Naším dnešním hostem je prof. MUDr. Karel Trnav ský, DrSc. Narodil se 6. prosince 1930 v Brně, kde také složil zkoušku dospělosti. Pro moval sub sumnis auspicii v roce 1955. Z vnitřního lékařství atestoval v roce 1959, kandidátskou disertaci obhájil v roce 1961. Ve stejném roce atestoval z revma tologie. Doktorskou disertaci obhájil u prof. Charváta v roce 1970. Ve vnitřním lékařství se habilitoval v roce 1977 a profesorem pro obor vnitřního lékařství byl jmenován v roce 1984.
Po promoci jej osud zavál na Slovensko. Byl přijat na špičkové pracoviště „Výskumného ústavu reumatických chorôb“ v Piešťanech, kde v té době řediteloval vynikající odborník, profesor Siťaj. Piešťany znamenaly pro MUDr. Trnavského krásnou a úspěšnou etapu jeho života. Vypracoval se ve známou osobnost české i slovenské revmatologie; důsledkem bylo, že v roce 1983 se stal ředitelem Výzkumného ústavu revmatických chorob v Praze a byl jím do roku 1990. V dalším období pracuje jako lékařský vedoucí Arthrocentra. Vyvrcholení profesní kariéry představuje rok 1999, kdy je jmenován ředitelem Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví.
Profesor Trnavský je jedním z nejplodnějších autorů v medicínské literatuře. Na svém kontě má více než 500 publikací, mezi nimiž vyniká 12 monografií. Mnohdy vyšly v opakovaných vydáních i v zahraničí a v současnosti je na jeho pracovním stole rozpracovaný další rukopis zajímavé, aktuální monografie. Profesor Trnavský je i neméně agilním přednašečem. Svůj um uplatnil nejen ve všech evropských zemích, ale též v Japonsku, Číně, USA, Austrálii, Brazílii atd. V Čechách není okresu, kde by pro lékaře někdy nepřednášel. Stále působí na 3. LF UK v Praze. Budiž mu ke cti, že ho učitelování velmi baví.
V letech 1986 – 1994 byl vědeckým sekretářem České lékařské společnosti UJEP, prezidentem České revmatologické společnosti. Řadu let působil v exekutivě Evropské revmatologické společnosti. Založil časopis Česká revmatologie a stál u zrodu subkatedry revmatologie IPVZ Praha. Je členem redakčních rad několika medicínských časopisů. Získal mnohá uznání a vyznamenání u nás i v zahraničí. Byl zvolen čestným členem osmi zahraničních lékařských společností.
Už jako medik se Karel Trnavský stal aktivním účastníkem pracovního a vědeckého kvasu. Oblíbil si farmakologii a internu. Zakladatelem interní kliniky v Olomouci byl prof. Josef Blatný. Člověk velkorysý, ušlechtilý, noblesní, tolerantní a moudrý. Nepotrpěl si na okázalé přednostenské vizity a formální služební hierarchii. Zato na poctivou mravenčí práci ano. Pod jeho vedením se formoval homogenní a tvárný kolektiv lékařů. Bylo to takřka ideální pracovní prostředí bez rivality a kompetenčních sporů; v pracovních skupinách pěstovali vnitřní lékařství ve všech jeho složkách. Na Karla Trnavského a Dr. Vykydala vyšla revmatologie…
Prof. Trnavský jako rodilý Moravan chová úctu a obdiv k dílu J. A. Komenského, Františka Palackého a T. G. Ma saryka. Z Komenského jej zaujala myšlenka: „Teprve život činný je opravdový život. Zahálka je hrob života.“ „Získává-li někdo na vědomostech a ztrácí, na mravech, víc ztrácí, než získává.“ Z Masaryka pak: „Primum necessarium je vzdělání a mravnost.“ Tyto principy se staly součástí životního kréda Karla Trnavského. Na přední místo v hierarchii hodnot řadí étos, charakter a lidskou důstojnost…
Pane profesore, každý, a zvláště mladý člověk potřebuje pro rozvoj své osobnosti vzor. Kdo ovlivnil vaši orientaci v životě a v medicíně ?
