Pětačtyřicetiletý lékař přednášel na celé řadě českých i zahraničních kongresů, pracovně pobýval kromě USA v Egyptě, Ghaně a v Albánii, a to v době humanitární krize v Kosovu. Začíná čtvrtý rok jako krajský zdravotní rada. Právě zkušenosti z tohoto místa byly podnětem k tomuto rozhovoru.
Vyprávěl se kdysi takový vtip o zdravotnictví, které by mělo být kvalitní, dostupné a laciné. Jeho pointa byla v tom, že splnění dvou možností vylučuje vždycky tu třetí. Jaký je podle vás současný stav?
Myslím si, že velmi různorodý a že nelze zdravotnictví hodnotit celkovou známkou. Jsou nepochybně oblasti, které se dělají špičkově a snesou to nejpřísnější měřítko. Jsou i místa, kde z různých důvodů za předními pracovišti pokulháváme. Když budete hovořit z deseti lidmi, kteří se zdravotnictvím zabývají, dostanete asi vždycky jinak seřazené základní problémy.
Jak je tedy řadíte vy?
Já bych začal tím nejdůležitějším, co onen systém má, a to jsou kvalifikovaní lidé. Tady je první problém českého zdravotnictví. Je málo respektován názor zdravotníků a všichni, kdo se podílejí na různých změnách ve zdravotnictví, od politiků po manažery a úředníky, tento názor málo vnímají. Neuvědomují si absolutní platnost základní manažerské poučky. Aby změna byla dlouhodobě funkční, je nezbytné přesvědčit pro ni zdravotníky.
Specifický aspekt, který platí také pro náš kraj, je ten, že existuje hrozba odchodu kvalifikovaných lékařů do zemí EU. Z různých důvodů, nejčastěji však ekonomických. Vím u nás o několika případech, kdy se specialisté z oboru anesteziologie a resuscitace velmi vážně zabývají myšlenkou, že v průběhu tohoto roku odejdou. Nemusejí to být masivní počty, ale komplikace by nastaly.
| ZDENĚK HAJŽMAN: |
|---|
| vystudoval medicínu v Hradci Králové. Promoval v roce 1984, potom pracovaljako vojenský lékař a vojenský chirurg,naposledy od roku 1990 na katedřeválečné chirurgie Vojenské lékařskéakademie a současně chirurgickéklinice Fakultní nemocnice v Hradci Králové. |
Co potom?
Ovlivnilo by to například dostupnost všech plánovaných výkonů, u kterých je nezbytný nějaký druh anestezie. Významně by se prodloužily čekací doby, protože výkon urgentní musí mít přednost. Doba, kdy bylo možné odvrátit tento stav, se podle mého názoru už promarnila, ale rád bych se mýlil.
Který problém dáváte na druhé místo?
V českém zdravotnictví není žádný závazný parametr kvality péče. Není systémově sledována, což může mít pro občana velmi závažné dopady. Souvisí to také s tím, že se nemocný velmi obtížně a dlouho dobírá odpovědi na otázku, zda bylo v léčbě jeho nebo jeho blízkých postupováno správně. Tím se často zabývám, protože stížností dostávám mnoho.
Bohužel, část jich přichází proto, že v tomto ohledu nefunguje dobře disciplinární pravomoc České lékařské komory. Říká se mi to velmi těžce, neboť jsem sedm let dělal předsedu jejího okresního sdružení. Ale je často veliký rozdíl mezi profesionálně fungujícími centrálními orgány komory a okresními, které pracují hůř. Lidé se tady někdy nedočkají odpovědi na své stížnosti. Nebyl totiž pochopen základní vztah. Pokud komora bude rozumně přísná uvnitř, bude pevná navenek.
Z jiného pohledu však musím říci, že pokud v naší zemi někdo upozorní na problém, je obvyklé, že se sám dočká nějaké sankce. Stěžovat si je přece nepatřičné.
Kvalita péče má podle mne dvě roviny odbornou a laickou, nebo ne?
Čtenáře bude jistě zajímat laický pohled, což je ovšem složitý problém, kterým se zabývají týmy odborníků. Například to, jaké informace má mít občan o své nemocnici. Samozřejmě, on by měl mít na internetu či jinde volně přístupnou strukturu nemocnice, počty lůžek, jaké výkony a zákroky tu provádějí a co v nemocnici léčí.
Je ovšem diskuse o tom, zda zveřejňovat výsledky léčby. Jestli seznamovat s tím, že úmrtnost při léčbě infarktu myokardu je taková či onaká. Tyto důležité věci by měly sledovat také pojišťovny, aby daly lidem kvalitní informaci, jakou péči že si to platí. Ovšem tady narážíme na to, že náš úhradový systém je motivačně špatně nastaven.
Pojišťovny k němu přistupují z pozice: za provedené výkony co nejméně zaplatit. To je jeden z klíčových problémů. Nesledují, jaký profit mají pojištěnci z toho, že svěřili své peníze právě jejich pojišťovně. Zda například za tři měsíce po zahájení léčby zlomeného bérce je pacient schopen plného zatížení a přestává tak čerpat různé dávky nebo za tutéž dobu bude ještě chodit o berlích a rehabilitovat.
Byl jste loni ve Spojených státech, jaké tam mají zkušenosti?
