiný směr…
Manžel, který pracoval jako gastroenterolog, dostal společně s dalšími asi třiceti kolegy z Československa v roce 1967 nabídku tříleté práce ve Švédsku. Na podzim 1967 odjel do Švédska a já jej začátkem roku 1968 následovala společně s oběma dětmi. V době našeho odchodu jim bylo 8 a 4 roky. Naše první působiště bylo za polárním kruhem a já před sebou měla vidinu péče o rodinu, domácí výuky syna a později i dcery a občasných cest zhruba dvakrát do roka na naši ambasádu, kde by děti dělaly pravidelné zkoušky. Jazyk jsem neuměla, od prvního dne jsem počítala, kolik jich ještě zbývá do našeho návratu zpět domů, a tak jsem ani neměla žádné pracovní ambice. Vše ale změnil srpen 1968, respektive radikální rozhodnutí mého muže. Ten měl ve Švédsku zajímavou práci na interní klinice, působil jako vysokoškolský profesor, na vlastní kůži zažil, jaké mohou být podmínky pro výzkum, a proto řekl, že domů se vrátíme, až se to tam vše urovná. Nikdo v tu dobu ale netušil, že to bude trvat třicet let.
* V srpnu 1968 jste stále ještě žili kvůli manželově práci za polárním kruhem?
Ne, díky jeho kvalifikaci jej chtěli dostat více dolů, do středního Švédska blíže k Upsale, aby mohl vedle práce na klinice také vyučovat mediky na univerzitě. Začal tam pracovat v takové menší nemocnici, kde ve chvíli, kdy zjistili, že já mám vystudovanou zdravotnickou školu jako sestra a školu pro laboranty, tak nedali pokoj a neustále mne pronásledovali opakovanými nabídkami, abych k nim šla také pracovat.
* Švédské zdravotnictví trpělo v té době nějakým momentálním nedostatkem pracovních sil?
Švédský zdravotnický personál tehdy odcházel do různých států světa, kde byly lepší ekonomické podmínky. Navíc k tomu přispěla i švédská zvídavost až zvědavost a obliba zkoušet nové věci. Zdravotníci proto odjížděli do Ameriky a dalších zemí, a tak bylo jedním z řešení nastalé situace pozvat do Švédska pracovní sílu z jiných států včetně Československa.
* Zpět k vašim pracovním začátkům ve Švédsku. Nakonec vás tedy přemluvili a vy jste nastoupila?
Bránila jsem se, neuměla jsem jazyk, což byl jeden ze dvou velkých kamenů, který si emigranti z domova do ciziny většinou přivezli - a já kromě ruštiny jiný jazyk neuměla - a tím druhým bylo nízké, spíš nulové sebevědomí. Našinci byli z domova zvyklí držet pusu a krok. I to byly důvody, proč jsem se práci zpočátku bránila. Nakonec jsme se domluvili, že vypomohu, ale nemohu vzhledem k jazyku pracovat na oddělení, a tak nastoupím do laboratoře, kde již pracovala jedna laborantka z Prahy. Říkala jsem si, že když někde „zakopnu“, tak mi třeba pomůže. Nastoupila jsem, poměrně rychle jsem se naučila řeč a pak už to všechno šlo mnohem lépe. Byla jsem ale „nekvalifikovaná“ pracovnice, záskok, proto když jsem pak v práci chtěla pokračovat, domluvit se na nějakém úvazku, musela jsem do školy. Z toho důvodu jsem ve 34 letech znovu zasedla do školní lavice a navíc v cizině.
* Jak se do vašeho studia ve Švédsku odrazilo vzdělání z Československa?
Oni posoudí vaše dosažené vzdělání z domova a určí, co si musíte doplnit. Já jsem nastoupila na laborantskou školu na studium klinické chemie a sérologie, které má pět semestrů, tzn. trvá dva a půl roku. Udělala jsem povinnou státní zkoušku z jazyka a mohla jsem vzhledem ke svému dosaženému dosavadnímu vzdělání a znalostem z oboru nastoupit do čtvrtého semestru.
* A při studiu jste stále pracovala?
