Po ukončení studií nastoupil jako sekundární lékař v psychiatrické léčebně v Boh nicích a v roce 1961 začal pracovat na Psychiatrické klinice FVL UK, nejprve jako sekundární lékař, od roku 1967 potom na místě vědeckého pra covníka výzkumné laboratoře, kde působil až do svého jmenování přednostou psychiat rické kliniky v roce 1990. Hodnost kandidáta lékařských věd v oboru psychiatrie mu byla přiznána v roce 1972, doktora věd v roce 1988, titul docenta obdržel v červnu 1990 a profesorem se stal v roce 1991.
V letech 1990 až 1998 byl přednostou Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN a v letech 1993 až 1999 proděkanem fakulty pro zahraniční styky.
Profesor Zvolský je odborné veřejnosti znám především svou vědeckou prací v oboru psychiatrické genetiky, jejíž školu u nás v podstatě založil a rozvinul. Za uznávaného odborníka platí také v zahraničí. Jeho dvě základní shrnující monografie – „Genetika v psychiatrii“ a „Rozvoj genetiky v psychiatrii“ – představují u nás ojedinělé publikace světové úrovně. Vědeckou činnost zaměřil profesor Zvolský především na oblast výzkumu role genetických faktorů při vzniku maniodepresívní psychózy a schizofrenie.
Dalším celoživotním odborným zájmem profesora Zvolského je profylaktická léčba maniodepresívní psychózy lithiem. Společně s profesorem Pavlem Grofem a profesorem Karlem Součkem se stal spoluzakladatelem této léčby v tehdejším Československu. Výrazem uznání jeho vědecké práci bylo také pozvání, a to jako jediného účastníka z bývalého východního bloku, na konferenci o problematice léčby lithiem v New Yorku v roce 1978. Mezinárodně měly největší ohlas práce o vlivu genetických faktorů na úspěch lithiové profylaxe u maniodepresivity. Prioritní bylo také zjištění (společně s doc. MUDr. Tomášem Dostálem, CSc.) o účinku lithia na eretické chování těžce mentálně retardovaných pacientů.
Přestože profesor Zvolský pracoval především ve Výzkumné psychiatrické laboratoři, vždy udržoval i své klinické a pedagogické zkušenosti. Mnoho let pracoval v psychiatrické ambulanci pro vysokoškolské studenty a osm let působil jako konzultant na Interní výzkumné základně profesora Šmahela a profesora Schücka v pražském IKEM. Svou pedagogickou, klinickou a vědeckou činnost rozvíjel také během zahraničních pobytů, v roce 1966 v Anglii, a především v letech 1981 a 1985 na univerzitě McMaster v Hamiltonu v Kanadě. Zde na žádost psychiatrického oddělení založil vědecko-výzkumný projekt účinku lithia, který pod vedením doktora Aldy dosud pokračuje v Royal Ottawa Hospital v Ottawě a na Dalhousie University v Halifaxu.
Profesor Zvolský pracoval ve výboru Psychiatrické sekce ČLS JEP (1990–2000) a ve výboru Spolku lékařů českých (od roku 1990 dosud). Od roku 1965 je členem redakční rady časopisu Československá psychiatrie.
Velice zajímavou profesní zkušeností bylo v letech 1993 až 1999 působení ve funkci tzv. zonálního reprezentanta pro střední a východní Evropu Světové psychiatrické asociace. Během šestiletého období byl touto společností pověřen předsednictvím Regionálního psychiatrického sympozia v Praze v říjnu roku 1998 a jeho činnost byla oceněna čestným členstvím Světové psychiatrické asociace (World Psychiatric Association).
Celý svůj profesní život jste zůstal věrný psychiatrii. Co ve vás probudilo zájem právě o tento obor? Byl jste rozhodnutý věnovat se psychiatrii již v dobách studia na lékařské fakultě?
