Průzkum: Na umírání se lidé nejvíc bojí ztráty důstojnosti

Celých 61 procent dotázaných s nikým nerozebíralo, jak by si představovali péči na sklonku života. „My neřešíme to, jak se o nás má kdo starat, když budeme umírat, neřešíme to, kdo má za nás rozhodovat, když přijdeme o tu schopnost rozhodovat sami, dokonce neřešíme ani to, kdo má co podědit a kdo se o tu pozůstalost má postarat,“ popsal výsledky průzkumu šéf agentury Jan Tuček. Většině lidí je toto téma nepříjemné, když smrt je ještě daleko, nechtějí přivolávat neštěstí nebo řečmi o smrti děsit své blízké.

Jako největší obavu při umírání uvedlo 47 procent lidí ztrátu důstojnosti, 41 procent respondentů se bojí bolesti a další také odloučení od blízkých a osamění. Nechtějí také odejít ze světa v léčebně dlouhodobě nemocných, domovech seniorů nebo v hospici. Nejčastěji si lidé přejí skonat ve spánku, bezbolestně, v rodinném kruhu a pokud možno rychle.

Mluvit s pacientem o jeho blížící se smrti je ale podle průzkumu nepříjemné i pro zdravotníky. „Často ta komunikace zdravotníků probíhá tak, že oni vlastně napřed s rodinou probírají, jestli ten pacient to chce slyšet a jestli mu to mají říct,“ vysvětlil Tuček. Přitom 62 procent lidí by si přálo vyslechnout tuto zprávu o samotě a až pak o tom případně zpravit své blízké. Lékaři a sestry ale odhadují, že zhruba pětina nevyléčitelně nemocných si ve skutečnosti nepřeje vědět pravdu o svém zdravotním stavu.

Téměř tři čtvrtiny dotázaných včetně zdravotníků si také myslí, že lékaři nemají na citlivé sdělení špatných zpráv pacientovi a jeho rodině dost času. Většinou se takový rozhovor odehraje za čtvrt hodiny, nejčastěji u lůžka pacienta nebo v ordinaci. Ideální by prý ale byla půlhodina a civilní místnost. Kompletní výsledky průzkumu jsou na webu.