OTÁZKA: Co vás přivedlo k medicíně? Pocházíte z lékařské rodiny?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Ivana Štětkářová, CSc.
Měla jsem výhodu, protože v mé rodině byli významní lékaři. Mým velkým vzorem byl již od dětství můj dědeček, univerzitní profesor Jaroslav Teisinger, zakladatel oboru pracovního lékařství. Díky jeho celoživotní práci počet nemocí z povolání u nás významně poklesl a některá onemocnění se již nevyskytují. Svým přístupem ovlivnil vývoj tohoto oboru v celosvětovém měřítku. Měla jsem ho velice ráda, byl to takový renesanční člověk, nikdy nenadával a jeho slova měla vždycky velkou váhu. Všichni jsme ho obdivovali, byl to čestný člověk, který něco dokázal. Samozřejmě nebyl v komunistické straně, takže se musel potýkat s mnoha problémy. Snad takovým zadostiučiněním a oceněním jeho práce je, že se každoročně koná seminář, který má v názvu jeho jméno (Teisingerův den průmyslové toxikologie). Můj obdiv získal nejen svými morálními kvalitami, ale i svou obrovskou pracovitostí. Každý den chodil do ústavu, pak přišel domů na oběd a po něm šel zase až do večera pracovat. Byl opravdu velmi pilný, napsal řadu článků a monografií o nemocech z povolání, například o azbestóze a silikóze plic, rozvíjel analytické metody u různých průmyslových škodlivin. Zajímal se o činnost svých spolupracovníků, kteří s ním konzultovali své výsledky. Když už to pak po revoluci bylo možné, přijeli jej navštívit i ti, kteří emigrovali.
17.6.2013 10:15:12
OTÁZKA: A jaká jste byla studentka? Také tak pilná po vzoru dědečka?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Ivana Štětkářová, CSc.
Já mám v povaze dělat všechno na sto procent a jsem zvyklá věci dotahovat do konce. Na základní škole jsem měla samé jedničky, učení mi opravdu nedělalo potíže. Hrála jsem basketbal, cvičila na piáno, malovala jsem, už jako dítě jsem měla spoustu zájmů. Na gymnázium jsem se díky velmi dobrému prospěchu dostala bez zkoušek, absolvovala jsem jej s vyznamenáním, na fakultě jsem ze zkoušek opět měla jedničky a získala ministerský diplom. Vždycky jsem měla výhodu v dobré paměti a právě v té pečlivosti s pracovitostí, možná jak jsem to viděla u dědečka. Nějak jsem nedokázala jít na zkoušku, abych si to alespoň nepřečetla. Nemám povahu na riskování – vědět, že nic neumím, a spoléhat na to, že to nějak dopadne. Vždycky jsem musela být alespoň trochu připravená, mám to v povaze.
17.6.2013 10:15:12
OTÁZKA: Měla jste v rodině i další lékaře kromě dědečka, které jste mohla následovat?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Ivana Štětkářová, CSc.
Ano, mým dalším lékařským vzorem byl můj strýc. Dnes už je v důchodu, ale byl významným rentgenologem ve Fakultní nemocnici Motol. Jako jeden z prvních prováděl angiografie u malých dětí. Před revolucí emigroval s rodinou do Německa, kde pak pracoval jako zástupce primáře rentgenologického oddělení. Mám v čerstvé paměti, jak vždycky říkal, že musí do služby, což pro mě mělo nádech něčeho hrdinského a úctyhodného, že jde do nemocnice, aby pomáhal nemocným lidem… Oba, dědečka i strýce, jsem velmi obdivovala. Od dětství jsem díky nim věděla, že chci být lékařkou.
17.6.2013 10:15:12
OTÁZKA: Jak vzpomínáte na své začátky v praxi? Kliniky se o vás musely doslova prát, když jste byla výborná studentka…
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Ivana Štětkářová, CSc.