Nepocházím z lékařské rodiny, můj otec byl náměstkem vrchního ředitele Živnostenské banky a ke studiu medicíny mě přivedl především zájem o biologii a filozofii, který ve mně probudila výborná profesorka biologie z Akademického gymnázia. Navíc cesta k úřednické profesi, která by znamenala pokračování jisté rodinné tradice, protože v Živnobance předtím pracoval i můj dědeček, byla uzavřena – otec byl totiž v padesátých letech z politických důvodů vězněn. Při studiu medicíny jsem měl potom štěstí na setkání s vynikajícím profesorem Dobiášem, tehdejším přednostou psychiatrické kliniky, který vedl zájmový psychiatrický kroužek pro studenty. Tak jsem se již ve čtvrtém ročníku setkal s psychiatrií a velice jsem si tento obor oblíbil. Můj zájem podporoval i profesor Dobiáš. Musím říci, že jsem svého rozhodnutí nikdy nelitoval.
Osobně jste se setkal některými legendami české psychiatrie, například s již zmíněným profesorem Dobiášem, ale především s profesory Vondráčkem a Myslivečkem. Podělte se s námi o některé vzpomínky na ně.
Musím říci, že to bylo právě setkání s výjimečnými učiteli, které velmi ovlivnilo můj profesní život. Nezapomínejme na to, jak dlouhé kariéry tito lidé měli, a i to možná bylo jedním z důvodů, proč se stali legendami ještě za svého života. Například profesor Mysliveček byl vedoucí postavou československé psychiatrie od konce první světové války a já jsem ho ještě v roce 1956 zažil na psychiatrických seminářích zde na klinice. Podobnou žijící legendou byl profesor Vondráček, který byl přednostou kliniky až do svých 75 let, a potom ještě vedl výzkumnou laboratoř. Byl to okouzlující člověk, úžasný řečník. Trošku si potrpěl na bizarní jevy a zážitky, jeho přednášky měly vždy filozofický a psychologický podtext, rád měl trochu sarkastické a cynické interpretace, na druhé straně ale dokázal být velmi noblesní a setkání s ním bylo pro každého nezapomenutelné. Profesor Dobiáš byl zcela z „jiného těsta“, neobyčejně moudrý člověk a úžasný pedagog, společensky okouzlující a s nevšední schopností empatie, a ten nad námi držel ochrannou ruku.
Vaším hlavním zájmem byla od roku 1964 genetika v psychiatrii, která v té době byla považována v psychiatrii za poněkud obsolentní směr. Proč jste si zvolil právě genetiku?
Když jsem se na začátku své odborné kariéry rozhodoval, kterou oblast si vyberu, lákala mne sice psychofarmakologie, ale zdála se mi již poněkud přelidněná, biochemie zase příliš obecná, a tak když jsem – někdy v roce 1963 – začal chodit na zvláštní semináře profesora Charváta na III. interní klinice, na kterých nám svým nepřekonatelným způsobem přiblížil základy molekulární biologie a molekulární genetiky, bylo rozhodnuto. Mě navíc vždy lákala spíše biologická stránka psychiatrie.
Genetika v psychiatrii se tehdy zdála být skutečně poněkud neperspektivním směrem, přežívala vlastně jenom u profesora Eliota Slatera v Institute of Psychiatry v Maudsley Hospital v Londýně. Americká psychiatrická škola byla v té době pod vlivem psychoanalýzy, u nás dozníval vliv vnucované pavlovské ideologie, a oba tyto směry zdůrazňují především zevní vlivy, výchovu, učení. Profesor Dobiáš se proto mému rozhodnutí tenkrát trochu divil, ale – jak se ukázalo i s odstupem 30 let – bylo správné a nikdy jsem neměl důvod litovat.
Hlavní oblastí mého zájmu byl problém dědičných dispozic u endogenní a reaktivní deprese a maniodepresivity a zjištění empirických rizik psychických onemocnění, zejména poruch nálad a jiných psychóz. Zpočátku jsem se mohl věnovat pouze popisné, genealogické genetice, ale postupně jsem se dostal i k molekulární genetice. Společně s molekulárním genetikem magistrem Omarem Šerým z brněnského pracoviště jsem v současné době řešitelem grantového výzkumného úkolu, který je zaměřen na výzkum rodin alkoholiků a toxikomanů.
Jak hodnotíte ze současného pohledu význam genetiky v psychiatrii?
