První mezi rovnými

MUDr. Leoš Heger, CSc.

Pro medicínu jsem se rozhodl díky svému otci, který byl lékař a mluvil o své profesi velmi nadšeně. Ve druhé polovině svého profesního života pracoval jako praktický lékař, měl velmi široký záběr a přesvědčil mě, jak je medicína zajímavá a různorodá. Záleželo mu na tom, abych se jí věnoval, ale já měl během gymnaziálních let vymyšleno asi pět různých profesí, kterým bych se býval chtěl věnovat. Například se mi strašně líbila meteorologie. Pak jsem stejně skončil na medicíně, i když jsem se hodně profiloval ve směru fyzika – matematika.

5.1.2010 13:12:21

MUDr. Leoš Heger, CSc.

Celou dobu studia jsem dělal pomocnou vědeckou sílu na ústavu lékařské biofyziky. Takže nakonec byl rentgen spíš shoda náhod, původně jsem měl totiž na ústavu zůstat, ale byla to ostrá normalizační doba s přísným kádrováním. A já se svým rodinným profilem moc dobře nezapadal. Místo jsem na teoretických ústavech nakonec nedostal, ale rádi mě vzali do královéhradecké nemocnice na rentgen. To mi vyhovovalo, protože je to disciplína zaměřená morfologicky a fyzikálně, víc než ostatní medicínské obory, ve kterých dnes z přírodních věd dominuje biologie a chemie.

5.1.2010 13:12:21

MUDr. Leoš Heger, CSc.

Vzpomínám na to strašně rád, protože jsme tady v Hradci měli skvělého profesora Steinharta, to byl velký průkopník a světoběžník. A zejména musím říci, že byl velmi velkorysý šéf, který nechal každého dělat to, o co měl zájem. Snažil se lidi směrovat k novým věcem a dávat jim prostor. Právě v době, kdy jsem rentgenologii dělal, se obor obrovsky proměnil.

Tedy z té klasické podoby, z doby Wilhelma Conrada Röntgena, kdy se dělaly jenom skiagrafické snímky a skiaskopovalo se. Pak přišly nové zobrazovací modality, začalo to ultrazvukem, pak CT, za které byla Nobelova cena, což jen demonstruje, jaký to byl skok dopředu. Začalo se zobrazovat úplně jiným způsobem, díky čemuž jsme poznali řadu nových patofyziologických procesů a stavů, které šlo dřív spatřit třeba jen na pitevním stole – najednou byl vidět i samotný průběh.

Velmi dobře si vzpomínám, že například právě u ultrazvuku to byl velký zlom v poznání mechanismů intrakraniálního krvácení u nedonošených novorozenců. Tehdy se zjistilo, že nálezů je daleko větší množství u dětí, které neměly výrazné klinické příznaky, zatímco dříve byly vidět jen masivní změny, které skončily úmrtím nebo nějakým velmi těžkým poškozením novorozence. CT třeba zase dalo úplně jinou představu o průběhu akutní pankreatitidy, takže i léčba se pak začala vyvíjet daleko racionálněji.

5.1.2010 13:12:21

MUDr. Leoš Heger, CSc.

Ano, to bylo skutečně krásné. Byl jsem v mládí fascinován například knihou „Jasnější než tisíc sluncí“, která popisovala rozvoj atomové fyziky od štěpení jádra až po vývoj atomové pumy. Ukazovala, jak se jeden obor najednou skokově dostal úplně někam jinam.

Takovéto revoluční změny mají svůj půvab v tom, že se k absolutně novým věcem, pro které nejsou třeba velké zkušenosti v oboru, dostanou velmi mladí lidé a neobyčejně rychle je posouvají dopředu. Totéž nedávno proběhlo v informačních technologiích, zejména v softwarových aplikacích, kde se též zdatně uplatnila mladá generace. Je to přesně to, co jsme prožívali v rentgenologii na konci minulého století.

5.1.2010 13:12:21

MUDr. Leoš Heger, CSc.

