Narodila jsem se jako dcera učitele v podhorské vesnici v Orlických horách v roce 1927. Zde jsem prožila své dětství. Poté jsme se odstěhovali do Náchoda, kde jsem absolvovala reálné gymnázium. Lékařskou fakultu jsem absolvovala v Hradci Králové a 30. 3. 1951 jsem byla promována lékařem všeobecného lékařství na Karlově univerzitě v Praze. Po promoci jsem pracovala na dětském oddělení nemocnice v Trutnově a 15. 7. 1951 jsem přestoupila na I. interní kliniku v Hradci Králové a odtud na I. interní kliniku v Olomouci, kde jsem působila až do odchodu do důchodu.
Měla jsem to štěstí pracovat stále na klinice. Jednak se nás zde sešla v roce 1951 skupina spolužáků, kteří se s elánem mládí vlastním pustili společně do řešení diagnostických a diferenciálně diagnostických tajů a spletitostí interních chorob, jednak měl pro nás pochopení profesor Pavel Lukl, který usměrňoval naše myšlení i velkoryse snášel naše výpady proti jeho diagnózám, ale hlavně modeloval naše medicínské myšlení. Dále jsme našli oporu a pochopení u profesora MUDr. Jindřicha Černohorského a profesora MUDr. Jiřího Procházky.
Vzpomínám, jak jsme se večer scházívali na klinice (aniž bychom sloužili) a probírali příznaky u nemocných se závažnými chorobami, a zemřel-li některý z nich, jak jsme se běželi na patologii podívat, kdo z nás měl pravdu. Na tyto chvíle pamatuji vděčně, i když z nás naživu zůstali jen dr. Jiří Endrys a já.
Větší část naší skupiny přešla s profesorem Luklem do Olomouce, když tehdy vojenské vedení omezovalo svobodné medicínské myšlení. Právě zde mne profesor Lukl vybídl, abych se začala zabývat chorobami jater, jejichž studium se tehdy formovalo v samostatný interní podobor. Jako zástupce olomouckého regionu jsem byla zvolena za člena hepatologické komise při Československé gastroenterologické společnosti. Pamatuji si, jak těžce se na výborové schůzi v Olomouci rodilo přestřižení pupeční šňůry s gastroenterologickou společností a jak byla vytvořena samostatná hepatologická společnost. Vývoj ve světě však dal tomuto kroku za pravdu. Hepatologie je svébytným oborem se svojí zvláštní problematikou.
Nevím, jakým šťastným řízením osudu jsem setrvala ve výboru přes všechny politické zvraty, až do pádu režimu. Předsedů společnosti se vystřídalo mnoho, řada členů výboru zemřela. Dobrá byla spolupráce se slovenskými kolegy a odborné kontakty se udržují i po rozdělení republiky.
Cílem odborné společnosti je rozvoj oboru. Výsledky výzkumných prací byly přednášeny na celostátních sjezdech, dále byla věnována pozornost postgraduální výchově, ale i mezinárodní prezentaci naší hepatologie.
Pokrok v oboru je za posledních padesát let obrovský. Byly objeveny nové jaterní choroby, známé jaterní choroby byly klasifikovány do různých podskupin, které se mj. i měnily (např. dělení chronických hepatitid). Pro hloubily se znalosti etiologie a patogeneze chorob. O tom, že existují virové hepatitidy A, B, C, D a E, se nám ani nesnilo. Kolikrát se např. měnily nebo doplňovaly názory na to, jakými mechanismy dochází k poškození jaterní buňky alkoholem nebo jakými mechanismy vzniká ascites. Byla objasněna řada genetických poruch (např. metabolismu bilirubinu a mutace genů). Rozvoj sérologických metod, PCR a dalších je ohromný. Také zobrazovací techniky jsou velkým přínosem, a co je důležité – jsou poměrně široce dostupné. Byly objeveny nové histologické struktury v játrech i jejich funkce (např. ITO buňky, kmenové buňky – tzv. ovalocyty aj.). Také v patogenezi žlučových kamenů se pokročilo nebývalou měrou. (Tento výčet nepovažujte, prosím, za vyčerpávající.)
S jaterní terapií je to již horší. Např. nekonečná je řada metod (mimo transplantaci), které uspokojivě řeší nežádoucí příznaky portální hypertenze. Také stále odolává úspěchu léčba jaterní insuficience (opět kromě transplantace). Virovou hepatitidu by bylo možné eliminovat očkováním (mimo její mutanty), ale nejvíce postižené státy nemají na důsledné vakcinační programy peníze. Léčba virové hepatitidy C je zatím v nedohlednu. Imunologické choroby jater lze zlepšit a opět vyřešit transplantací, pokud se základní onemocnění nevrátí. Z geneticky podmíněných chorob je úspěšná léčba Wilsonovy choroby, abych jmenovala alespoň jednu. Rýsuje se naděje, že další geneticky podmíněné choroby jater se budou léčit kmenovými buňkami. Rozhodně transplantace jater, která se stala přístupnou léčebnou metodou, řeší dříve neřešitelné choroby nebo stadia chorob.
