V oblasti psychofarmak a psychoterapeutických postupů došlo v posledních dvaceti letech k velkému pokroku, který souvisí s novými funkčně zobrazovacími metodami.
„Pomocí pozitronové emisní tomografie a funkční magnetické rezonance jsme poznali, co se v mozku při duševní chorobě děje. Také díky tomu vznikaly a vznikají nové účinnější a přitom šetrnější léky a další léčebné postupy,“ říká MUDr. Jiří Horáček, PhD., z Psychiatrického centra Praha.
Psychofarmaka jsou často veřejností vnímána jako riskantní zásah do psychiky, předpokládá se, že vytvářejí závislost…
Psychofarmaka dnes působí cíleně na jednotlivé choroby, jsou mnohem šetrnější, a naprostá většina jich závislost nevytváří. Dnes již víme, které systémy mozku jsou spojené s tou kterou nemocí, a pomocí psychofarmak v podstatě kompenzujeme nebo vyrovnáváme deficity nebo nerovnováhu v systémech mozku. Také psychoterapie prošla revolučním vývojem. Jde o metody, které ovlivňují především prožívání člověka tím, že se mu snažíme zprostředkovat i jiné vidění a prožívání skutečnosti. Psychoterapie usiluje o to, aby jedinec porozuměl, proč skutečnost vnímá tak, jak ji vnímá, poskytujeme mu tím větší míru svobody rozhodnutí, jak ji vnímat chce a především jak jednat. Porozumím-li třeba strachu, který si nesu z časného dětství, z traumat v rodině, mohu se rozhodnout, zda neprožívat svět jinak.
Funkčně zobrazovací metody nám poskytují fascinující důkaz toho, že oba tyto postupy vedou ke stejné změně neurobiologického substrátu, ke stejné změně metabolismu u stejné choroby. Příkladem může být obsedantně kompulsivní neuróza. Můžeme ji léčit různými typy antidepresív, psychofarmak nebo metodami psychoterapie. V okamžiku, kdy každá z těch metod dosáhne úspěchu a člověk je vyléčen, dojde v mozku vždy ke stejným neurobiologickým změnám.
Jestliže různé cesty vedou k jednomu cíli, není lepší používat hlavně psychoterapii, která nezatěžuje organismus?
U řady psychických onemocnění samotná psychoterapie nestačí, hlavně u těch, v jejichž rozvoji se více uplatňují biologické faktory, například dědičnost. Navíc každý pacient je jiný a jinak reaguje, záleží také na stupni jeho choroby. Nejčastěji se obě metody kombinují. Důležité je to, že naprostá většina poruch, které se na psychiatrii léčí, v podstatě velmi dobře dnes léčitelné jsou, ať už se jedná o psychózy, jako je schizofrenie nebo těžké poruchy nálady, jako je mánie nebo deprese, nebo jde o různé typy neuróz.
Dalo by se říci, že naše duševní zdraví i choroby mají biochemický základ?
Mozek je struktura, která zpracovává informace. Ty se zpracovávají komunikací mezi neurony, a to jednak elektricky, jednak chemicky. V okamžiku psychické poruchy se mění prožívání světa a rovněž mozek musí fungovat jinak. Dá se sice říci, že naše psychická činnost je odvoditelná od biochemie mozku a změny elektrických potenciálů. Stejně tak její porucha. Vědomí ale nelze redukovat na elektrické potenciály a neuropřenašeče, je to jako bychom hudbu redukovali na jednotlivé noty. Jsme moc rádi, že v posledních desetiletích začínáme rozumět pravidlům „jazyka“, kterým si spolu neurony povídají.
Jak tedy vzniká psychická porucha?
Všichni se pohybujeme v nějaké realitě a náš nervový systém zpracovává informace o prostředí. Za jistých okolností může dojít k tomu, že informace začneme zpracovávat jinak, z nějakého jiného modu, a to posune náš vnitřní svět. Příčinami psychických poruch mohou být jednak traumatizující zážitky, špatné dětství a další vnější faktory, ale také může hrát roli vnitřní příčina, a tu označujeme jako dispozici. Když je hodně vysoká, stačí malý stres, aby se rozvinula psychická porucha.