Zdejší fakultu (tehdy to byla Lékařská fakulta hygienická UK) jsem dokončila v roce 1987 a mohla jsem si vybrat jakékoli místo na hygienické stanici nebo ve zdravotním ústavu. Ale to jsem nechtěla, toužila jsem po práci v klinickém oboru, a to konkrétně přímo na neurologii. V době před revolucí však pro absolventa lékařské fakulty hygienické nebylo jednoduché dostat se do předatestační přípravy jakéhokoli klinického oboru. Hygienu jsem opravdu dělat nechtěla, tak jsem se přihlásila na interní aspiranturu v tehdejším Institutu hygieny a epidemiologie, na neurotoxikologii pod vedením docenta Edgara Lukáše. Začala jsem se učit neurofyziologické metody na neurologické klinice ve Fakultní Thomayerově nemocnici v Krči. Další rok jsem působila na neurologickém oddělení v nemocnici v Příbrami. Časově bylo velmi náročné skloubit práci a výzkum dohromady. Tatínek mi například pomohl odvézt EMG přístroj starou škodovkou do továrny na výrobu barev, kde jsem měřila evokované potenciály u pracovníků exponovaných toluenu a styrenu. Výzkum bylo třeba provádět opravdu s nadšením. Člověk pracoval na dvou frontách, ale věděl, že to úsilí má nějaký smysl. V mládí je všechna naše činnost spojena s ohromným pozitivním nábojem. Po obhájení titulu kandidáta lékařských věd jsem pak již zůstala jako sekundární lékařka na neurologické klinice v Krči.
17.6.2013 10:15:12
OTÁZKA: Čím vás tak nadchla právě neurologie?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Ivana Štětkářová, CSc.
Jsem typ člověka, který si klade těžké cíle. Mám ráda extrémy, chodím po horách, a to nejraději po kopcích s velkým převýšením. Nebo si třeba řeknu, že dneska na kole ujedu 80 kilometrů. Neurologie pro mě znamenala komplikovaný obor se spoustou složitostí a výzev. Musíte se naučit množství pojmů, porozumět složitým fyziologickým i patofyziologickým mechanismům, pochopit, jak fungují nejrůznější nervové dráhy, spojení, různé neuronální sítě, co to je synapse, inhibice či excitace, potenciace nebo plasticita. Co znamená nádorové onemocnění, mozkový infarkt nebo zánět. Když se to naučíte, teprve pak dokážete rozpoznat, ve kterém místě a proč právě tam se porucha nachází. Bohužel někdy nemocnému člověku nedokážete pomoci, jak by si on představoval, protože v nervovém systému se dráhy ani nervové buňky příliš neobnovují. Porucha tam je napořád a člověk s ní žije celý život. Neurologie je jako obor velice krásná. Fascinující jsou rychle se rozvíjející diagnostické postupy (funkční magnetická rezonance, traktografie a podobně). Naskýtají se i nové léčebné možnosti, například biologická léčba u roztroušené sklerózy, která snižuje výskyt zánětlivých ložisek v nervovém systému, nebo akutní rozpuštění trombu, který ucpe hlavní mozkovou tepnu u rozvíjející se cévní mozkové příhody. Na tomto oboru se mi mimo jiné také líbí spojení s neurorehabilitací, kde je možnost ovlivnit například poruchu chůze nebo oslabené úchopové funkce ruky po prodělané mrtvici.
17.6.2013 10:15:12
OTÁZKA: A jak jsme na tom ve srovnání se světem?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Ivana Štětkářová, CSc.
Po revoluci jsem využila i řady možností naučit se něco v zahraničí, dohromady jsem tam strávila více než dva roky. Můj první dlouhodobý pobyt byl roční, a to v USA, kde jsem pracovala jako postdoctoral fellow na Baylor College of Medicine v Houstonu. Tato univerzita patří ke světovým špičkám. Získala jsem stipendium na Division of restorative neurology and human neurobiology pod vedením profesora Milana Dimitrijeviče, neurologa a neurofyziologa, který byl a stále je světovým odborníkem na diagnostiku a léčbu následků poranění míchy. Myslím, že mi při výběru také pomohl fakt, že profesor Dimitrijevič pochází ze Srbska a měl prostě Slovany rád. Bylo tam velice příjemné prostředí a přátelská atmosféra. Tehdy už jsem byla po atestaci z neurologie, bylo mi téměř třicet let. V tomto věku si velmi snadno uděláte přátele, které pak máte na celý život. Dodnes jsme v kontaktu, spolupracujeme na různých projektech z oblasti neurofyziologie a neurorehabilitace. Na podzim byl profesor Dimitrijevič na naší klinice, kde jsme spolu domluvili další spolupráci v oblasti řešení spasticity jakožto následku chronického poranění míchy.