Já osobně ne, ale obecně studenti ve Švédsku většinou souběžně se st ud iem neprac ují, i kdy ž se samozřejmě např. o prázdninách snaží nějaké peníze si přivydělat. Školy jsou u nás drahé, většina studentů je proto závislá na finanční výpomoci rodičů a na půjčkách. I z těchto důvodů se pak snaží studium brzy zakončit, začít pracovat a splácet tyto půjčky co nejdříve, což u někoho představuje dluh relativně malý, ale nejsou výjimkou ani statisícové dluhy, resp. půjčky. Já jsem navíc studovala 300 km od domova, bydlela pondělí až pátek v podnájmu a dřela a dřela. Víkendy jsem trávila s rodinou, snažila se věnovat dětem, o které se přes týden staral manžel. Moc mi ale celou tu dobu chyběly.
Víte, o ně bylo dobře postaráno, ale máma potřebovala je. Během studia ve Švédsku jsem však zjistila, jak dobrého vzdělání se nám dostávalo doma. Já jsem toho věděla mnohem víc, než jsme se učili ve škole, a musím přiznat, že jsem se chvílemi až nudila. Určité informace byly pro mne samozřejmě zajímavé, ale to byly vesměs novinky v oboru, základy pro mne nebyly nic nového. Za české školy se skutečně nemusíme stydět a za Čechy, kteří odešli v těch dobách ven, a odváděli tam odpovědně svoji práci, rozhodně také ne. Často získali vysoce hodnocenou práci a dobře se uplatnili. Kolegové mého muže se téměř všichni rozhodli obdobně jako on, zůstali a „skončili“ jako primáři či šéfové klinik. Také mezi středním zdravotnickým personálem jsem potkala několik Čechů, měli pěknou práci a kolegové si jich vážili.
* Vy jste se při hodinách skutečně nudila?
Někdy ano, ale to byly spíš jednotlivé okamžiky. Byly i zajímavější situace, kdy jsem ukázala, že na našich školách jsme byli i o kus dál. Například když jeden z profesorů přednášel o zánětlivých nemocech a uvedl, že medicína zná čtyři příznaky zánětlivých nemocí. Jenže já jsem si je okamžitě v duchu vyjmenovala a spočítala a řekla jsem, že jich znám pět, což přednášejícího překvapilo a vyzval mne, ať je spolužákům vyjmenuji. V Čechách jsme měli latinu, proto jsem je automaticky jmenovala latinsky. Profesor byl zticha, nic neříkal a nakonec se zeptal, kde jsem chodila do školy. Od té doby se s dotazy obracel pouze na mě.
* Jaký vlastně je švédský vzdělávací systém?
Zjednodušeně lze konstatovat, že gymnázium je v podstatě taková „všeobecná přípravka“ pro jakoukoli vysokou školu. Až tam se totiž studenti nasměrují na konkrétní oblasti, které je zajímají. Ve zdravotnictví máme ve Švédsku v podstatě tři hlavní kategorie zdravotnických pracovníků zaměstnaných u lůžka pacienta. Zdravotní sestra, podsestra a pomocnice. Je zde přísná hierarchie a sestra například nevymění plenu pod pacientem, protože to není její práce. Je to hodně rozškatulkované, a tomu také odpovídá vzdělávací systém. Pomocnicí se můžete stát již po absolvování, říkejme tomu, kurzů, které mohou být i půlroční.
Nepotřebujete ani to gymnázium, ale chcete-li se stát podsestrou, pak je již ukončené studium na gymnáziu podmínkou. Sestry a laboranti již absolvují vysokoškolské vzdělání, a tomu odpovídá i samostatný a odpovědný charakter jejich práce. Specializované sestry, např. sestra se zaměřením na diabetes, tzv. diabetická sestra, mají v kompetenci i psaní receptů. Vystudovaly vysokou školu, a tomu odpovídá i jejich odpovědnost a stejné je to u laborantů. To je asi hlavní rys, kterým se liší postavení sester ve Švédsku a v ČR. Sami plánujete postupy, rozhodujete, řešíte problémové situace, ale máte samozřejmě vždy možnost konzultace s jinými odborníky. Vše ale s vědomím vlastní odpovědnosti za rozhodnutí.