Já jsem byl vždy odpůrcem extrémních postojů v psychiatrii. Určité ideologické schizma psychiatrie spatřuji v jejím rozdělení na organickou větev, která zdůraznila přednost organických příčin v etiologii psychických poruch, a na psychologickou větev, jež kladla důraz na funkční charakter poruch, jejichž příčinu spatřovala v selhání adaptace jedince. První zanedbala provázanost s okolím, druhá provázanost mozku a těla. Jestliže se mám vyznat ze svých priorit jako psychiatr, potom musím říci, že jsem vstoupil do klasické školy odvozené od německé kraepelinovské psychiatrie, a té zůstávám v podstatě věrný dodnes. Je ovšem nutno dodat, že dnes je všeobecně uznávána nutnost integrace obou přístupů, a to ku prospěchu pacientů.
V současné době zažíváme určitý boom genetiky i v psychiatrii, můžeme se dočíst, že byl objeven gen pro alkoholismus, gen pro schizofrenii. Jistě vše nebude tak jednoduché, zcela určitě budou rodiny s velikým podílem genetických dispozic na vzniku psychické poruchy, na druhé straně u některých onemocnění toto genetické určení nebude tak jednoznačné a silné. Bez jakýchkoliv pochybností bude ale rozvoj molekulární genetiky znamenat v mnoha případech kauzálnější terapii.
Jste jedním ze tří zakladatelů lithioterapie u nás a v této oblasti jste dospěl i k některým světově prioritním zjištěním. Umožnila vám právě tato práce provázat zájmy vědecké s klinickou praxí?
Profylaktická léčba solemi lithia znamenala pro pacienty trpícími poruchami nálad, zejména jejich bipolární formou, dramatický a nesmírně významný objev. Dánský profesor Mogens Schou se spolupracovníky prokázali, že lithium, užívané profylakticky a dlouhodobě, může u mnoha pacientů zabránit cyklickým epizodám depresívních a manických fází nemoci, u některých může náladu zcela normalizovat, nebo alespoň průběh a závažnost onemocnění značně zmírnit.
Já jsem měl možnost, společně s profesorem Pavlem Grofem a profesorem Karlem Součkem tuto léčbu v roce 1968 zavést i u nás. Byla to, musím říci, záležitost radostná a na jejím úspěchu mělo svůj podíl i trochu toho příslovečného štěstí. Byl to totiž právě můj spolužák a přítel Pavel Grof, který pracoval ve Výzkumném ústavu psychiatrickém a chtěl léčbu lithiem u nás zavést, k tomu ale potřeboval měřit hladinu lithia v krvi. Já jsem tehdy prozatímně vedl biochemickou laboratoř a zde jsem doslova „vyhrabal“ prastarý, válečný Zeissův fotometr, s jehož pomocí jsme tato měření začali provádět. Podařilo se shromáždit poměrně velkou skupinu pacientů a mně začalo být postupem času nápadné – a musím říci, že to byla zpočátku spíše klinická imprese – že na lithium reagují především pacienti s klasickou bipolární poruchou, a navíc s výrazným výskytem psychických poruch v rodinné anamnéze. Přistoupili jsme proto ke genealogickému vyšetřování rodin takzvaných responderů a non-responderů na lithiovou léčbu. Naše zjištění významné genetické predikce úspěšnosti lithioterapie je nejen světově prioritní, ale dodnes klinicky využívané. Navíc musím dodat, že tento námět je nosným tématem výzkumu, a to již na molekulární úrovni, ve kterém pokračují v kanadské Ottawě Pavel Grof a v Halifaxu úspěšný žák naší školy Martin Alda.
Na mezinárodním kongresu Asociace evropských psychiatrů v Praze v loňském roce doktor Alda uvedl, že lithium je lékem volby u typických případů bipolárních poruch a že ve srovnání s jinými stabilizátory nálad je jeho účinek specifický.
Dvakrát jste měl možnost pracovně pobývat v zahraničí, v roce 1966 v Anglii a v osmdesátých letech jako hostující profesor na univerzitě McMaster v Kanadě. Vzpomínáte na tuto dobu rád?