K revmatologii mne přivedl profesor Vykydal v Olomouci, který zůstal mým celoživotním přítelem. Vlastnímu oboru jsem se „vyučil“ u primáře Niepla a profesora Siťaje ve Výzkumném ústavu revmatických chorob v Piešťanech. Obě jména již z povědomí revmatologů v Čechách mizí. Oba byli vynikající klinici, kteří vstoupili do revmatologické historie - Niepl svojí koncepcí entezopatií. Tento pojem je dnes běžný ale zapomenulo se, že Niepl tento termín vytvořil na podkladě svých studií a dobré znalosti řečtiny. Siťaj se proslavil studiemi alkaptonurie, ochronózy a chondrokalcinózy (spolu s dr. Žitňanem). V lékařské filozofii mne nejvíce ovlivnila osobnost profesora Charváta (byl jsem mimochodem poslední doktor věd, který obhajoval doktorát pod jeho předsednictvím, za týden po obhajobě v roce 1970 byly všechny tehdejší komise zrušeny).
Narodil jste se na Moravě. Cítíte se být „Moravanem“ ?
Pocit „moravanství“ je poměrně těžko definovat a je snad i zneužíván. Řekl bych asi následující: každý máme „krajinu svého dětství“. Z této krajiny jsme pak vrženi do světa a na svoje dětství jen vzpomínáme a do krajiny dětství se vracíme, jak je to jen možné. Krajinou mé ho dětství byla Mo rava, země mých předků. V tom jsem s ní silně svázán. Také tím, že jsem v Brně vystudoval gymnázium a v Olomouci lékařskou fa kultu. Jinak si po slechněte hudbu Leoše Janáčka, přečtěte verše Jana Skácela, Oldřicha Mikuláška a dílo Jakuba Demla a bu dete tam to „mo ravanství“ doslova hmatat. Také když navštívíte hanáckou rovinu, předhůří Je se níků, Pálavu, slo vácké vinné sklepy…
Část produktivního života jste strávil v dnes zahraničních Piešťanech. Pracoval jste s významným revmatologem prof. Siťajem. Na co rád vzpomínáte ?
Piešťany mi umo ž nily odborný růst. Ústav, který založil a do mého odchodu v r. 1983 vedl světově proslulý revmatolog profesor Siťaj, to bylo v šedesátých le tech mo derně kon ci po vané pracoviště se skupinou na daných, cílevědomých vědců, kte ří zachytili nástup moderní revmatologie a vybudovali pracoviště srovnatelné se světovými centry v Anglii, Skandinávii a jinde. Genialita profesora Siťaje spočívala v tom, že nechával volbu tematiky nám mladým a práci nijak neomezoval a nesvazoval. Věděl, že proslulost každého z nás je proslulostí ústavu a tím i jeho šéfa. Výzkumné ústavy tehdy umožňovaly klinickou práci u lůžka nemocného kombinovat s laboratorním výzkumem. A my jsme této možnosti maximálně využívali. Piešťany poskytovaly klid menšího města, vzdálenost od politických center a tím i větší „ideologický“ klid, který byl nesrovnatelný s tím, co se odehrávalo v Praze a Bratislavě. Slovensko si asi více vážilo svých odborníků a zbytečně jim politicky nekomplikovalo jejich život. Rovněž mezilidské vztahy byly srdečnější a společenský život aktivnější. Lidé se tam tolik neuzavírali do svých bytů a chalupářství prakticky neexistovalo. Nechtěl bych vše idealizovat, ale mám jakousi možnost srovnání, protože jsem třetinu života (zhruba) prožil na Moravě, třetinu na Slovensku a poslední třetinu v Praze. Byla to krásná léta tvořivé vědecké práce, mám na ně ty nejlepší vzpomínky a řadu trvalých přátelství.
Procestoval jste také téměř všechny kontinenty. Rozdělte se s námi o některé své postřehy z těchto cest.