* Po studiu jste pracovala v laboratoři, tedy na oddělení klinické chemie a posléze transfuzní medicíny. To ale ve Švédsku nebyla vaše jediná práce ve zdravotnictví…
Manžel jako gastroenterolog měl velice pěknou privátní praxi, kde jsem mu pomáhala. Zažívala jsem zde jiný vztah k pacientům, než jsem znala z nemocnice. Využívali jsme všechny ty vyšetřovací metody, já jsem připravovala pacienty, instrumentovala manželovi a všechno to ostatní kolem. V nemocnici byl i přes různorodost práce můj kontakt s pacienty omezený, například na oddělení transfuzní medicíny jsme měli na starosti také přípravu pacientů k transplantacím.
Takovou práci jsem měla moc ráda, byla jsem tam spokojená. Vrátím-li se ale zpět k práci v soukromé ordinaci mého muže, tam jsem upřímně řečeno tak spokojená nebyla. Ono obecně není moc dobré, když spolu pracují manželé a navíc v malé privátní praxi jste také „ochuzeni“ o kolektiv, který okolo sebe máte např. v nemocnici. A také se těžko manželovi odmítá práce v sobotu, kdy on má objednaných hodně pacientů, např. s odůvodněním, že vy přece máte rodinu…
Ale na druhou stranu výhodou bylo, že jsem měla hned vedle sebe skvělého učitele, stále jsem ho viděla při práci, neustále mě učil něco nového. Když jsem totiž začala ve Švédsku pracovat, měla jsem neustále pocit, že se na mě dívají s despektem, a to jenom proto, že se člověk neumí v jejich rodné řeči sám dobře vyjádřit. Byla jsem raději zticha jako myška a příliš jsem se neprosazovala. Ale to v žádném případě nestačí. Aby vás akceptovali, musíte být trochu lepší než ostatní. Tak jsem si pro sebe opakovala „nemůžeš být tak přišlápnutá, musíš jim ukázat, že něco víš a umíš“. Nakonec jsem si vypracovala velice slušnou pozici v laboratoři, i když samozřejmě všechno má své klady a zápory.
* Manžel si vás do své privátní praxe z nemocnice „přetáhl“?
Ne tak docela, pracovala jsem v nemocnici i v ordinaci současně. A když už jsem měla konečně volno, tak tam měl manžel naplánovaný nějaký výkon a opět jsem musela „nastoupit“, i když se mi nechtělo. To je jedna z těch nevýhod práce s rodinným příslušníkem. Proto také asi když naše děti viděly, jak časově náročné zaměstnání představuje práce ve zdravotnict v í, koli k psychických a fyzických sil vyžaduje, rozhodly se nejít v našich stopách. Oba jsme dělili většinu času mezi nemocnici, ordinaci, manžel pracoval na výzkumech, přednášel studentům, byl zván na kongresy po celém světě apod. To pro ně asi nebyl vzor ideálního poměru život soukromý, tedy rodinný, versus profesní. Šly si svou cestou, my jsme jim s manželem všemožně pomáhali, společně s tím jsme se oba věnovali práci, a tak tomu bylo až do manželovy smrti.
* Teď na veselejší notu: jedním z důvodů vaší loňské podzimní návštěvy u nás byl sraz absolventek zdravotnické školy. Jaký byl?
Bylo to jako vždy nádherné, setkání po 50 letech od maturity. My se ale scházíme poměrně často, vlastně téměř každý rok. Já jsem ještě před lety samozřejmě děvčata dlouho neviděla, protože když jsme se tehdy nevrátili domů, byli jsme tady v nepřítomnosti odsouzeni k trestu odnětí svobody. Najednou se z nás z každého stala persona non grata, takže po dvanácti letech, když už jsme domů mohli, jsem se raději téměř s nikým nestýkala jednoduše proto, aby jim kontakt se mnou nekomplikoval život a práci. Po roce 1990 jsem už na takové starosti brát ohled nemusela, a proto jsem na sraz jela. Pravda, obávala jsem se, o čem si budu s děvčaty povídat, ale bylo to úžasné, jako kdybych se s nimi rozešla před týdnem, všechno spontánní, ohromné.
* Asi těžko můžete porovnat české a švédské zdravotnictví, ale můžete se o to přesto pokusit?