17.6.2013 10:15:12
OTÁZKA: Naučila jste se ve Spojených státech amerických novým metodám, které jste pak importovala i k nám?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Ivana Štětkářová, CSc.
Právě v Houstonu jsem poprvé viděla a učila se metodu motorických evokovaných potenciálů, která tady u nás v té době v podstatě ještě nebyla zavedená do klinické praxe. Poznala jsem tam řadu dalších neurofyziologických metod a měla možnost seznámit se i s neurorehabilitací u nemocných s roztroušenou sklerózou, po mrtvici či po poranění mozku a míchy. Tím jsem se dostala k problematice spasticity a použití baklofenových pump ke snížení těžké spasticity končetin. Touto metodou se zabývám již od roku 2004, kdy jsme pumpy ve spolupráci s neurochirurgickým oddělením Nemocnice Na Homolce začali implantovat i u nás. V současné době na naší klinice úspěšně léčíme baklofenovou pumpou kolem 40 nemocných, kteří mají spasticitu v důsledku roztroušené sklerózy nebo po chronickém poranění míchy. Své znalosti a zkušenosti jsem ještě více prohloubila v roce 2009, kdy jsem byla na 4měsíčním pobytu na rehabilitační klinice Methodist Rehabilitation Center, která je součástí Mississippské univerzity. Tady se léčbou spasticity zabývají od roku 2000 a mají kolem 120 pacientů s baklofenovou pumpou. Nejvíce nemocných mají po poranění mozku. Vědecká stáž na tomto pracovišti pro mě byla cennou zkušeností, protože v našem souboru zatím podobného pacienta nemáme. V budoucnu se samozřejmě chceme o tyto nemocné také starat.
17.6.2013 10:15:12
OTÁZKA: Kteří neurologicky nemocní nejvíce trpí spasticitou?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Ivana Štětkářová, CSc.
Spasticita je závažný důsledek postižení centrálního nervového systému. Vzniká u řady onemocnění, jako je roztroušená skleróza, cévní mozková příhoda, chronické poranění míchy, poranění hlavy, může se vyskytnout u míšních či mozkových nádorů nebo jako následek dětské mozkové obrny. Projevuje se výraznou svalovou ztuhlostí, která udržuje končetinu v nepřirozené poloze. Nadměrně spastické svaly znemožňují protažení končetiny. Dalším problémem jsou četné svalové spasmy, pro které nemocný například nemůže chodit nebo sedět ve vozíku, obtížně v noci spí a celkově trpí bolestmi. Pro naše nemocné je to nesmírný handicap, protože se o sebe nemohou postarat, jedí s obtížemi, neposadí se na postel ani na vozík. Řadě pacientů jsme schopni pomoci. Každý nemocný z našeho souboru pro nás představuje jeden lidský příběh. Máme již dva pacienty, kteří po zmírnění spasticity mohli pokračovat ve studiu na vysoké škole. Vydrželi sedět ve vozíku a pracovat na počítači, což předtím nebylo možné.
17.6.2013 10:15:12
OTÁZKA: Jak lze dnes takto nemocným lidem pomoci?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Ivana Štětkářová, CSc.
Je potřeba říct, že ne každá spasticita se musí léčit. Zabýváme se hlavně případy, kdy spasticita pacienta obtěžuje natolik, že mu znemožňuje sebeobslužnost, běžné denní činnosti. U nemocných po cévní mozkové příhodě je nejlepší léčebnou metodou, prokázanou v mnoha studiích, lokální aplikace botulotoxinu, tedy „klobásového jedu“, například do spastických flexorů předloktí. Jde o podobný princip jako u „vyhlazování“ vrásek na obličeji. Dojde vlastně k chemické denervaci na nervosvalové ploténce. U našich nemocných jsou dávky botulotoxinu nesrovnatelně vyšší než při kosmetických zásazích, protože je třeba aplikovat látku do velkého svalu. Díky aplikaci pacient přestává mít svaly spastické a může končetinu natáhnout. Efekt se dostaví již zhruba za 2 až 3 dny, trvá asi 3 měsíce, ale bohužel není trvalý, pacient musí docházet na reaplikace. Aplikace se provádí jehlou do svalu, pod kontrolou EMG nebo sonografického přístroje. Pokud nemocní mají těžkou generalizovanou spasticitu všech končetin, pak je metodou volby již zmíněná baklofenová pumpa. Jde o systém, který se skládá z pumpy a katétru. Pumpa se zašije na břiše pod kůži, jde o přístroj přibližně velikosti kardiostimulátoru. Součástí tohoto systému je rezervoár s roztokem baklofenu, což je látka, která uvolňuje svalové napětí. Katétr je implantován do podkoží a je veden z pumpy do páteřního kanálu, až do oblasti, kde proudí mozkomíšní mok. Tam se uvolňuje po malých množstvích celých 24 hodin denně. Dávku lze různě naprogramovat, například je možné ji nastavit tak, aby působila svalové oslabení výraznější v noci a menší ve dne, nebo se dá zajistit, aby byl pacient více uvolněný jen ráno před probuzením. Důležitá je spolupráce s neurochirurgem, který vloží pumpu pod kůži na břiše a katétr vyvede do páteřního kanálu během krátkého operačního výkonu v celkové anestezii. Pacientovi pak po operaci postupně zvýšíme dávku baklofenu podle jeho potřeby a on k nám chodí do ambulance zhruba jednou za 3 měsíce na doplnění rezervoáru.
