Podíváme-li se na letošní úhradovou vyhlášku, tak na první pohled vypadá skvěle, neboť v ní nacházíme o 15 miliard korun více než v předchozím roce.
Druhý pohled je trochu horší, neboť si uvědomíme, že vyhláška má 118 (!) stran a zdravotníci budou potřebovat pomoc ekonoma, matematika a informatika, aby se v ní vyznali. A když si poslechneme názory jednotlivých poskytovatelů zdravotní péče, zpozorníme zcela, protože vůbec nikdo vlastně není spokojen.
Nejvýhodnější pro pacienta by bylo, kdyby se poskytovatelé zdravotních služeb (hrazených z veřejného zdravotního pojištění) domluvili s příslušnými pojišťovnami na ocenění jednotlivých úkonů poskytované péče. Zda bude systém dobře fungovat, uvidíme v blízké době, protože MZ ČR preferuje tento systém dohod a vychází z předpokladu, že pojišťovny budou bránit finanční prostředky svých klientů tak, aby nakoupily zdravotní služby kvalitně a nemrhaly při tom finančními prostředky. Zatím se smluvní dohadovací řízení prakticky neobešla bez dat úhradové vyhlášky.
Navíc je realita každý rok úplně stejná. Nejprve se v dohadovacím řízení (skoro) nikdo nedohodne, následně se v debatě s ministerstvem všichni pohádají a některé segmenty (mnohdy se jim nedivím) vyhlásí stávkovou pohotovost. Ty, které to přestane bavit úplně (a mají tu možnost), se čím dál více orientují na samoplátce. Ministerstvu pak nezbývá než vydat úhradovou vyhlášku direktivně, neboť podle něčeho péči platit prostě musíme. A to i přesto, že úhradová vyhláška je dokument, který je opakovaně bit v Poslanecké sněmovně, v Senátu i na půdě Ústavního soudu, bohužel jsme ale lepší podklad k úhradám zdravotní péče od poloviny devadesátých let nenašli a nevymysleli.
A to prosím nezapomeňme, že vyhláška a zákon č. 48 byly od počátku brány jako provizorium, jež bylo od té doby novelizováno více než šedesátkrát (!), přičemž novelizace mnohdy probíhaly bez jakékoliv rozpravy a odborné debaty. Stejné to je i s „úhradovkou“, kterou pravidelně jako zdravotníci dostáváme přímo pod stromeček, přičemž máme čas do silvestra, abychom si ji přečetli a smířili se s ní. ALE!!! Poskytovatelé zdravotní péče se musí stejně domlouvat s jednotlivými pojišťovnami na hodnotě bodu, takže už nyní nemá pacient/klient stejné podmínky poskytnutí péče.
Hodnocení kvality poskytované zdravotní péče je velmi těžké a již po léta se snaží různé organizace dosáhnout jasného a srozumitelného hodnocení kvality péče, nutno říci, že se jim to nedaří. Nejlepším hodnocením kvality je spokojený pacient, ale ani tento ukazatel není jednoduchý. Jsme prostě lidé různých letor i zaměření, a co jednomu vadí, druhý chválí. Měřítkem tedy mají být objektivní parametry, což ale nemůže být počet minut v čekárně nebo předsálí, protože zdravotní péče je velmi individualizovaná a pacient nemůže být po uběhnutí nějaké doby ponechán svému osudu, jestliže jeho výkon je složitější nebo neprobíhá zcela podle očekávání. Nemocniční zařízení sledují ukazatele jako dobu hospitalizace, počet komplikací, úmrtnost na jednotlivé diagnózy a tam lze potom porovnávat úspěšnost stejných kategorií nemocných (věk, komorbidity a podobně). Úhrady by měly být spravedlivě navýšeny tam, kde se jedná o poskytování péče komplikovaným nemocným (transplantace orgánů, složité operační výkony a podobně).
Nechci být ironická, ale to je prostě stav, v němž žijeme již třetí dekádu.
A přitom fungujeme bez reálných cen, bez definované sítě i bez strategie rozvoje. A tím my, myslím plátce, poskytovatele, úřady, zdravotníky i všechny pacienty.
Otázkou proto je, jakým způsobem je možné se posunout kupředu k alespoň o trochu větší spravedlnosti a předvídatelnosti. Klíč není ukrytý v úhradové vyhlášce, ta je jen lépe či hůře zpracovaný přehled indexovaných cen.
Budoucnost leží v debatě mezi námi všemi – jaké zdravotnictví, s jakými pilíři a v jaké kvalitě chceme mít. Nepředjímám její výsledek. Jedno je však jisté. Nemůžeme mít najednou, v jedné malé zemi systém vyzdvihující univerzitní nemocnice, jiný vyzdvihující regionální nemocnice, dále systém ambulantních lékařů a ještě systém primární péče. Na to, aby byli všichni spokojeni, a to ve všech českých a moravských krajích, prostě nemáme peníze a v budoucnu mít nebudeme.
Debata tak nebude vůbec jednoduchá a mnohdy ani příjemná. Bude v ní muset zaznít, zda a kolik potřebujeme akutních lůžek obecně (a ve velkých městech zvláště). Dále, jak kvalitní služby poskytují pracoviště, která provádějí pouze několik špičkových výkonů/vyšetření za dlouhou dobu (byť mají koupenu drahou techniku). Musíme vést debatu o dostupnosti péče (převedení některých výkonů do ambulantní sféry), tedy zabývat se i rozmístěním ambulantních specialistů.
Považuji za nutné zdůraznit, že klíčovým bodem by měla být otázka odměňování všech zdravotníků.
Spokojený, dobře zaplacený zdravotník je nejen vizitkou zdravotního systému a celého státu, ale je také lepším partnerem pro pacienty, o něž musí jít v celém systému vždy nejvíce. O tuto prioritu musíme nyní usilovat. Je nutné si férově říci, že v některých případech prostě musíme za specializovanou péčí dojet, protože každý, i největší odborník, umí jenom to, co skutečně dělá. Jsem ale přesvědčena, že i kdybychom měli za kvalitní péčí cestovat třeba o deset kilometrů dále, tak bude-li tam čekat usměvavý lékař a spokojená zdravotní sestra, bude to mít pozitivní dopad i na celkovou léčbu a její kvalitu. Debatu je přitom nutné vést právě nyní, kdy ekonomika šlape a do systému přitékají miliardy navíc. Jestliže se ale nejsme schopni domluvit v době hojnosti, jak se vyrovnáme s případnou budoucí krizí?
Poskytovaná zdravotní péče v ČR je solidární a to je, podle mého názoru, velmi dobře. Systém není dokonalý, musí se pracovat na odstranění co největší míry nedokonalosti a nespravedlivosti, ale české zdravotnictví poskytuje velmi dobrou a v mnoha oborech špičkovou zdravotní péči.
Pro úplnost a odstranění nejasností připomínám, že „Úhradovou vyhláškou“ rozumíme Vyhlášku ze dne 19. října 2017 o stanovení hodnot bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení pro rok 2018, ve které Ministerstvo zdravotnictví ČR stanoví podle § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 117/2006 Sb., zákona č. 245/2006 Sb., zákona č. 261/2007 Sb., zákona č. 298/2011 Sb., zákona č. 369/2011 Sb. a zákona č. 200/2015 Sb., v paragrafovém znění typy poskytovatelů zdravotní péče a ohodnocení poskytovaných služeb.
O autorovi| prof. MUDr. Věra Adámková, CSc., přednostka Pracoviště preventivní kardiologie IKEM