Měl jsem ohromné životní štěstí. Za prvé zde byl můj šéf, který v rentgenologii patřil ke skutečně výrazným postavám. Byl poměrně vysokým funkcionářem tehdejší doby, ale během roku 1968 pracoval v Kuvajtu, takže se příliš stranicky neomočil v době Pražského jara a v nejhorších normalizačních letech. Byl a dodnes to je strašně slušný člověk, který svou pozici využil zejména pro rozvoj oboru a budování kliniky tady v Hradci Králové.

Stali jsme se prvním pracovištěm v republice, které mělo CT – již v roce 1978. Rok a půl jsme tedy jako jediní provozovali CT pro 15 milionů lidí. To přineslo velkou slávu klinice, ale i lidem, kteří tam pracovali. Takže i přes mé rodinné pozadí se mi podařilo do zahraničí dostat. Poprvé v roce 1976. Pracoval jsem tehdy na rozvoji ultrazvukového vyšetřování v rentgenologii. To byly opravdu pionýrské doby, tehdy jsme jako jedni z prvních v republice byli schopni vyšetřovat mitrální chlopeň a později měřit průměr levé komory.

Tenkrát to dělali rentgenologové, brzy ale vyšetřování srdce přešlo na kardiology. Já v té době s kardiology hodně spolupracoval a prostřednictvím toho jsem se dostal do Spojených států. Celá tato historie byla také vázána na nešťastnou normalizační dobu, protože původně měl jet jeden kolega. Byl mnohem zkušenější než já, o deset let starší, ale ležela na něm těžká klatba z jeho dřívějšího stranického působení, takže ho nepustili. Náš šéf to velmi obratně zmanipuloval a zařídil, že pustili aspoň mě, i když to mnoha lidem nebylo po chuti. Ocitl jsem se tak na jednom z nejlepších světových pracovišť, na Kalifornské univerzitě v Los Angeles, jako asistent.

Dělal jsem v oblasti vazografických vyšetření pod dalším skvělým šéfem, takže jsem tam strávil rok, ve kterém jsem objevil naprosto jiný svět. Bylo mi tenkrát méně než 30, nikdy předtím jsem nebyl na Západě. Donutilo mě to do daleko větší samostatnosti, než jaké jsem byl uvyklý tady. Byl to pro mě zkrátka naprosto zásadní životní milník. Musím ještě zmínit manželku, která byla úžasná a ten rok tu přežila sama s tříletým synem.

Tenkrát to fungovalo tak, že když se někdo dostal na služební cestu oficiálně a byl tam déle než půl roku, pustili rodinu za ním. Ale moje žena pracovala na lékařské fakultě v Hradci Králové, tak to tehdejší děkan zakázal; nakonec ji tam pustili na posledních 6 týdnů.

5.1.2010 13:12:21

MUDr. Leoš Heger, CSc.

Podařilo se mi posunout pár věcí v oblasti vazografické a velmi rychle po mém návratu se tu objevilo i ono zmiňované první CT. Byl jsem přesunut právě do této sféry, měl jsem tedy to štěstí jako jeden z prvních s tímto přístrojem u nás pracovat. Museli jsme tehdy rozhodovat, komu z těch 15 milionů lidí CT poskytneme a komu ne. Byli jsme schopni udělat 20–30 lidí za den, ale zájem byl samozřejmě mnohonásobně vyšší.

Byla to opravdu mimořádná revoluce, význam byl obrovský, zejména pro neurologii a neurochirurgii. Měli jsme stovky telefonátů denně a museli si s nimi nějak poradit. Z manažerského pohledu to byla velká škola, protože jsme se naučili využívat čas naprosto maximálně, zavedli jsme 2,5směnný provoz a nakonec vymysleli systém, jak se kapacita vyšetření na celou republiku rozdělovala, aby byla využita pro ty nejpotřebnější.

5.1.2010 13:12:21

MUDr. Leoš Heger, CSc.

Ano, byl to velký vizionář. V roce 1976 byl na prvním kongresu v Brazílii, kde CT představovali. Tehdy ještě jako věc, která se zdála být trošičku bizarní a technicky nedozrálá, jenže náš profesor v tom ten pokrok vycítil. Druhá věc byla, že se mu na to podařilo sehnat peníze. Sehnat devizové peníze pro zahraniční investice bylo mimořádně obtížné, připravoval to řadu měsíců.

