V mumraji mediálně vyjadřovaných levopravých a černobílých náhledů na stav a potřeby českého zdravotnictví nelze najít kouska shodného. Když jsem před deseti lety psal o špatném principu vlastní tvorby systému zdravotní péče a jejího finanování, netušil jsem, jakých rozměrů nabude ono neustálé upravování neopravitelného.
Dnes více než cokoli jiného převažují ve vyjádřených pohledech na resortní potíže ekonomické parametry a už se ani trochu nebere zřetel na příčinu potíží, danou systémem samotným. Nemíním se přít o jeho ideologii, byť je dle mého soudu veskrze špatná. Chci poukázat na stejně závažné jeho vady jiného charakteru.
Prvně - v celém systému zdravotní péče a jejího financování nejsou definována postavení jednotlivých jeho účastníků. V důsledku toho jsou tu přečetné nekončící spory o odpovědnosti a kompetence, aniž by tu byl nějaký arbitr, který by je mohl na základě oněch definic bez nějakých justičních průtahů rozsoudit.
Podruhé, chybí definice vlastního předmětu činnosti - nechť někdo sdělí, co je to zdravotní péče, co je to solidarita - kdo s kým kdy a v čem má být solidární, co je to dostupnost péče - časová, prostorová, ekonomická a kdo je jejím garantem, kdo je za ni odpovědný. Ve zdravotnictví nadto je další problém - neschopnost měření výstupů. Je zajímavé, jak fundované debaty vedou se ve věci hospodaření, aniž by bylo zřejmé, jaký že vlastně je to ten předmět hospodaření a kolik že to vlastně stojí ten produkt. .
Po třetí, celý pseudosystém je postaven na podivném státním diktátu, když je jednak určeno, že zdravotní péče musí být poskytnuta lege artis a všem a zdarma skrze jakési kvazipojištění, spíše daň a současně je určeno za kolik a to ještě tak, že skrze vytvoření nové pseudoměnové jednotky - bodu, o jehož hodnotě vedou se pro i jen dva haléře nekonečná jednání kdekoho s kdekým.
Navíc není zde žádný přirozený mechanismus regulace spotřeby, zato jsou rozvinuty k nepřehlednosti pravidla regulace plateb za péči již poskytnutou podle neregulovaných požadavků na ni, neboť neposkytnutí péče na straně jedné je v rozporu s právem trestním a na straně druhé vyhovění požadavkům vede k neřešitelným ekonomickým potížím celého systému.
Aby vše nebylo složité jen málo, tak celý systém destruuje sám sebe už proto, že principem financování péče je jen a jen vlastní výkon, nikoli připravenost péči poskytnout. A tak nemocnice musí být plné, aby vydělávaly na svou existenci, což ovšem stojí více peněz. Je to jakoby hasiči byli placeni toliko za hašení požáru a když dlouho nehoří, tak budou zrušeni.
V takové situaci dochází samozřejmě k neustálým problémům, které jsou řešeny dílčími opatřeními široké a pestré charakterové škály, od nařízení pořizovat kopie receptů, přes zdravotní knížky, do nichž dle slov ministryně je možno zapisovat i jen tak, za současného naslouchání steskům pacienta na jeho píchání, až po nesrozumitelnou koncepci krátkodobou, střednědobou a nevímjakještědobou. No, tu krátkodobou už naplnit nestačíme, čas byl ztracen projednáváním, které neskončí hned tak.
Samospasitelství budí ve zřizovatelích nemocnic nápad tranformace příspěvkových organisací na akciové společnosti. Je to asi jakoby bahnem brouzdající zkoušel nasednout do monopostu F1 v bláhové naději, že tak se dřív dostane kdovíkam. Zřizovatelé, totiž krajské samosprávy, náhle argumenují, že p.o. hospodaří špatně a a.s. lépe. Ale to nechť pak prvně vysvětlí, jak to, že pod vedením zdravotních odborů a celé samosprávy tak špatně hospodařily ty p.o. a teď, když tedy jediným akcionářem bude opět ta samopráva, budou náhle hospodařit lépe. A stát, který těm samosprávám ty nemocnice předal v zadluženosti hrozivé, najednou jeví zájem nařizovat, jak s nimi mají samosprávy nakládat.
Je tu nástroj, který akciová společnost dostane do rukou. Tím nástrojem je zákon, v něm pak zákoník obchodní a zákon o mzdě.
Z jednoho plyne právo určit si předmět činnosti, ze druhého pak možnost zaplatit méně těm, kdo péči poskytují, totiž zdravotníkům.
Na ně lze naložit kdeco, to už je vyzkoušené. Jsou to většinou altruisté a moderní manageři to ze svých školení dobře vědí.
Zavalují je povinnostmi znát zákony, nařízení, bezpočty vnitřních předpisů, práci na PC i s nedokonalými programy informačních systémů, moderně na ně navalují jakási skrze podivný newspeak nesrozumitelná řízení změn a jakosti, spojená s administrativou nepředstavitelně obludného rozsahu a v nesčetných auditech jim neustále ukazují nedostatky jejich práce.
Chuděrka medicína v tom běsu aby bála se vystrčit i jen nos. A kdyby, tak se hned objeví bezpočet odborníků nového typu, kteří sice nevědí o medicíně ani zbla, zato svými příkazy zavalí zdravotníka tolika povinnostmi a návody, že ty zaberou více než dvakrát tolik času, než kolik ho ten zdravotník věnuje nemocnému - teda pardon, podle tamtěch řízení tamtoho moderně říká se klient. No a nakonec, aby si teda zdravotník jako moc nemyslel, tak prostě on může za vysokou spotřebu léků, protože je dává a vůbec za všechny ty potíže s penězi……….opravdu běsná úvaha.
Když jsem před deseti lety psal o tom, že medicína je tlačena na scestí, mám nyní za to, že tomu tlaku nemá jak odolávat. Nemá totiž už žádnou oporu ve zdravotnících, neboť ti jsou zcela vyčerpaní tou současnou bídou svého stavu. A i kdyby se ozvali, je to marné - ve státních mocech jsou ti, kteří se vzájemně veřejně označují za burany a lháře. Asi se fakt dobře za ty roky znají a je jen to na nich dobré, že s tímto vlastním hodnocením konečně začali seznamovat voliče.
MUDr. Jiří Kilian, www.Zdravi.Euro.cz
Vsetín