Své vyprávění doktor Honzák začal básní, neboť k poezii inklinuje od mládí. „Doma v knihovně jsme měli tak 8 metrů básníků. Verše jsou výstižnou zkratkou pro vyjádření myšlenky. V patnácti letech jsem se nachytal na Máchu a už mi to zůstalo,“ řekl úvodem. Radkin Honzák patří k dlouholetým zastáncům psychosomatiky. Ovšem ještě v roce 1982, jak řekl, byla psychosomatika považována za reakční pavědu. Dnes má svůj vlastní obor. Poznamenal také, že je důležité, aby se psychosomatickým přístupem zabývali praktičtí lékaři a hlavně aby měli čas se psychosomatice věnovat. Psychiatrie podle něho v současnosti degeneruje na pouhé stanovování kritérií.
Svou duši ďáblovi nedám
Host v křesle dále zavzpomínal na léta strávená v „protimanželské poradně“ i na své působení na nefrologii v Institutu klinické a experimentální medicíny v 80. letech. Rozhovor se pak stočil na stárnutí. Doktor Honzák vysvětlil, že jako obrana proti stárnutí je důležité, aby mozek zapojoval obě hemisféry a aby byl člověk obklopen prostředím bohatým na podněty. „Jsme dnes poznamenáni digitalizací a všeobecným úpadkem komunikace. Nemluvíme spolu, ale píšeme si esemesky, bušíme do počítače a zapomínáme rukopis,“ konstatoval.
Poukázal také na výzkumy, které ukazují, že jen 30 % lidí je se svým životem spokojeno, a poukázal na fakt, že pro spokojenost je důležité, aby byl člověk dobře zakotven ve své sociální síti. Každý z nás podle jeho slov denně potřebuje 10 pohlazení, přičemž ta opravdová pohlazení – fyzická – jsou nejdražší. Na otázku moderátorky Marie Retkové, za co by dal duši, Radkin Honzák pravil: „Mám krásný život. Mám čtyři zaměstnání a jsem spokojen. Duši bych dal snad jen za své vnučky či za jiné blízké osoby.“