Vždycky měl jeden měsíc příslib na devizy a druhý měsíc zase na stavební firmu, která přestaví část budovy tak, aby bylo přístroj kam dát. On totiž tehdy vyžadoval relativně obrovské prostory, včetně zvláštní místnosti pro počítač – to, co se dnes vejde na kousek stolu, tehdy vyžadovalo kvanta místa, obří magnetopáskové jednotky a velké chlazení. Ale nakonec se to podařilo dát dohromady.

5.1.2010 13:12:21

MUDr. Leoš Heger, CSc.

Já se dostal do politiky víceméně přes svoji manažerskou funkci – začalo to tady na komunální úrovni v Hradci Králové. Pak jsem obdržel nabídku kandidovat v roce 2008 v senátních volbách. Předtím jsem slíbil, že ať to dopadne jakkoli, ve funkci ředitele Fakultní nemocnice Hradec Králové skončím, protože už to dělám moc dlouho.

Neskončil jsem sice hned po volbách, které jsem prohrál, ale až téměř s ročním zpožděním, protože na mě byly velké tlaky z ministerstva zdravotnictví i tady z nemocnice, abych ještě setrval. Teď už jsem na rentgenu opravdu začal a rentgenologů je nyní nedostatek, takže se nebojím, že by se pro mě práce nenašla. Koncem července jsem byl osloven znovu, abych kandidoval do poslanecké sněmovny.

Odsunutí voleb mi život trochu zkomplikovalo, ale doufám, že do jara přípravu nějak i s novou prací zvládnu. Pak se definitivně uvidí. Buď postoupím do pražské vyšší politiky, nebo nebudu zvolen a budu se naplno věnovat rentgenu. Poté, co jsem oznámil, že odcházím z funkce ředitele, jsem dostal i jiné nabídky.

Potěšily mě, ale neměl jsem chuť obratem vstupovat do dalších řídicích funkcí ve zdravotnictví. Ona je to dost těžká práce, má-li se dělat odpovědně, i když to tak třeba nevypadá. Přes obrovský pokrok v medicíně se v toho našem zdravotnickém systému za dobu 16 let, co jsem dělal na ředitelství nemocnice, moc nezměnilo. Určitě ne v tom smyslu, že by se celý systém ozdravil a vylepšil tak, aby se v něm pacientům lépe pohybovalo a zdravotníkům a manažerům spokojeněji pracovalo.

Snad jsme všichni ve vedení FNHK dokázali, že se dá nemocnice řídit slušně i v takovémto prostředí, ale momentálně už nemám chuť stále běžet proti větru. Tak jsem si řekl, že zase půjdu dělat své řemeslo a snad se i tak uživím. A pokud mi vyjde politická šance a ocitnu se v poslanecké sněmovně, dostanu se do jiné sféry, ze které bych mohl zkusit ještě jednou ovlivnit zásadní věci v našem zdravotnictví k lepšímu.

5.1.2010 13:12:21

MUDr. Leoš Heger, CSc.

To je velmi dobrá otázka, to jsem měl říct sám. Samozřejmě počítám s tím, že budu potřebovat minimálně půl roku rekvalifikace. Obor jsem opustil před více než 10 lety a on se ohromně vyvinul, a také za deset let toho člověk hodně zapomene.

5.1.2010 13:12:21

MUDr. Leoš Heger, CSc.

Myslím, že to začalo už tehdy ve Spojených státech – přivezl jsem si totiž několik knížek o tom, jak se organizuje práce na rentgenologickém pracovišti. Jako příklad mohu uvést třeba pro nás dříve téměř neřešitelný oříšek jak zorganizovat archív snímků. Dnes už se ve velkém přechází na elektronické archivy, ale v minulosti to bylo opravdu náročné. Při těch tisících až statisících listů filmů to byly obrovské váhy, rozměry, manipulační náklady.