17.6.2013 10:15:12
OTÁZKA: Jak pacienti snášejí cizí těleso v břiše?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Ivana Štětkářová, CSc.
Nevadí jim to. Pacient si sám řekne, kde chce mít pumpu umístěnou, zda vpravo, nebo vlevo na břiše, a to proto, aby mu nevadila při nošení kalhot v pase, vždy však záleží, jak se spolu dohodneme. Povětšinou se pumpa dává na levou stranu břicha, čili ne tam, kde je slepé střevo (kvůli případné operaci, pokud by došlo k jeho zanícení), a umístí se tak, aby se zařízení nedotýkalo dolní části hrudního koše. U většiny lidí není implantát ani vidět, u štíhlých osob může být patrné malé vyklenutí na břiše. Plnění rezervoáru je minimálně bolestivé, provádí se vpichem jehly přes kůži. V našem souboru máme řadu pacientů s chronickým poraněním míchy, s čímž obvykle souvisí snížená citlivost od místa poraněné míchy, někdy už od dolní krční páteře. Ani nemocní s roztroušenou sklerózou si na nějaký dyskomfort při plnění rezervoáru nestěžují, vítají každou možnost úlevy, v tomto případě od spasticity. Chronické míšní poranění i roztroušená skleróza jsou dlouhodobé a handicapující závažné stavy. Buď z plného zdraví náhle spadnete do nemoci a jste nehybný, případně obtížně pohyblivý, nebo má vaše nemoc pozvolna se zhoršující průběh a vy se v průběhu let přestáváte pohybovat. I na to je třeba při léčbě myslet.
17.6.2013 10:15:12
OTÁZKA: Takže i pacienti s RS mohou mít baklofenovou pumpu?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Ivana Štětkářová, CSc.
V našem souboru čtyř desítek pacientů se zavedenou baklofenovou pumpou tvoří asi polovinu nemocní s RS a polovinu lidé s chronickým míšním poraněním. Pro vaši představu, z pacientů s RS, kteří mají pumpu, tvoří dvě třetiny ženy a naopak, dvě třetiny pacientů s chronickým míšním poraněním jsou muži. Tady je vidět, že míšní poranění se týká spíše mužů, kteří více riskují.
17.6.2013 10:15:12
OTÁZKA: Jak vzniká chronické míšní poranění?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Ivana Štětkářová, CSc.
Chronické míšní poranění se vyvine z akutního, nejčastěji následkem úrazu – při autonehodách, po pádech z koně, skocích do vody, při adrenalinových sportech… Patří k psychicky i fyzicky velmi devastujícím poraněním, neboť postihuje v převážné míře mladé osoby, kterým se v jednom okamžiku změní celý život. Je před nimi dlouhá doba pobytu na vozíku nebo na lůžku, zcela znemožňující jejich předchozí životní styl. Musejí se vyrovnat s těžkým handicapem, který má dopad na jejich psychiku. Následky poranění míchy ovlivní zcela zásadně i sociální kontakty a zejména rodinný a pracovní život. Ročně se v naší republice stává více než 300 úrazů míchy. Ta je poškozena buď přímo tlakem zlomených obratlů, nebo vyhřezlou meziobratlovou ploténkou. Nás samozřejmě kromě medicínského hlediska zajímají i osudy našich pacientů a víme, že dobrá psychika je při léčbě důležitá. Někteří naši pacienti s poraněním míchy skončí své původní vztahy, ale časem navážou jiné, často s ženami, které o ně pečují. To pak máme velkou radost. Máme tady i dvojice pacientů, kteří mají miminko ze zkumavky. Tím, že se o pacienty staráme dlouhodobě, o někoho i deset let, je pak úžasné vidět, že i přes tak závažné onemocnění mají svůj plnohodnotný rodinný život, včetně nových potomků. I nemocní s roztroušenou sklerózou mívají výborné rodinné zázemí, což je dojemné a pro nás také velmi povzbuzující.