Chtěl bych zdůraznit, že cesty do zahraničí byly v minulosti podmiňovány jen aktivní účastí na sympoziích a sjezdech. To nás nutilo k nemalému úsilí, abychom se vyrovnali zahraničním účastníkům. Jen dobrá přednáška vedla organizátory zahraničních sjezdů k tomu, aby nás pozvali a platili naše výlohy, na které stát prostředky neposkytoval. Výsledkem byla na druhé straně slušná reprezentace naší vědy a navazování rozsáhlých mezinárodních styků. Vzniklo mnoho dobrých přátelství, která trvají dodnes. Byl jsem vyloženě „anglofilní“ a v Anglii jsem se nejlépe cítil a nejraději jsem tam cestoval. Anglická revmatologie byla a je jednou z vedoucích ve světě a vždy jsem si přinášel hodně stimulů pro vlastní vědeckou práci. Mimo to mi vyhovoval anglický způsob života i anglická mentalita. Dobře jsem se cítil též ve Finsku a mezi rakouskými přáteli. Ze vzdálenějších zemí za nejzajímavější považuji Čínu a Japonsko.
Postřehl jste, jako revmatolog s dlou holetou praxí, v průběhu let změny rozsahu a průběhu kloubního po škození, které by bylo možno (i s nadsázkou) přičíst změněnému způsobu života?
Nemoci páteře a osteoartróza jsou celosvětovým problémem. Představují skutečnou společenskou zátěž. K tomu patří v revmatologii též chronická zánětlivá onemocnění, jakou jsou revmatoidní artritida a Bechtěrevova choroba. Léčba všech těchto onemocnění je ekonomicky velmi náročná. Epidemiologické studie ukazují, že onemocnění páteře přibývá a též osteoartróza není na ústupu. Faktory, podílející se na vzniku těchto nemocí, jsou důsledkem změněného způsobu života; nebudu se o nich zmiňovat, protože jsou běžně známy. Fakt je, že neděláme nic pro neutralizaci těchto faktorů. Často jde v zásadě jen o zdravý způsob života se systematickým pohybem s udržováním svalového korzetu, vyřazení nepřiměřené a náhlé zátěže váhonosných kloubů, boj s nadváhou atd. U rozvinutého onemocnění je samozřejmě významné pochopení společnosti pro hendikep těchto jedinců a následná komplexní péče.
Jak vidíte, s jistým odstupem, vztah filozofie a medicíny, resp. medicíny a filozofie?
Ať už si to uvědomujeme, nebo nikoli, medicína a filozofie se prolínají. Veřejnosti nejznámější jsou problémy etické. Uvedu eutanázii, otázku poškození nemocného, zanedbání lékařské péče, problematiku přerušení těhotenství… Pro lékaře jsou důležité též otázky smyslu života, vlastní existence, vztahů mezi lidmi, tedy vesměs otázky, kterými se zabývá existencionalizmus, filozofové mně blízcí, jako jsou Heidegger, Camus, Marcel. Lékař samozřejmě pracuje, aniž by si byl vědom filozofického podtextu své práce, ta však má hluboký filozofický základ a tím je služba druhému člověku.
Co vám pomáhá při udržování životní vitality?
Vitalita je dána neustálou aktivitou, okruhem zájmů, lidmi v nejbližším okolí s jejich inspirujícími podněty a trvalou starostí o jejich osudy, včetně mých pacientů…
S čím jste jako ředitel IPVZ nespokojen a co vás naopak těší?