Během svých zahraničních pobytů jsem vedle výzkumné práce vždy participoval i na práci klinické. Můj první zahraniční pobyt v Anglii byl přínosem i pro můj zájem o genetiku, protože jsem měl možnost ze svého provinčního působiště pravidelně zajíždět na semináře do vznešeného londýnského Maudsley Hospital, kde přednášel profesor Slater, tehdy jeden z mála psychiatrů, který se věnoval genetice. Zkušenost to byla opravdu zajímavá. Jinak rezervovaný Angličan měl totiž zvláštní slabost pro Slovany, možná i proto, že jeho ženou byla dcera ruského básníka Pasternaka.
Při pobytu v Kanadě jsem vedl detašovaný psychiatrický tým při psychiatrickém oddělení univerzity McMaster, který poskytoval komplexní psychiatrickou a psychoterapeutickou péči v izolované oblasti kraje. Zážitkem pro mne byla ale i samotná univerzita, velmi moderní nejenom svým vybavením, ale i myšlením. Zde jsem také začal společný projekt u pacientů s bipolární poruchou.
V letech 1990 až 1998 jste byl přednostou Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Uskutečnil jste v té době plány a předsevzetí, které jste při nástupu do funkce jistě měl?
Musím říci, že to byla léta opravdu radostná a nepochybně k tomu přispěla i přátelská atmosféra, která zde panovala. I když jsem jistě nestihl uskutečnit všechno, protože mým představám o modernizaci kliniky bránila finanční omezení, úroveň kliniky nepochybně vzrostla a velmi kvalitní byla i činnost výzkumná, zaměřená již tradičně na bipolární poruchu a deprese. V letech 1993 až 1999 jsem byl navíc proděkanem fakulty pro zahraniční styky a společně s profesorem Kramlem jsme dosáhli značného úspěchu pro všechny lékařské fakulty, když jsme za pomoci Papánkovy americké nadace prosadili akreditaci našich fakult v USA. Znamená to, že američtí studenti mohou na našich fakultách studovat s americkými státními půjčkami, čemuž předcházelo náročné prověření naší fakulty z americké strany.
Na klinice nyní pracuji na poloviční úvazek, stále mám svou ambulanci a své pacienty a vedu grantový projekt, o kterém jsem se již zmínil.
Dnes již jistě máte více času na rodinu a záliby. Můžete prozradit, čemu se rád věnujete ve chvílích volna a odpočinku?
Vztah mám k výtvarnému umění, již i proto, že můj otec měl obrovskou sbírku obrazů Švabinského. Za války jsme bydleli vedle rodiny Havlů, na místě dnešního Tančícího domu, a náš dům byl bohužel v roce 1945 vybombardován a tato vzácná sbírka shořela. Max Švabinský prý plakal, když se to dozvěděl. Otec měl naštěstí obrazy vyfotografovány a podle fragmentu nalezeného v troskách renovoval restaurátor částečně alespoň jeden obraz, kresbu dvou legionářů. Otec totiž za války tento obraz zakryl bezcennou kresbou stromů, která částečně ochránila vzácný obraz ukrytý pod ní. Ta se však ironií osudu zachovala téměř nedotčená.
Pokud je chvíle volna, rád odpočívám i na chalupě v půvabném sedlčanském kraji či na milovaném Zbirohu, kde jsme společně se sestrou restituovali dům, který sice potřebuje mnoho péče, ale připomíná mi dětství, rodinnou tradici a mnoho pro mne znamená.
Udělení čestného doktorátu lékařské fakulty Univerzity Karlovy profesorovi Mogens Schou (vlevo) na podzim roku 1998
Téměř 90letý profesor Mysliveček (stojící vlevo) na oslavách 75. narozenin profesora Vondráčka poznamenává, že si na pana profesora počkal
Sjezd o lithioterapii, Vídeň, 1970, zleva – profesor Mogens Schou, profesor Zvolský, zesnulý profesor Karel Souček, tehdejší přednosta psychiatrické kliniky v Hannoveru profesor Ján Gros
Profesor Zvolský (vlevo) v době prvního pobytu na McMaster University
se spolupracovníky z týmu profesora Pavla Grofa (vpravo)
Michaela Luňáková; foto Miro Švolík a archív profesora Zvolského