17.6.2013 10:15:12
OTÁZKA: Myslíte, že se jednou v budoucnu bude moci roztroušená skleróza léčit kauzálně?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Ivana Štětkářová, CSc.
Roztroušená skleróza je chronické zánětlivé autoimunitní onemocnění. Aktivovaný imunitní systém napadá vlastní orgány a tkáně, v případě RS to jsou obaly kolem nervových vláken (dochází tak ke ztrátě myelinu, demyelinizaci). Existuje řada teorií, proč k tomu dojde, včetně virové teorie a genetických dispozic, což je dáno různou vnímavostí vůči reakcím imunitního systému. Negativní vliv má i kouření. Nepříznivý podíl má také okolní prostředí, kdy se při velkém znečištění zhoršuje imunitní systém. Z epidemiologických studií víme, že v tropech a subtropech se RS vyskytuje minimálně, zatímco v našem podnebném pásu je výskyt RS značný. Tam, kde je ještě méně slunce, třeba v Kanadě, je mnohem vyšší výskyt RS než u nás. Takže se zdá, že nedostatek vitaminu D by mohl být jedním z nepříznivých faktorů. V našem podnebném pásu máme obecně vitaminu D málo. RS má na počátku svého onemocnění fázi zánětlivou, což je právě spojeno s demyelinizací, ale může dojít i k přetrhání nervových vláken neboli axonů. Když se nám na počátku nepodaří nemoc rychle diagnostikovat a správně zaléčit, celý proces se vyvíjí a zhoršuje mnohem rychleji. V pozdní fázi nemoci probíhá neurodegenerace, což se projevuje zejména ztrátou hybnosti a nemocní jsou závislí na péči druhé osoby a končí na vozíku.
17.6.2013 10:15:12
OTÁZKA: Může lékař prvního záchytu rozpoznat, že jde právě o toto onemocnění?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Ivana Štětkářová, CSc.
První příznaky onemocnění mohou pozornosti praktického lékaře uniknout, především však k němu postižený často ani nepřijde, neboť svým potížím nepřikládá důležitost. Onemocnění se projeví třeba jen občasným brněním na trupu nebo v končetinách, někdy to může být rozmazané nebo dvojité vidění, bolest za okem, ale příznaky se mohou ztratit, mohou spontánně odeznít. U někoho může být přítomná jen chronická únava. Pokud jsou klinické příznaky výraznější, pacient přichází třeba s oslabením končetiny, výraznější poruchou chůze nebo právě s necitlivostí na břiše, pak je nutné vyšetření neurologem.
17.6.2013 10:15:12
OTÁZKA: Co je nesporným příznakem, že se jedná právě o RS?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Ivana Štětkářová, CSc.
U roztroušené sklerózy se mohou vyskytovat prakticky jakékoli příznaky, například svalová slabost, brnění končetin, okohybné poruchy, poruchy zraku, únava, špatná koordinace a udržení rovnováhy, obtížná a toporná chůze, závratě, močové a střevní problémy, poruchy řeči, paměti či depresivní příznaky. Typické jsou ataky potíží střídající se s bezpříznakovým obdobím, tomu říkáme relabující-remitentní forma RS, tedy střídání fáze relapsu (ataky nemoci) s remisí (hojením). Tato forma je nejčastější a trpí jí zhruba kolem 80 až 85 procent nemocných. Asi 15 procent má primárně progredující formu, kdy dochází k pozvolnému zhoršování stavu s malou odpovědí na protizánětlivou léčbu. Důležité je rychlé stanovení diagnózy nemoci a její včasná léčba. Nejdůležitějším vyšetřením je magnetická rezonance, která potvrdí výskyt zánětlivých ložisek v mozku a míše. Důležité je také vyšetření mozkomíšního moku, ve kterém se nacházejí protilátky produkované klony aktivovaných lymfocytů, jež nejsou přítomné v krvi, ale prokazují přítomnost zánětu v centrálním nervovém systému. Magnetická rezonance objeví ložiska v typických lokalizacích, která jsou v bílé hmotě mozku, hlavně kolem mozkových komor, ale i v míše – existují na to přesná kritéria, kolik ložisek a kde se má vyskytovat, aby byla stanovena jistá diagnóza RS. Ložiska by měla být rozprostřena v čase a prostoru. Proto od pacienta potřebujeme znát, zda již podobné klinické potíže, se kterými přichází, neměl v minulosti, například po viróze. Magnetická rezonance určí ložiska ve stadiu akutního zánětu i ve stadiu hojení, ukazuje v čase, jak zánět probíhá i jak se dále vyvíjí.