Kam povede v dalších letech pokrok, je zahaleno tajemstvím. Já už se toho nedočkám.
Dovolte mi zamyslet se i nad vnitřním lékařstvím. Zůstala jsem v podstatě internistkou. Před padesáti lety patřily k interně infekce (včetně tuberkulózy), pracovní lékařství, rentgenologie, onkologie a další, které se později odštěpily jako samostatné obory. Pamatuji se, když se od interny oddělovala pneumologie, jak bylo argumentováno tím, že tbc plic potřebuje samostatné oddělení i odborné vedení. Přitom, když se na interním oddělení objevil nemocný s tbc plic, jak bývalo obtížné ho na kliniku tbc přeložit. Když výskyt tbc citelně poklesl, začali na plicní oddělení přijímat tumory plic, sarkoidózy, chronické bronchitidy a další. Odtržení oboru bylo dokonáno. U nemocných se dělala důkladná anamnéza, fyzikální vyšetření a na jejich základě se stavěla diferenciální diagnóza. Podle toho se vedle standardních laboratorních vyšetření (FW, moč, krevní obraz, ekg a rtg plic) cíleně plánovala laboratorní vyšetření, která měla diagnostickou koncepci potvrdit či vyloučit. Laboratorních metod bylo tehdy nepoměrně méně. Dnes tento postup platí dál. Mám ale dojem, že lékař dnes rozhodí široké a bohaté laboratorní sítě a čeká, která diagnostická jednotka v nich uvízne.
Dále se interní medicína nutně rozčlenila v různé podobory, které sice stále interně jako celku patří, ale jaksi volněji. Nyní se formují specialisté nejen např. pro nefrologii, kardiologii, gastroenterologii apod., ale dokonce jen na jednu interní chorobu, nebo dokonce na jednu skupinu příznaků jedné choroby. Pro fakultní nemocnice je to typické a souvisí to s obrovským rozvojem poznatků o patogenezi chorob. A tak máme specialisty na cukrovku, na dialýzu, na myelom apod. Je to pochopitelné a pro nemocného prospěšné. Lékař – úzký specialista – bez široké interní základny tím ale ztrácí vztah k interní medicíně jako celku. A přesto nemocný s jednou chorobou, např. cukrovkou, může mít nejen cévní mozkovou příhodu, arteriosklerózu cév dolních končetin, urémii a srdeční selhání, které k cukrovce patří jako komplikace, ale navíc karcinom tlustého střeva nebo plicní fibrózu a jiné. Běda potom, když nemocný má více chorob a ošetřující lékař specialista je nepostřehne. Když při noční službě má lékař učinit správ nou diagnózu nemocného a jeho zařazení na příslušnou kliniku, jak by si takový internista specialista asi počínal, kdyby ošetřoval nemocného s teplotami neznámé etiologie. Patří hematologovi, pneumologovi, revmatologovi, či kardiologovi (při bakteriální endokarditidě)?
Domnívám se, že by ve fakultních nemocnicích měla být vyčleněna klinika, která by se zabývala diagnózou a diferenciální diagnózou interních nemocí s vyškolenými pracovníky. Vždyť v periferních nemocnicích a na interních ambulancích je taková odbornost nezbytná. Bylo by omylem se domnívat, že diferenciální diagnostika interních chorob je něco podřadného a lehce získatelného. Trvá asi deset let, než si lékař osvojí toto myšlení a jemnou spleť různých kombinací. A zatím mu uteče úzce odborná specializace, která je v interní medicíně je nutná. Ale široká diagnostika a diferenciální diagnostika by měla být pěstována, eventuálně vyučována jako základní obor.
Co říci o tom, čím se zabývám nyní v důchodu, když jsem ztratila kontakt s nemocným? Celý život jsem studovala odbornou literaturu. I nyní pravidelně čtu časopisy z hepatologie, ale také časopisy všeobecně zaměřené, jako např. Lancet nebo New Engl. J. Med. aj. Dozvídám se tam o nových objevech v patogenezi i terapii chorob. Někdy mi připadá, že čtu napínavou detektivku. Když tam narazím na novou problematiku, jako jsou např. priony nebo transplantace kmenovými buňkami, nezbývá, než prokousat se novou terminologií a snažit se těmto novým objevům porozumět.
Stojíme na hranici velkého rozvoje genetiky, imunologie, patogeneze nádorů a tzv. buněčné léčby. Poznatky se hromadí.
Když jsem studovala, měli jsme Crohnovu chorobu v arších na pět řádků a byla to k naší hrůze rigorózní otázka. Dnes jsou o této chorobě napsány celé monografie.
Chudák student medicíny.
Prof. MUDr. Dagmar Hauftová, CSc.
Foto Klára Stojaníková a archív prof. Hauftové
Předávání dekretu o jmenování profesorem
Předávání zlaté medaile Univerzity Palackého