Bylo třeba, aby byl archiv dobře dostupný a precizně zorganizovaný. Když se dělá nové vyšetření, aby byla k dispozici vyšetření starší, přitom archiv nenarůstal do nekonečna a po pěti letech se mohl začít skartovat tam, kde je potřeba. To, co jsme tady vymýšleli na koleni, měli v USA dávno perfektně vyřešené a dopiplané s profesionalitou sobě vlastní.

Tam jsem poznal, že management není jen politické řízení, jak se o tom stále mluvilo u nás, ale disciplína, která se dá dělat svým způsobem vědecky, má svou akademickou bázi, publikace a vzdělávání. Někdy stačí, abyste věděla, že taková sféra existuje, a pak už si mnohem snáze všímáte věcí, které přicházejí nejen ze zahraničí, ale i z vlastní praxe. To byl tedy jeden směr, který mě profiloval.

Druhý směr spočíval v tom, že rentgenologové reprezentovali hodně drahý obor a vždycky na své investice museli velmi pracně shánět peníze a točit se okolo managementu více než jiní. Když jsem po revoluci v roce 1989 postupně přešel do vedení kliniky a uvědomil si, že náš šéf strávil polovinu svého profesního života sháněním peněz (což byla pro náš obor obrovská škoda), protože se mu nemohl tolik věnovat, snažil jsem se to změnit a do tajů managementu jsem se nořil stále více. Takže přesun do vyšších pozic přišel spíše sám, aniž bych se o to nějak ucházel.

5.1.2010 13:12:21

MUDr. Leoš Heger, CSc.

Odpovím vám na to vtípkem, který jsem slyšel od jednoho manažera, jehož se ptali, jestli je workoholik. A on odpověděl: „Ne nejsem, já jsem v podstatě lenoch, kterého okolnosti donutily pracovat.“ Tak nějak podobně mě to dostrkalo do managementu. Pamatuji si, že jsem v roce 1994 odcházel z kliniky a začal dělat náměstka tehdejšího ředitele.

Už tehdy mi lidé říkali: „Panebože, na rentgenu je tak málo kvalitních lidí, ty utečeš, zradíš svůj obor a budeš dělat nějakého úředníka.“ Naštěstí jsem rentgenologii zase tak moc nezradil, protože ze své pozice jsem mohl udělat spoustu pozitivních věcí pro celou nemocnici.

Také jsem zjistil, že práce manažera není úřednická, že na to máte ve vyšších funkcích dostatek lidí, kteří to za vás dělají, a že daleko důležitější úlohou je vymýšlet nějaké nové koncepce a hledat řešení problémů, které zdánlivě řešení nemají. Jde spíše o tvůrčí činnost a funkce v této úrovni umožňuje chovat se velmi kreativně. To jsem si užil a jsem za to rád.

5.1.2010 13:12:21

MUDr. Leoš Heger, CSc.

Děkuji za tato slova, říká mi je mnoho lidí. Já jsem ale k úspěchům spíš rezervovaný a vysvětluji to následovně: Když v manažerské židli sedíte, vaše působení se vám příliš úspěšné nezdá. Pokud úspěchy máte, tak se obvykle potvrdí až s dost dlouhým zpožděním. V aktuální realitě máte před sebou řadu problémů, z nichž většina vypadá naprosto katastroficky a místo radosti si spíše užíváte stres a frustraci.

V posledních letech se stal módním ohavný termín „kostlivec ve skříni“, kterým se popisuje, jak se na nové funkcionáře valí problémy, které musí řešit po předchozích vedeních. Veřejně jsem vždy říkal, že až po mně přijde nástupce, najde těch koster ještě víc, než si kdo může myslet.

Ve vysokém manažerském životě to funguje tak, že před sebou máte řadu problémů, z nichž některé můžete vyřešit hned, některé za týden, měsíc, jiné třeba až za rok a některé v dohledné době vůbec.

Samozřejmě když je manažer trošku k světu a odpovědný, snaží se problémy řešit nejrychleji, jak to jde. Ale tak, jak je řeší z jedné strany, tak se na něj z druhé valí nové a nové a „polštář“ těchto problémů, který je tím objemnější, čím je řízený systém větší, před sebou valí a valí a jen občas ho ztenčí, když se zrovna mimořádně daří.