17.6.2013 10:15:12
OTÁZKA: To je tedy možné jen díky moderním diagnostickým metodám. Jak se to zjišťovalo dřív?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Ivana Štětkářová, CSc.
Když jsem nastoupila na neurologickou kliniku po ukončení vysoké školy, bylo možné vyšetřovat mozek pomocí CT, a to jen na jednom pracovišti, kterým byla Všeobecná fakultní nemocnice v Praze. Magnetická rezonance tehdy nebyla dostupná vůbec. Diagnózu roztroušené sklerózy jsme stanovili z typického klinického obrazu atak a remisí, z nálezu v mozkomíšním moku a z nálezů evokovaných potenciálů, které patří mezi neurofyziologické metody. Evokované potenciály hodnotí vedení nervového vzruchu celou nervovou dráhou až do mozku, kde se jednotlivé signály zpracovávají. Pokud je přenos signálů porušen (například zánětlivým ložiskem), dojde k jeho zpomalení nebo není vůbec nervovou dráhou veden a odpověď v nervovém systému nevznikne. Hodnotí se vedení signálu zrakovou, sluchovou, somatosenzorickou a motorickou dráhou.
Zavedením magnetické rezonance do diagnostiky RS neurofyziologické metody ustoupily do pozadí. MRI je dnes nejdůležitější metodou, pomocí níž sledujeme vývoj nemoci i efektivitu léčby. Léčba roztroušené sklerózy se v posledním desetiletí výrazně zlepšila s příchodem léků, které mohou modifikovat a zpomalit zhoršování této zatím nevyléčitelné nemoci. Současné terapeutické možnosti jsou v počátcích choroby především protizánětlivé, a proto je důležité nasadit léčbu co nejdříve, kdy převažuje právě zánětlivé postižení. Lékem první volby jsou interferony beta a glatiramer acetát, které se řadí mezi léky modifikující průběh nemoci. Při těžkém průběhu nemoci se nasazují léky druhé volby, mezi něž se řadí natalizumab a fingolimod. Každou ataku je nutné přeléčit vysokou dávkou kortikoidů v infuzích. Diagnostika i léčba RS probíhá ve vybraných specializovaných centrech, jaké funguje i na naší klinice.
17.6.2013 10:15:12
OTÁZKA: Léčba chronických neurologických onemocnění je dlouhodobá. Nemáte někdy pocit bezvýchodnosti?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Ivana Štětkářová, CSc.
To určitě ne. Nemocný člověk k nám přichází s problémem, který se snažíme ve spolupráci s ním vyřešit. V řadě případů je možné najít vhodnou léčbu, byť není přímo součástí našeho oboru. Pacient s RS může mít třeba depresivní příznaky. Neurolog s ním všechno v rozhovoru probere a po stanovení diagnózy lehčí deprese mu může nasadit antidepresivní léky nebo mu doporučí konzultaci u psychiatra. Biologická léčba RS někdy přináší nepříjemné lokální kožní problémy spojené s aplikací léku do svalu; v takovém případě doporučíme dermatologa. Pokud je třeba zlepšit fyzickou kondici, odkážeme na rehabilitačního lékaře. Další oblastí je spolupráce s gynekology, a to zejména v otázce reprodukce. Často zde máme mladé ženy, které touží po mateřství. Tady už vidíte, že to není zcela bezvýchodné, že můžete nalézt celou řadu možností jak nemocného nasměrovat k tomu, aby mohl vést kvalitní život. Pokud bude mít například dobrý rehabilitační program, zlepší se mu rovnováha i chůze. Když uvidí jednoznačné zlepšení svého zdravotního stavu, ten pokrok, daný jeho úsilím a vůlí, přináší uspokojení a radost nejen jemu, ale i nám. Být lékařem neznamená jen stanovit diagnózu a podat lék. Na každého člověka je třeba pohlížet jako na osobnost, probrat s ním, jaké má o své léčbě představy on sám. Všechno mu trpělivě vysvětlit, snažit se podle svých nejlepších znalostí a zkušeností vybrat pro něho to nejvhodnější.
