pomáhajících profesí
O knize německého psychoterapeuta Wolfganga Schmidbauera, kterou vydalo nakladatelství Portál ve spolupráci s Českou asociací sester.
Nutkavá potřeba současné teorie všechno vědecky analyzovat – někdy na úkor zdravého rozumu – může přehlédnout fakt, že každá analýza je jen jedním aspektem pohledu na zelený strom života. A tak se občas objeví podezření, že ti, kdo se věnují dětem a rozdají jim nekonečně radosti, jsou vlastně dobře utajení pedofilové, nebo podobně, že ti kdo pomáhají lidem, tak činí vlastně kvůli svým psychopatologickým sklonům a poruchám osobnosti.
Zajímavá a potřebná kniha Wolfganga Schmidbauera nemá degradovat lidský altruizmus. Chce přispět lidem v pomáhajících profesích k osobnímu růstu a zároveň k uvědomění si potencionálních nebezpečí. „Základním nástrojem pomáhajících profesí je osobnost pomáhajícího,“ říká v předmluvě k českému vydání psycholog Pavel Říčan. „Největší nesnáze zde přirozeně působí slabá místa této osobnosti, jež jsou u pomáhajících podstatně častější než v celkové populaci.“
Schmidbauer již na začátku sedmdesátých let přišel s definicí pojmu „syndrom pomáhajícího“, který pojal jako specifickou narcistickou poruchu. Na základě statistik zde dokazuje u zdravotnických profesí významnější tendence ke zneužívání drog a sebevraždám. Např. počet výskytu depresí je u lékařů ve skupině mezi 25 a 39 lety s 26 procenty sebevražd třikrát vyšší než u statisticky srovnatelného průměru obyvatelstva. Jako důvod se zde uvádí nevyrovnaná osobnost lékařů, jejichž idealizované vnitřní Já neobstálo. Na druhé straně je zde zcela jednoduchý výklad. V profesích jako je lékař a sestra se zvláště svědomití lidé setkávají s dá se říci mnohonásobným a trvalým zatížením, nesrovnatelným s požadavky běžného zaměstnání, navíc s hrozbou neustálé přímé konfrontace s možnou profesionální chybou. Takovémuto zatížení nejsou vystaveni ani piloti dopravních letadel. Je zde tedy i vyšší pravděpodobnost vyčerpání, vnitřního vyhoření a deformace může být následkem, nikoliv příčinou.
Autor se dále zabývá v několika kapitolách historickým původem altruistického chování a narcisistními poraněními jako separací od ostatních a syndromem odmítnutého dítěte. Jsou připojeny i zajímavé kazuistiky profesních deformací:
Vychovatel Jiří, odborník s dvacetiletou praxí, přátelský, empatický má problémy s autoritami kvůli příliš přísnému otci. Anežka, mladá sociální pedagožka, má pocit, že je odpadkovým košem prožitků všech přátel a známých, když se ale vede špatně jí, nemá to komu říci. Klement je lékař, internista, jemuž odborná zdatnost a přátelský vztah k vedoucímu kliniky umožnily, že se stal poměrně brzy vrchním lékařem. Má problémy se vztahy s blízkými. Sabina, zdravotní sestra, spolehlivá a výkonná, kterou její okolí i přátelé chápou jako oporu, musí kvůli úzkostným stavům, depresím a menstruačním obtížím vyhledat psychoterapeutickou pomoc.
Schmidbauerova publikace je zajímavá a užitečná. O věcech je dobře vědět, ale je také třeba nenechat se jimi znervóznit. Psychiatři či psychologové (neplatí i zde onen profesionální bonmot, že neurotik hledá poučení proto, aby svou neurózu zdokonalil?) zřejmě občas opravdu vidí svět lidí jako jeden zaslíbený ústav a ne vždy jsou ochotni pochopit, že ruka ku pomoci může být nabízena prostě proto, že je mnoho těch, kdo ji potřebují a že je to jeden z nejrozumnějších, hodnotově nezpochybnitelných způsobů seberealizace. Milosrdný Samaritán pomohl jednoduše proto, že byl lidský a viděl trpícího člověka. Zrovna tak nemocnému, který od vás čeká pomoc a naději je srdečně jedno, zda jste sestrou proto, že jste v mládí viděla film s Marylyn Monroe, kde jí to moc slušelo v ošetřovatelském úboru anebo proto, že jste orální typ a při kojení nebyla naplněna vaše potřeba opírat se o matčino ňadro. Knížku si přečtěme se zájmem, ale nedopadněmež jako Jerome Klapka Jerome ve Třech mužích na člunu, kterému se do rukou dostalo Lékařské repetitorium a zjistil, že má všechny nemoci tam uvedené, včetně horečky omladnic. – na –