Když jsem přicházel do funkce, věděl jsem, že jsou dvě sféry, které se musí řešit, a věděli to i mí předchůdci. Ta jedna byla hospodářská a ta druhá víceméně stavební. V hospodářské oblasti bylo třeba zrealizovat do životaschopného způsobu pojišťovenský systém, který začal v roce 1992. Šlo zejména o to navázat dobré styky se zdravotními pojišťovnami, ovlivňovat celostátní systém, zjistit, jakým způsobem tečou peníze do nemocnic, jak fungují úhradové mechanismy, jak mechanismy vykazování a jak si s nimi nemocnice poradí.

Manažeři museli pochopit, že mají své příjmové limity a že je třeba šetřit náklady a optimalizovat spektrum činnosti tak, aby to vyhovovalo pacientům, ale i nemocničním ekonomům. Tehdy fungoval výkonový systém, takže to šlo poměrně snadno. Každý, kdo sehnal nějakou práci a pacienty, mohl výkony vykázat. Pak přišel systém rozpočtový, vše se úplně změnilo, ale dobré nemocnice už v té době věděly, jak se mají zachovat, už měly nějaké zkušenosti, takže to pro ně takový šok nebyl.

Věděly, že musí své výkony rozumně utlumit, ale ne zase tak, aby to poškodilo pacienty. A že je třeba hledat rezervy. V této sféře se hledaly motivační mechanismy, zavedli jsme systém hodnocení lidí, hodnocení výsledků, žebříček klinik, podle kterého jsme ohodnocovali.

5.1.2010 13:12:21

MUDr. Leoš Heger, CSc.

Dotace byly celkem získatelné, ne hned, ale když se na tom pracovalo, bylo je možné ze státního rozpočtu přeci jen mít. My jsme tímto způsobem vybudovali například rehabilitaci, laboratorní obory a onkologický pavilon. Nikdy jsme ale nebyli natolik politicky zdatní, abychom získali velikánský balík peněz najednou. Onkologie stála tři čtvrtě miliardy, to byla velká investice, ale byla to velká budova.

Velké změny areálu najednou, jaké se odehrávaly například v Plzni či Olomouci, jsme ovšem prosadit neuměli a organizovali jsme trpělivě jednu stavbu po druhé. Mělo to svou výhodu, že se nám vyhnuly dramatické situace jako například pozastavení rozdělané obří stavby.

A hlavně – naši lidé, kteří se investiční výstavbou zabývali, měli šanci se na malých stavbách postupně zdokonalovat v plánování, spolupráci s projektanty, výběrových řízeních i při vlastní kontrole probíhající stavby a zprovozňování, takže se nám dařilo mnoho ušetřit a financovat některé stavby a velké rekonstrukce i bez dotací.

5.1.2010 13:12:21

MUDr. Leoš Heger, CSc.

Někdy s nadsázkou říkám, že tady v Hradci Králové jsme takové provinční město. Je to sice smutné, ale je to tak a je lépe věci pojmenovat pravým jménem a podle toho se zařídit. Hradec je tedy relativně malé město, ale dostatečně velké, aby tady byla veškerá infrastruktura školská, intelektuální, kulturní. Nejsou tu tak velké možnosti jako třeba v Praze – myslím vědecké, finanční, otevřenost do ciziny, to vše si tu lidé musí tvrdě odpracovat a vědí to.

Což selektuje ty, kteří jsou ochotni něco udělat. A také tady není tak strašně vyžhavená prestižní atmosféra a boj o místo na slunci. Lidí je tu relativně málo, takže mají daleko více prostoru a nebojí se o něj. Tady byla tradičně ve všech oborech, alespoň co já mohu posoudit, pohodová atmosféra. Za minulé éry k nám jezdilo hodně lidí ze Slovenska a vždy nám říkali: „Víte, my když k vám jedeme na měsíc, nemá to takový ‚turistický‘ efekt, jako když jsme v Praze, ale u vás se naučíme daleko víc.“

Myslím, že pohoda v práci je věc, kterou nejde vymyslet od zeleného stolu. Je to fenomén, který vychází od dobrého a slušného (byť třeba i velmi přísného) šéfa jednoho každého klinického pracoviště. Ten atrahuje lidi nejen ve smyslu atraktivity svých klinických a vědeckých schopností, které umožňují lékařům rychlejší odborný i akademický růst. Velkou část tvoří také jeho lidská stránka a prostředí, jaké na klinice je.