17.6.2013 10:15:12
OTÁZKA: Říkala jste, že si od dětství kladete vysoké síle, předpokládám, že i v neurologii. Čeho byste chtěla ve své profesi dosáhnout?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Ivana Štětkářová, CSc.
Do pozice přednostky neurologické kliniky jsem šla se záměrem vybudovat pevný tým zainteresovaných lékařů, kteří se budou snažit rozvíjet moderní diagnostické a léčebné směry v neurologii, jimiž se náš obor ubírá v celosvětovém měřítku. Když jsem na tuto kliniku před rokem a půl nastoupila, bylo zde již velmi dobře fungující centrum pro léčbu RS, centrum pro léčbu cévních mozkových příhod a centrum pro léčbu kognitivních poruch. Do dnešní doby se nám již podařilo rozšířit a zefektivnit organizaci péče o cévní mozkové příhody v naší nemocnici a to je stále naším hlavním zájmem. Ve vyspělých zemích (kam Česká republika bezesporu patří) jsou totiž CMP třetí nejčastější příčinou úmrtí po kardiovaskulárních a nádorových onemocněních. Chceme získat status komplexního centra pro léčbu CMP. Hodně na tom pracujeme, máme už intervenčního radiologa a spolu s kardiologickou klinikou řešíme akutní mechanické rekanalizace, čili vyjmutí trombu z cévy. Podáváme intravenózní systémovou trombolýzu k rozpuštění trombu v ucpané mozkové cévě. Víme, že čas je nesmírně důležitý – čím dříve k intervenci dojde, tím větší je šance na záchranu postižené mozkové tkáně. Naši lékaři jsou opravdu rychlí a nesmírně šikovní. V pavilonovém systému naší nemocnice jsou to pro mne skuteční šampioni. Na naší klinice máme od ledna 2012 vybudované také komplexní centrum pro léčby spasticity, ve kterém aplikujeme botulotoxin a implantujeme baklofenové pumpy. Ze svého bývalého pracoviště jsem na kliniku převedla soubor těchto pacientů. Ředitelství nemocnice nám vyšlo vstříc, takže tady centrum můžeme dále rozvíjet. Jsme v současné době největším centrem léčby spasticity baklofenovou pumpou v České republice. Rozvíjíme také centrum pro léčbu kognitivních poruch, zejména pečujeme o osoby s Alzheimerovou demencí. Samozřejmě máme ještě spoustu dalších specializovaných poraden, například poradnu pro extrapyramidová onemocnění, vertebrogenní onemocnění, léčbu epilepsie, léčbu chronické bolesti, neurovaskulární poradnu a podobně. Mým hlavním cílem je, abychom se v právě vyjmenovaných oblastech dostali na nejvyšší možnou úroveň srovnatelnou se světem. S tím samozřejmě souvisí i mezinárodní spolupráce ve všech těchto oblastech. Spolupracujeme již s rehabilitační klinikou na univerzitě v Jacksonu ve státě Mississippi, s neurologickými klinikami univerzitních nemocnic v Innsbrucku a v Basileji či s institutem ve španělské Badaloně. Daří se nám komunikovat na evropské úrovni, nemám pocit, že bychom na tom byli s úrovní znalostí hůře než ostatní pracoviště. Samozřejmě je třeba se stále hodně učit a zejména vědecky pracovat. Také prezentovat svá data na našich i mezinárodních kongresech a publikovat výsledky v článcích a v knihách. Součástí práce naší kliniky je rovněž výuka studentů medicíny, výchova postgraduálních lékařů a příprava vědeckých pracovníků. Výzkum provádíme v oblasti neurofyziologie, spasticity, cévních mozkových příhod, roztroušené sklerózy a Alzheimerovy choroby, o čemž svědčí získané granty z ministerstva zdravotnictví a vědecké projekty Univerzity Karlovy.