Psychofarmaka se stále zdokonalují, ale co se dá vylepšit na psychoterapii?Lidé si často představují, že jde o jisté triky, jak zacházet s lidskou psychikou. I ty se mohou zdokonalovat?
Psychoterapie v posledních dvaceti letech prodělala bouřlivý rozvoj. Vznikla celá řada nových směrů, které jsou na rozdíl od těch starších velmi cílené na konkrétní choroby. Jsme svědky obnovené spolupráce mezi léčbou léky a psychoterapií. Dříve tyto dvě terapie nespolupracovaly, byly až ideologicky proti sobě vyhrocené. Dnes je důležité jen to, jestli metoda funguje a nemá větší vedlejší účinky. Jde totiž především o to, aby byl člověk co nejdříve zdravý.
Pomáhá v terapii duševních poruch také nová technika? Jaké jsou poslední novinky v této oblasti?
Z novinek poslední doby můžeme zmínit například přístroj, který se jmenuje repetitivní transkreniální magnetická stimulace. Jde v podstatě o fyzikální ovlivnění elektrické aktivity kůry mozku velmi silným magnetickým polem, které indukuje vznik elektrických potenciálů na vzdálenějším vodiči, v našem případě třeba v nervové buňce. Metodou velmi silného pulsně magnetického pole je možné snižovat nebo zvyšovat aktivitu v různých oblastech kůry mozku. A protože víme, díky funkčně zobrazovacím metodám, která část mozku více či méně funguje u té které poruchy, můžeme v podstatě touto fyzikální metodou normalizovat funkci mozkové kůry. Výsledky jsou velmi nadějné. Na druhé straně víme, že žádnou psychickou poruchu nemůžeme redukovat jen na zvýšení či snížení metabolismu někde v mozku.
Které nové léky znamenají velkou pomoc nemocným?
V psychiatrii se v posledních dvaceti letech objevily dvě skupiny léků, které způsobily naprostý převrat. Objevila se nová skupina antidepresív, léků normalizujících depresívní náladu, které jsou na rozdíl od starších preparátů stejně účinné v léčbě deprese, ale navíc jsou velmi bezpečné a nepřinášejí rizika dřívějších léků. Působí tak, že zpětně vychytávají serotonin, jeden z důležitých neuropřenašečů v mozku, který se podílí na regulaci emocí a motivace. Druhou skupinou léků jsou atypická antipsychotika. Ty kvalitněji nežli starší farmaka léčí schizofrenii a další psychózy, stavy, které jsou spojeny s halucinacemi a bludy. Jsou účinnější a bezpečnější, než byly léky dřívější. Mnoho pacientů s těžkými formami schizofrenie, kteří by jinak byli třeba invalidní, se vrací zpět do práce, mladí lidé na vysoké školy. Zatím jsou tyto léky velmi drahé, a nejsou tedy dostupné pro každého, což je pro psychiatry velký etický problém. Naštěstí cena těchto léků každým rokem klesá a jejich dostupnost se tedy zvyšuje. Nutno říci, že naše terapie se vždy skládá z léčby akutní, musíme člověka rychle dostat do původního stavu, a potom z léčby udržovací. Riziko návratu choroby klesá s časem.
Bouřlivý rozvoj neurověd a nových technologií přináší veliký profit nemocným. Léčba je účinnější a s menším množstvím nežádoucích účinků a zlepšuje se kvalita života nemocných. V neposlední řadě se také ztrácí stigma, které s psychickými onemocněními bývalo v minulosti spojováno. Víme, že psychická porucha je poruchou funkce nervoového systému, víme, že těmito stavy může strádat kdokoliv a kdykoliv, když dojde ke specifickému typu nerovnováhy. Možnost této nerovnováhy je primárně dána již tím, jak je mozek uspořádaný. Léčbou se snažíme o obnovu rovnováhy. V tomto kontextu již skutečně není místo pro stigmatizaci našich pacientů. Pokrok ve výzkumu v konečném důsledku tedy vede také k humanizaci celé psychiatrie.
VĚRA NOSKOVÁ, Hospodářské noviny, 19.12.2002