Jako jeden příklad za všechny bych uvedl naši patologii, kde máme dlouhodobě skvělé vedení, jež dokáže navodit naprostou pohodu na pracovišti. Zatímco ve většině nemocnic je o patology obrovská nouze, u nás chtějí ti nejlepší studenti začínat na patologii a mají tam rádi právě tu pohodu. Přesně takovou, jakou jsem já měl rád na rentgenologii. My se jako mladí kluci mohli s naším šéfem pouštět do polemik, skoro bych řekl „hádat“ se s ním, a on byl takový formát, že to vše vystál a profitovali jsme z toho všichni dohromady.

5.1.2010 13:12:21

MUDr. Leoš Heger, CSc.

Jsou dvě velké oblasti, ve kterých se postupuje velmi špatně, a to alokace finančních zdrojů a regulace pohybu pacientů v systému. Rozhodně sem nepatří objem peněz. Já jsem normální, chtěl bych více peněz jak na svém platu, tak pro celou nemocnici a jednotlivé obory. Na druhou stranu si ale člověk musí říct, že některé věci momentálně možné nejsou, a musí žít v podmínkách, které má. My těch peněz zas tak málo nemáme.

S oblibou jsem říkával, že peněz je vždycky dost a je jen otázka, kam se dávají. Česká medicína nikdy nebude mít tolik jako německá, francouzská, americká – a musí si s tím umět poradit. Ale aby se v tom žilo dobře, měla by k tomu platit určitá pravidla – a to je ten první velký problém. Tedy aby alokační mechanismy byly férové a průhledné. To tady není, takže investiční politika je dodnes chaotická.

Nikdy nevíte, jestli ještě tento rok nedostanete nějaké peníze, a pak je najednou musíte proinvestovat a prostavět. Dělají se rozhodnutí ve spěchu a nejen že nejsou strategická, ale bohužel jsou naopak často hrubě politická. Navíc tyto tendence, důvěrně známé z investičních dotací, mají i určitou snahu pronikat do alokace provozních peněz, určených na zdravotní péči.

Stále komplikovanější úhradové vyhlášky začínají lákat některé politiky, aby kvůli zjednodušení prosazovali čistě smluvní úhrady na základě bilaterálních dohod mezi zdravotnickými zařízeními a pojišťovnami. Zde je riziko zneužití netransparentních pravidel a chybějících informací mimořádně veliké. Velkým problémem jsou i tlaky jednotlivých oborů.

Na jednu stranu je to dobře, protože je to hnací motor pokroku, ale musí to mít určité meze. Jestliže například v rentgenologii někde získají přístroj, který je nejlepší na světě a má dvojnásobek kvality než naše CT, začnou naši rentgenologové obrovsky nervóznět. Že je ono pracoviště v jiné oblasti vybaveno třeba hůře než naše oddělení, už v té chvíli nevidí.

Do budoucna je nutno více tlačit na standardizaci úrovně jednotlivých pracovišť, posilovat speciální centra a nové technologie zkoušet uvážlivě a prokazovat jejich efektivitu před plošným nasazením. Pokud chcete konkrétní příklad, podívejte se, kolik máme operačních robotů a jak jsou tyto stroje kvůli obrovským provozním nákladům omezeně využitelné.

Druhý veliký balík problémů souvisí s tím, že náš systém je velmi dezintegrován. Zdravotnictví ještě v 80. letech bylo nějak daleko více provázáno a bylo hierarchicky postaveno od obvodních lékařů přes specialisty a zařízení až po největší nemocnice. Tím, že se hodně privatizovalo, se tyto vztahy rozpadly. Nejsou určena žádná pravidla, jak se má v celém systému pohybovat pacient.