17.6.2013 10:15:12
OTÁZKA: Na vás je vidět, že medicína je vaším hlavním koníčkem. Jak jste již zmínila, máte jich ale více. Kde berete čas?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Ivana Štětkářová, CSc.
Pro mě je asi nejdůležitější sport. Jak už jsem říkala, na základní škole jsem vrcholově hrála basketbal. Denně jsme měli dvoufázové tréninky a o víkendu jsme hráli zápasy, takže jsem měla jen velmi málo času, abych se něco naučila nebo si připravila věci do školy. Musela jsem se proto naučit hospodařit s časem. Pak jsem hrála ještě volejbal, krátce házenou. Mám ráda všechny sporty, teď jezdím na kole, plavu, chodím běhat, jezdím na inlinech, to je moje vášeň, jen neumím moc brzdit. Lyžuji od tří let, jsem vášnivá lyžařka, která si to sviští z kopce velkou rychlostí. Moje oblíbené destinace jsou Hintertux, to je moje srdeční záležitost, a ledovec Sölden. Bohužel teď je toho času opravdu méně, ne vždycky se mi podaří dostat se za sportem na delší dobu. Jednou týdně se dvě hodiny snažím malovat v ateliéru, kde se pod odborným vedením učím tvar, barvy a možnosti, které skýtají olejové barvy či pastely. Ateliér slouží hlavně k přípravě mladých lidí pro umělecké školy, ale v podstatě tam může chodit kdokoli. Jinak ještě chodím občas zpívat vážnou hudbu, třeba skladby Johanna Sebastiana Bacha nebo Dvořákovy „Biblické písně“. Učí mne paní profesorka, která zpívá ve Státní opeře. Moje touha učit se zpívat vzešla mimo jiné z toho, že jsem cítila potřebu povzbudit svou tehdy dvanáctiletou dceru, chtěla jsem jí jít příkladem. Já už jsem zpívala i dříve, nejprve na základní škole s kytarou a potom jsme měli amatérský soubor vážné hudby Kvinterna, takže hudba mě provází celý život.
17.6.2013 10:15:12
OTÁZKA: Dcera chce být zpěvačkou?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Ivana Štětkářová, CSc.
Ne, bohužel chce být lékařkou.
17.6.2013 10:15:12
OTÁZKA: Proč bohužel?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Ivana Štětkářová, CSc.
Myslím, že pro ženu je toto povolání těžší než pro muže. Opravdu vám nikdo moc nepomůže v péči o domácnost, ostatní její členové si myslí, že bude samozřejmě uklizeno, navařeno, vypráno, že to nějak bude fungovat…
17.6.2013 10:15:12
OTÁZKA: Jak to tedy všechno skloubíte? Je to díky tomu, že umíte dobře hospodařit s časem?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Ivana Štětkářová, CSc.
Opravdu již v dětství jsem se naučila s časem hospodařit, abych to všechno stihla. Možná mi bylo dáno do vínku více energie, než mají ostatní, kdo ví. Všimla jsem si, že opravdu všechno dělám nějak rychleji než jiní lidé, a zvykla jsem si na to. Mám to zřejmě v genech, protože to se naučit nedá. To prostě v sobě buď máte, nebo ne.
17.6.2013 10:15:12
OTÁZKA: A nejde vaše „kmitání“ rodině na nervy?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Ivana Štětkářová, CSc.
Samozřejmě ano. A hlavně to, jak pořád radím. Jsem stále v pozici rádce, ale radit pacientovi je něco jiného. Jenomže se to občas přenáší i domů a pak radím svým dětem… Ale myslím, že to berou s rezervou. Synovi je dvacet, je úžasný, občas už taky uvaří a snaží se o mě starat.
17.6.2013 10:15:12
OTÁZKA: Bude syn také lékařem?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Ivana Štětkářová, CSc.
Kdepak, studuje vysokou ekonomickou. Prohlásil, že to, co doma viděl, ho od medicíny dostatečně odradilo, že lékařem opravdu být nechce. Všechno jiné než lékař, zatímco moje dcera zase naopak tvrdí, že nic jiného než lékařka. Takhle to prostě u nás je.
17.6.2013 10:15:12