Těší mne, a bylo to překvapení při nástupu do funkce, jakého uznání se mezi lékaři IPVZ dostává a jak je celá instituce prestižní. Na tom nic nezmění ani hlasy volající, že se jedná o instituci, která se přežila. Dosud zaručuje solidní úroveň vzdělání lékařů a tím i solidní péči o nemocné. Na druhé straně mne mrzí, že se stále nepodařilo vypracovat konečný návrh zákona o kontinuálním vzdělávání lékařů a farmaceutů, který by neodrážel jen skupinové zájmy, ale byl veden především snahou o co nejvyšší úroveň vlastního vzdělávacího procesu. Tento proces považuji na nejdůležitější ze všeho, je to vzájemná interakce mezi kompetentním a obětavým učitelem (který umí a chce učit) a vnímavým žákem, který si svého mistra váží a uznává jej. Vzdělávací proces je dnes veden podle posledních poznatků v daném oboru a nejmodernějšími výukovými metodami. Tak jako ve všech vyspělých zemích je průběžně monitorován pomocí „log-booku“. Nejdůležitější je tedy vlastní základna, a nikoli nepodstatné kompetenční spory, kdo bude řídit a rozhodovat o výchově.Eugen Hinterbuchner
Foto Miro Švolík
Integrated Basic Surgical Sciences
James Toouli, Chris Russell, Peter Devitt, Celia Ingham Clark (Editors)
Arnold, London, 2000, 843 s., 95,- GBP; ISBN 0-340-70091-2
Problémově orientovaný přístup k výuce (problem based learning) je moderní metodou sdělování poznatků studentům, který se v posledních letech začíná prosazovat na lékařských fakultách i u nás. I když recenzovaná kniha není určena primárně studentům medicíny, ale především začínajícím chirurgům, mohou ji použít i studenti. Jestliže tak učiní, jistě ocení především vysvětlení základních pojmů, přehlednost a způsob, jakým jsou informace prezentovány. Autorům nešlo jen o to čtenáře naučit, ale zejména jim umožnit pochopit základní teoretické principy a z nich vyplývající děje a souvislosti. Pochopení těchto základů potom považují za předpoklad ke stanovení správné diagnózy a k adekvátnímu způsobu léčby. Svým rozsahem ale dílo přesahuje požadavky na znalosti studentů medicíny. Cílovou skupinou, pro kterou je určeno, jsou jednoznačně začínající chirurgové různých odborností, včetně např. gynekologie, oftalmologie, otorinolaryngologie či plastické chirurgie.
Obsah knihy je rozdělen do dvou částí, které mají podobný stránkový rozsah. První, nazvaná „Klinické problémy“, seznamuje čtenáře s obecnými symptomy, tak jak jsou prezentovány klinikovi pacientem. Názvy kapitol – Bolest, šok, krvácení, otok, teplota, žloutenka, kóma, dysurie/oligurie/anurie, expanze, atd. – jsou výstižné. Všechny oddíly mají stejný základní formát – začínají několika odstavci úvodu, kde nalezneme definici a obecné rozdělení problému. Následuje popis anatomie, fyziologie, patologie nebo patofyziologie, což čtenáři umožní opakovat základy, na podkladě kterých lze pochopit mnohdy různé mechanizmy vedoucí k rozvoji symptomu. Stručně bývají zmíněny i možnosti diagnostiky, diferenciální diagnostiky a léčby (obecně). Ve druhé části, s názvem „Klinická praxe“, jsou popsány základy vyšetřovacích metod používaných v různých oblastech chirurgie, problematika předoperační i pooperační péče, anestézie, ale především obecnější chirurgické výkony, např. šití ran, anastomóz, zavádění drénů atd. V této části autoři již museli částečně opustit problémově orientovaný přístup. Přesto se i tyto kapitoly od klasických učebnic chirurgie liší – jsou zaměřeny obecněji a rozsáhleji, než je obvyklé.
Text je doplněn přiměřeným množstvím názorných schémat, snímků nejrůznějších zobrazovacích metod, fotografií operačního pole atd. Na jednom místě ve střední části knihy je zařazeno 59 barevných obrazů. Popisy obrazů jsou v některých kapitolách stručné, čtenář se musí orientovat podle textové části. Adekvátní množství informací je nabízeno v přehledných tabulkách.
Souhrnně lze konstatovat, že 103 autorům z Velké Británie, Austrálie, Nového Zélandu a USA se jejich záměr, připravit problémově orientovanou učebnici chirurgie, podařil. Díky spojení základních teoretických poznatků s klinickými problémy učí především, jak má klinik myslet. Knihu lze doporučit všem začínajícím chirurgům, jako doplňkový text je ale vhodná i pro studenty – zvláště tam, kde se vyučuje problémově orientovaným způsobem.
