Pravdou je, že kromě politiků, bankéřů, manažerů a dalších vyvolených profesí jsou platy našinců silně podhodnocené. Některé tak, že by za ně v ekonomicky vyspělejších zemích lidé ani nevystrčili nos z domu.
Nespokojenost se mzdou je v Česku obrovská už proto, že vláda ceny a daně právě zemím s vyššími platy rychle přibližuje. Důvod je jasný - prázdná státní kasa žádné radovánky neumožňuje a světlo na konci tunelu zůstává v nedohlednu. Lékaři však odmítají, že by na hubeném rozpočtu chtěli nějakým způsobem parazitovat.
Lék vidí ve vzdálenosti, kam by ministerstvo zdravotnictví mohlo dohodit žlučníkovým kamenem. Je jím stále odsouvaná reforma zdravotnictví. Z její absence dál vesele profitují zdravotní pojišťovny, které s penězi zdravotních pojištěnců nakládají jako se svými.
Není žádným tajemstvím, že mají na účtech celkem 14 miliard, které patří do zdravotnictví. Předraženými výrobky si přicházejí na své i distributoři léčiv, zdravotnických přístrojů i pomůcek, a jiní dodavatelé, hrající v korupčním ráji „malou domů“.
Ministr zdravotnictví svou roli v tomto dramatu nezvládá a bezradně vyvolává negativní emoce včetně absurdních návrhů. V přesvědčení, že on nic, on je jen ministr, přehrává třaskavý problém z ministerstva na bezmocné kraje a ještě bezmocnější ředitele nemocnic. Snad si ani ne- uvědomuje, že z otřesu po případném zdravotnickém kolapsu by se vláda nemusela vzpamatovat.
Lépe na tom v zatuchlém českém rybníčku nejsou ani rezorty jiných ministerstev. Štěstí mají jen v tom, že jejich zaměstnanci dosud k tak radikální nátlakové akci nepřistoupili.