Sledují to daleko pečlivěji. Existuje tam velice prestižní instituce, „Spojená komise pro akreditaci zdravotnických zařízení“. Provádí také kontrolní politiku a všechna akreditovaná zařízení mají povinnost podávat hlášení o všech komplikacích, nežádoucích účincích, prostě o všem, co nevyšlo. Toto není z důvodů sankce, ale pro poučení ostatních a přijetí takových třeba organizačních opatření, aby se jinde ona komplikace neopakovala. Aby se například zamezilo provedení zákroku na druhostranném orgánu. Naše situace bývá v tomto smyslu opačná. Upozornění na chybu se vnímá jako nemravné.
Zdravotnictví využívá stále nových objevů, což ovšem stojí pořád větší množství financí. Je to také problém?
To je podle mého třetí závažný problém. Nabídka medicíny je úžasná. Výzkum má ďábelské obrátky. Každý rok chrlí spoustu nových poznatků, léků, technologických možností a všechno je nepředstavitelně drahé. V každé zemi se politici, někdy úspěšně a jindy méně úspěšně, zabývají stanovením takového rozsahu zdravotní péče, na kterou dostačují finanční prostředky zdravotnického systému. Bez těchto limitů se dají téměř všechny veřejné prostředky do zdravotnictví „utopit“. Je to rozhodnutí těžké.
Musíme si uvědomit, že v žádné zemi není možné, aby všichni občané na své onemocnění a k podpoře svého zdraví mohli dostat všechno, co moderní medicína nabízí. Nedá se to zaplatit, ani zajistit kapacitami personálními a přístrojovými. V našem systému existuje zákon, jenž říká, jakou péči si platíme, a příloha, která vyjmenovává, co není placeno nebo je, ale za určitých podmínek.
Ovšem i ty výkony, které jsou označeny písmenem N (zásadně nehrazené výkony), a je jich čtyřiadvacet, vesměs stomatologické a kosmetické povahy, mají své výjimky.
Mohu tedy kacířsky tvrdit: z veřejného pojištění může být v českém zdravotnictví hrazen každý výkon. To je špatně! Všechna řešení k tomu, aby se získal dostatek prostředků, jsou buď úsměvná nebo nemravná. Tady narážím na VZP, která požaduje vrátit peníze od záchranných služeb za roky 2001 a 2002. Jde nepochybně o změnu pravidel po ukončení zápasu.
Křeslo ministra zdravotnictví je jedno z nejžhavějších. Jaký to má dopad?
Říká se vtip, že poločas rozpadu českého ministra zdravotnictví je jeden a půl roku. Tady se dotýkáme čtvrtého problému, který tkví v tom, že české zdravotnictví je velké politikum. Je krátká vzdálenost mezi hradbou odbornou a politickou. Téměř všechno má politický rozměr.
Základní problém je v tom, co je možné vnímat jako koncepci zdravotnictví. Máme tradičně představu, že koncepce musí být elaborát o sto stranách. Jsem přesvědčen, že koncepce není o počtu stran textu, ale o myšlence. Základní krok musí podle mne být učiněn od toho, na jakou zdravotní péči platíme své zdravotní pojištění. Co nebude hrazené, to si občan zajistí buď přímou platbou nebo komerčním zdravotním připojištěním.
V systému jsou veliké peníze. Letos bude na zdravotním pojištění vybráno něco kolem jedné čtvrtiny státního rozpočtu republiky. Parlament by měl každý rok přijmout novelu zákona o veřejném zdravotním pojištění, která by odrážela vývoj medicíny a finanční možnosti. Ruku v ruce s tím ovšem musí jít změna v chování populace, ve smyslu větší individuální starosti o vlastní zdraví.
Hodnotíte s odstupem času nedávné uzavření dětského oddělení v Novém Bydžově jako racionální krok?
Souvisí to se vším, o čem jsem hovořil. Z přehledu za duben, první měsíc po uzavření, víme, že ze spádu Nového Bydžova bylo hospitalizováno pouze jedenáct dětí. Čili naše odborné posouzení bylo zřejmě správné. Složitá ta situace jistě byla pro místní politiky.
Určitě se nejen vy zabýváte tím, jak se zdravotnictví bude vyvíjet. Jaký je tedy scénář budoucnosti?
Líbí se mi vize, se kterými přišli kanadští kolegové. Vidí čtyři cesty. Nejhezčí je vize zdravé komunity, kdy občané si velmi cení zdraví, pečují o ně, je nízká míra nezaměstnanosti, klesá spotřeba konzumace zdravotní péče. Druhý případ je ten, kdy trh rozhoduje. Systém se bude orientovat jen na tržní síly. Vláda bude mít menší vliv na zdravotnictví, bude velký podíl soukromé péče. Hlavní význam nabyde poptávka po zdravotní péči.
Třetí možnost je cesta, kdy bude rozhodovat věda. Pokračování velké míry investic do zdravotnického výzkumu, růst výdajů na péči, přísná kontrola služeb všech zdravotnických zařízení a nemocnic. Poslední je smutný scénář. Hospodářské stagnace, úpadek, při kterém nebude dostatek zdrojů, zasáhnou katastrofy, nebudou prostředky na lékařské vzdělání a výzkum. Dojde k omezení poskytování zdravotnických služeb.
Tyhle čtyři scénáře počítají prakticky se vším. Přejme si společně tu první cestu. Která je ale podle vás možná pro naše zdravotnictví?
Problémy mohou být ještě jiné, takové, které dnes vůbec netušíme. Jde o komplexní a komplikovaný systém. Řeknu na závěr jednu poučku, která se zabývá problematikou změny ve zdravotnictví: Pro tuto změnu často neplatí žádné dosud známé poučky. Já bych si tu první cestu také přál.
VLADIMÍR BURJÁNEK, Hradecké noviny