Byly tu mnohé pokusy, ale nic se nepovedlo. Když to vezmu od vrchu, tedy od naší nemocnice, my třeba léčíme pacienta na onkologii, do které dnes tečou velké peníze. Léčba může stát často i půl milionu korun a využívá nejvyšší možné technologie.

Potom se ale dojde do stadia, kdy už pacientovi tímto způsobem nemůžeme pomoci, a on potřebuje jen běžnou léčbu na hranici ošetřovatelskosociální péče. Nebo potřebuje praktika, který se o něj stará. Jenže ten praktik na to najednou nemá peníze, a přitom se potřebné částky na paliaci pohybují v tisícikorunách nebo desetitisících, zatímco my jsme do terapie ve snaze o nejlepší péči dali řádově daleko více.

V tomto ohledu systém není vybalancován a mnoho pacientů v následné a terminální péči tím trpí. Jiní zase tohoto chaosu v systému zbytečně zneužívají. Pohybují se mezi lékaři a shání páté, šesté názory. Když pacienta čeká závažný zákrok, chápu, že má právo i na jinou konzultaci, ale nejsou tu žádná jasná pravidla a lidé, kteří jsou těžko vyléčitelní a mají chronické nemoci, čerpají ohromné množství péče zbytečně.

Není v silách poskytovatelů, aby to sami nějak zregulovali. Omezování určité volnosti samozřejmě bolí a politici se toho bojí, ale já si myslím, že řešení to má. Musí se ovšem postupovat opatrně a slušně, aby na to nedoplatili potřební.

5.1.2010 13:12:21

MUDr. Leoš Heger, CSc.

Pojišťovny by potřebovaly více peněz na to, aby své elektronické záznamy vylepšily, ale na druhou stranu mnoho těch údajů mají, vědí, že řada pacientů obchází doktory, platí se opakovaně stejná vyšetření, ale nevyvíjejí žádné páky a mechanismy. Takže spíše je to v oblasti chtění.

5.1.2010 13:12:21

MUDr. Leoš Heger, CSc.

Já na tuto otázku odpovím velmi filozoficky a téměř bych řekl, že to je odpověď z obláčků. My jsme tady byli v některých oblastech úspěšní, protože jsme se nechovali racionálně jen jako podnikatelé, kteří musí myslet na svůj prospěch, ale často jsme upřednostňovali zájem pacientů a celého systému. Univerzitní nemocnice musí udržovat řadu styků, například s lékařskou fakultou, krajem, terénem, praktickými lékaři. Vztahy se mohou vyvíjet dvěma způsoby.

Buď to děláte sobecky, myslíte jen na sebe a máte snahu utrhnout si co nejvíce pro svou instituci. Nebo to děláte s ohledem na další instituce a celý systém, ve kterém se pohybujete. My jsme třeba s lékařskou fakultou měli dobré a oboustranně pozitivní vztahy. Samozřejmě, že jsme se občas také pohádali a snažili se získat pro sebe více, ale mělo to své meze.

Byl jsem rovněž jeden z mála ředitelů, kteří nepokládali za rozumné, aby fakultní nemocnice zůstaly pod ministerstvem a byly od krajů odtržené – dnes mohu na příkladu Královéhradeckého kraje uvést, že tady jsou dvě nemocniční zdravotnictví a mají rozdělenou sféru půl na půl. Protože to principiálně ovlivnit nešlo, snažili jsme se domluvit alespoň na nejzákladnějších věcech. Jestli vznikne Asociace krajských nemocnic a boj mezi nemocnicemi se ještě rozhoří, myslím si, že to nemocničnímu zdravotnictví moc nepřinese.

5.1.2010 13:12:21

MUDr. Leoš Heger, CSc.

Dostal jsem několik medailí, například zlatou medaili od lékařské fakulty, to je obrovská pocta. Samozřejmě i manažerské ceny, v roce 2001 jsme získali cenu Nemocnice roku, za rok 2007 jsem obdržel titul Manažer roku. Je to strašně milé a navíc vám takové zviditelnění samozřejmě manažersky pomůže řešit problémy jak uvnitř nemocnice, tak i v celém systému. Na druhou stranu mám k cenám malinko cynický přístup.