Adresa nakladatelství: Arnold, 338 Euston Road, London NW1 3BH, Great Britain.
Doc. MUDr. Miroslav Heřman, Ph.D.
Hemodialýza
Sylvie Sulková a kolektiv
Maxdorf, Praha, 2000, první vydání, 693 stran, 34 kapitol, 157 obrázků včetně 49 fotografií, 51 tabulek
První zmínka o hemodialýze se objevila již před 150 lety. Od sestavení primitivního dialyzátoru Thomasem Grahamem v roce 1854 tato eliminační metoda doznala řady významných změn. První neúspěšné hemodialýzy byly uskutečněny ve 20. a 30. letech. Ve čtyřicátých letech byla uskutečněna první úspěšná hemodialýza člověka holandským lékařem Willemem J. Kolffem. Hemodialyzační léčba v této době byla používána především pro akutní stavy urémie a selhání funkce ledvin. Pro léčbu chronického onemocnění ledvin byla tato eliminační metoda uplatňována až od padesátých a šedesátých let, a to nejen ve světě, ale i v naší republice. První pracoviště umělé ledviny vznikla v Praze (roku 1955) a v Hradci Králové (roku 1957). Od 70. let se o rozvoj této problematiky zasloužila řada lékařů. Nutno připomenout alespoň několik významných jmen: Válek, Erben, Opatrný, Schück, Janda. Vyřešení řady technických problémů umožnilo, že hemodialýza se stala bezpečnou mimotělní eliminační metodou a spolu s peritoneální dialýzou a transplantací činí dnes významnou metodu náhrady funkce ledvin.
Autorka navázala na svou dřívější knihu o peritoneální dialýze a se spoluautory vytvořila přehledné dílo o 34 kapitolách, které se problematikou hemodialýzy zabývá v celém rozsahu.
První kapitoly popisují historii a demografická data, z kterých je patrné, že selhání ledvin (akutní i chronické) a též jeho léčba jsou širokým pojmem a že dnes zasahují do řady specializací. Vzrůstá počet pacientů v dialyzačním programu, stoupá průměrný věk dialyzovaných nemocných, přibývá polymorbidních pacientů. Ze statistik České nefrologické společnosti vyplývá, že v dialyzačně-transplantačním programu jsou v naší republice dnes již tisíce pacientů. Je samozřejmé, že praktičtí lékaři, specialisté ve svých ambulancích, ale i lékaři v řadě odděleních nemocnic se stále více budou s těmito nemocnými setkávat.
V dalších kapitolách se autoři zdařile zhostili složité problematiky technických aspektů hemodialýzy. Za přispění mnoha obrázků a tabulek poskytují výstižné popisy a možnosti použití dialyzačních membrán, dialyzátorů, dialyzačních roztoků, což ocení především nefrologové a dialyzační lékaři. Obzvláště názorně, doplněna řadou obrázků a fotografií, je rozebrána tematika cévního přístupu.
Velmi podrobně se kniha zabývá komplikacemi hemodialýzy jako léčebné metody. I zde je nutno vyzdvihnout kapitoly týkající se anémie při selhání ledvin a renální osteopatie. Za pomoci velmi přehledných schémat a tabulek autoři poskytují i odpovídající doporučení léčby.
Publikace se okrajově dotýká i tématu, které úzce souvisí s hemodialýzou, a to problematiky transplantace ledvin. Vysvětluje pojem čekací listiny na transplantaci, indikace a kontraindikace transplantace.
Poslední kapitoly podávají informace o kontinuálních metodách nahrazujících funkce ledvin, tak důležité součásti práce nejen dialyzačních lékařů, ale i lékařů intenzivistů.
Téměř tři desítky jmen autorů dávají příslib záruky kvalitní odborné práce. Kolektivu se podařilo vytvořit velmi zdařilé dílo, které vyplnilo zatím prázdné místo přehledné publikace na našem trhu.
- *MUDr. Ladislava Lyerová**