Mohu to zkusit nebo spíš jinak… Vím, co mi dalo Švédsko, ale co by mi dalo Česko, kdybychom vůbec neodjeli, nebo se normálně po těch třech letech vrátili, to skutečně nevím. Když jsem přišla do Švédska a pak začala pracovat v nemocnici, bylo to všechno krásné, úžasné vybavení, naprosto jiný vztah s pacienty, manželovi se otevřely úplně jiné možnosti pro výzkum… Nic z toho jsme tady neměli a já jsem si ve švédské nemocnici připadala jako v prvotřídním hotelu. A teď, a většinou to tak fungovalo po celém světě, když si k tomu skvělému přístrojovému vybavení a všem těm moderním vymoženostem a možnostem přidáte ještě chytré české mozky a šikovné české ruce… Proto jsou naši lidé ve světě úspěšní v mnoha oborech, jen musejí chtít něčeho dosáhnout, ukázat jim, že nejsou jen „přišlápnuté šedé myšky“.
* Ideální spojení…
Ano, je to tak. Naši lidé dokážou být velice šikovní a pak to může fungovat perfektně. Ale vrátímeli se zpět k vaší otázce srovnání českého a švédského zdravotnictví… Upřímně k tomu mohu pouze dodat, že například ve Švédsku může být pro pacienty poměrně problém dosáhnout na nemocniční péči. Nemocný prochází několika úrovněmi nebo stupni péče a skutečností zůstává, že velmi často na některém z těchto stupňů uvázne.
K vyšetření či další péči v nemocnici se člověk dostává přes tzv. distriktního lékaře, jehož ekvivalentem je v ČR obvodní lékař, a může se stát, že se přes tohoto lékaře pacient již dál nedostane. Jistěže se v nemocnicích věnují i akutním pacientům, dostane se jim základní péče, tzn. ošetření, léků apod. Ale vy jako pacient za vše platíte, což nejsou zdaleka zanedbatelné částky, a hospitalizace není vůbec samozřejmá. Když se však nutnost hospitalizace potvrdí, pak je péče prvotřídní. Švédové si vše financují sami, každoročně to jsou statisíce korun, ale nemocniční péče tomu pak odpovídá, vybavení nemocnic tomu odpovídá a pak se také určité dané skupiny nemocných dostanou k bezplatné léčbě. Jedná se např. o tuberkulózu, diabetes, nádorová onemocnění, pohlavní choroby apod.
* U nás jsou v současné době také velice aktuální a diskutované regulační poplatky u lékařů, za výdej léku na předpis, pobyt v nemocnici či návštěvu pohotovosti…
Ekonomická stránka vztahu pacientzdravotnické zařízení se ve Švédsku vlastně stále v drobných nuancích vyvíjí. Není pravidlem, že každý pacient platí, a to vždy a všude. Existuje samozřejmě privátní péče, kde pacient platí vždy a „vše“, a pak je v takovém případě péče okamžitá a prvotřídní. Máme ve Švédsku jedny z nejvyšších daní na světě a část těchto odvodů jde také na úhradu zdravotní péče. Přesto si pacient hradí poměrně velkou část této péče sám a určitě ti, kteří jsou často nebo chronicky nemocní, to na své peněžence značně pociťují.
Například návštěva u lékaře na středisku stojí 50 až 100 švédských korun, akutní ošetření 100-200 korun, každý den pobytu v nemocnici 60-70 korun. Léky si pacient hradí do výše 1800 korun za rok, po překročení této hranice jsou léky bezplatné. Již jsem zmiňovala, že některé choroby mají léčbu bezplatnou, ale to se v poslední době také údajně změnilo a v některých případech pacient na léčbu doplácí. Ti lidé, jejichž ekonomická situace to dovolí, uzavírají soukromé pojistky, na jejichž základě mají hrazeno více nebo dokonce vše. A děti a mládež do 18 let mají veškerou zdravotní péči zdarma. Ale musím znovu opakovat, že se i tato ekonomická stránka zdravotnictví mění, a pokud by vás zajímaly přesnější informace, bylo by lepší dotázat se na kompetentních místech.