Myslím, že by se ocenění měla věnovat spíše mladým lidem, protože senioři jako já už mají poct dostatek, kdežto pro mladé talenty je to dobrý odrazový můstek k dalším profesním úspěchům. Musím ovšem říci, že jsem letos dostal cenu města Hradce Králové Primus inter pares, což v překladu znamená „první mezi rovnými“.

Ta mi udělala ohromnou radost, protože byla nejen za moji činnost v nemocnici, ale i za mé působení v politice. Když se o té ceně hlasovalo, zvedli pro mě ruku všichni zastupitelé napříč celým politickým spektrem, což mě samozřejmě potěšilo.

5.1.2010 13:12:21

MUDr. Leoš Heger, CSc.

Je třeba říci, že jsem zatím tu svou politiku neukončil dobře, protože jsem prohrál senátní volby; postoupil jsem do druhého kola, ale prohrál s Vladimírem Drymlem. A regulační poplatky byly jedním z hlavních důvodů, proč občanští demokraté takto dopadli. Ve volební kampani jsem se jich zastával, ale měl jsem s tím malinko problém. Před jejich zavedením jsem postup kritizoval a dodnes to dělám. Principiálně byly vymyšleny dobře, ale realizovány nešťastně.

Přišly příliš šokovým způsobem a byly hodně necitlivé. Mělo se začít s poplatky za stravu a na pohotovosti, vše ostatní se mělo přidávat postupně. V současné době, přestože jsem si myslel, že z politiky vystoupím, se opět vracím, protože jsem dostal nabídku od TOP 09. Poplatky a nějaká sociálně rozumná forma spoluúčasti prostě potřeba jsou, protože konzumace péče nemůže být zcela bezbřehá.

5.1.2010 13:12:21

MUDr. Leoš Heger, CSc.

Říkám dodnes, že politika je příliš hrubá, drsná a bojová a málo se v ní spolupracuje. Netvrdím to proto, že bych byl takovým idealistou, ale protože čím více jsou řídicí mechanismy zpolitizované, tím více přestávají být racionální. Řídit nemocnici nebo řídit město se zase tak moc neliší. Obojí jsou velké firmy, naše nemocnice má dokonce zhruba stejný rozpočet jako město, asi čtyři miliardy.

Když si vezmu, s jakým úsilím jsme nemocnici řídili (a dělali jsme to ve skupince lidí, kteří si vzájemně nepodráželi nohy), a i přesto to bylo těžké... Představte si, že město totéž dělá s lidmi z různých politických směrů a zdaleka si tak nevěří – to je špatně. A to nemluvím o tom, když se vystoupí o stupeň výš na celostátní úroveň.

Důležitý je zejména výsledek, s jakým se veřejné systémy jako město, zdravotnictví či celá země spravují, jakými se to dělá nástroji a jak ohleduplně se problémy řeší. Politika jako svébytný mocenský boj je pro celek málo prospěšná a skutečnost, že tento styl dominuje stále více, je pro mě dvacet let po revoluci nemilé překvapení.

5.1.2010 13:12:21

MUDr. Leoš Heger, CSc.

Byl jsem od studentských let člověk celkem kulturní, rád jsem četl a poslouchal hudbu. Jenže čím jsem starší, tím více zjišťuji, že je třeba si najít stále více efektivních a časově nepříliš náročných relaxačních mechanismů. Postupně jsem zjistil, že v boji proti stresu je pro mě nejúčinnější fyzická aktivita. Začal jsem tedy sportovat více a už asi od čtyřiceti bez toho nemohu fungovat.

Skvělá je cyklistika, v posledních letech jsem se dostal k veslování – celoživotní sen, o kterém jsem si myslel, že už ho neuskutečním. Šestým rokem pomalu budujeme se skupinkou nadšenců v Hradci králové pro tento sport zázemí a docela se to daří. Oddíl už má takovou podobu, že se o něm ví a začíná se zvětšovat. Jinak se věnuji rodině. Mám dva dospělé syny a od staršího již tři vnoučata. Ale je pravda, že jsem takový dědeček na baterky, i když pořád doufám, že to ještě napravím.

5.1.2010 13:12:21