* Zmiňovala jste vybavení nemocnic…
Pokoje ve švédských nemocnicích jsou perfektně vybavené, pacienti zde mají televizory na pokojích, je to opravdový luxus. Ale na druhou stranu, pak si někdo někde vzpomene, že by se měly vyměnit postele, ačkoli to jsou plně funkční mechanizovaná polohovatelná lůžka, a… Odkudsi se objeví nápad na jejich výměnu a vše se likviduje, nakupují se nové a ty původní, nádherné postele jdou do nějakých vývojových zemí, zadarmo. Z mého pohledu zbytečné výdaje. Navíc i tam je situace taková, že o zdravotnictví rozhodují politici. Nemocnice řídí někdo, kdo nemá o pacientech a medicíně ani ponětí. Pravda je, že na postu ředitele nemocnice by asi skutečně mohl a měl být ekonom, který se však obklopí týmem odborníků. Nepřijde mi ale rozumné, když takový od medicíny odstřižený ekonom řídí kliniku. Ale možná se jen zbytečně takovými věcmi vzrušuji, když mám svůj pracovní život u konce.
* Vaším posledním pracovním poměrem byla práce na oddělení transfuzní medicíny. Jak takové švédské oddělení funguje?
Ve Švédsku pracujeme samostatně, nemáme ihned po ruce lékaře. Když něco dělám, dělám to sama od začátku do konce a jsem za to odpovědná. Jak za postup, tak za výsledek. Lékař v takovém systému funguje spíše jako organizátor. Podepisuje nákup nového nábytku nebo nového technického vybavení, ale do práce nám nemluvil. Nás pravidelně školili odborníci z velké upsalské nemocnice. Ve Švédsku funguje proces neustálého každoročního doškolování, což zaručuje, že jsou zdravotníci pravidelně informováni o novinkách. Jsou s tím srozuměni, protože jsou si vědomi, že pracují v medicíně, v oblasti, která se každý den vyvíjí, posouvá. Pracovníci oddělení transfuzní medicíny tvořili skutečně mezinárodní tým: Zimbabwe, Česká republika, Laponsko, Švédka provdaná za Čecha apod. Byla s nimi opravdu příjemná práce.
* Je vidět, že na práci na oddělení transfuzní medicíny, vlastně ve zdravotnictví, vzpomínáte velmi ráda.
Byla to zajímavá práce, potkala jsem mnoho zajímavých lidí a kolegů. Jak jsem zmiňovala, naše skupina byla mezinárodní a myslím, že byli se mnou jako s kolegyní i nadřízenou spokojení. Samozřejmě - měla jsem a mám své negativní a pozitivní stránky. Jsem pedant, což řadě lidí nevyhovovalo. Těžko se mi delegovala práce na jiné, proto jsem raději dřela sama, a navíc, bohužel, trpím nešťastnou představou, že já tu práci udělám nejlépe.
Neumím za někým přijít a požádat o pomoc, což s sebou může přinášet i nepříjemné situace. Ale jinak doufám, že jsem pro ně byla dobrým partnerem v práci. Ze všech těchto důvodů proto nedovedu říct, zda jsem odchodem z Čech něco promarnila, jen vím, co jsem získala ve Švédsku. Osamostatnila jsem se, jako svébytný člověk jsem vyrostla z někoho, kdo se všeho bál, byl přimáčknutý, najednou jsem se mohla ve svobodné zemi nadechnout, volně žít, pracovat. Zpočátku jsem neuměla řeč, a i proto jsem byla u všeho poslední, ale to se záhy změnilo a naučila jsem se prosadit, jít dopředu. Neválcoval nás žádný systém, našli jsme ztracené sebevědomí, zkusili, co to znamená žít ve svobodné zemi, a to mi přineslo Švédsko.
* Vaši práci ocenila v roce 1999 švédská Královská patriotická společnost, která za věrnou a dlouholetou službu uděluje zlatou medaili. Jak jste onu medaili získala a co pro vás toto ocenění znamená?
Královská patriotická společnost uděluje tuto medaili s vědomím krále a je to ocenění opravdu velmi prestižní, kterého se každému nedostane. Navrhnout vás může váš zaměstnavatel a já jsem ji získala za svou letitou práci ve zdravotnictví několik let před odchodem do penze. Jsem na medaili samozřejmě pyšná a pokud se účastním nějaké významné události, vždy si ji vezmu. Měla jsem ji i na oslavě 28. října na české ambasádě a dokonce i paní ambasadorka na ni zavedla v rozhovoru se mnou řeč. Není toto důkaz, že se nemusíme za české školy a pracovníky stydět?