Podstata problému není v tom, zda má být u nás síť neziskových nemocnic,
ale tkví v tom, že neziskovost nemocnice má být podmínkou pro to, aby
nemocnice mohla poskytovat svým klientům služby hrazené z prostředků
veřejného pojištění, tedy nemocnice stojící mimo systém neziskovek nebude
reálně konkurenceschopná, byť by odborně byla sebelepší.
Další podmínkou má být podřízení se nemocnice vůli ministerstva zdravotnictví, potažmo vlády, tedy i vládnoucí politické strany (napadají mne děsivé reminiscence na ještě ne tak dávnou minulost).
Připravovaný zákon téměř úplně eliminuje ze zdravotnictví konkurenci, tedy zdravou soutěž (která je vždy motorem pokroku), ve které vyhrávají (rozuměj prosperují) Ti nejschopnější, nepracovitější, vůči klientům nejvlídnější a v léčebném snažení nejúspěšnější a to zcela zaslouženě a ku prospěchu nás občanů.
Přesně tohle by byl trh ve zdravotnictví, kde klient (rozuměj občan) si nakupuje
ze svého pojistného zdravotní služby tam, kde je dostane za nejlepších podmínek a v nejlepší kvalitě. Svým výběrem tak systém trvale kultivuje.
To se pochopitelně dnes vládnoucí levici nelíbí, protože tím by ztratila vliv nad zdravotnictvím, který potřebuje k udržení svých privilegií (kdo rozhoduje, ten také inkasuje - a nemusí to být zrovna příjem uvedený na výplatní pásce). Jde tedy o ryze politický spor, kdy se neschopní bojí konkurence, protože by v ní neobstáli, a tak si musí pojistit své posty prostřednictvím administrativních zásahů a regulací státu. Netýká se to přitom jen politiků ale i některých pánů profesorů (rozuměj přednostů „slovutných“ klinik apod.), kteří již nestačí s dechem, ale za žádnou cenu nechtějí vyklidit své za léta dobyté (a výnosné) pozice.
Ten, kdo na takové uspořádání nejvíce doplatí je však zákazník, rozuměj pacient, o
kterého v těchto sporech jde všem zúčastněným až na posledním místě. Proto doporučuji velkou rozvahu, až půjdeme k volbám: levice nám svoji katastrofickou vizi již téměř vnutila, osobně tedy risknu hlas pro pravici, jejíž vize mi přijdou přirozenější a poctivější (pravice nechce všechno za nás řídit, a proto má menší šanci věci zkazit - už to samo mi jako argument stačí).
P.S. Britské státní zdravotnictví se dává v zemích západní Evropy za
odstrašující příklad, proto doufám, že se mu nebudeme u nás po volbách
snažit přiblížit.
JUDr. Jan Pelc, www.Zdravi.Euro.cz
autor reaguje na článek Rathův seznam Michala Komárka v Reflexu
Článek nemusí vyjadřovat názor redakce.
Reakce čtenářů Zdraví.Euro.cz
Mirek Havrda
Všechny kontroverzní kroky ministra i hlasování v Parlamentu by bylo ještě možné akceptovat, kdyby nemuseli ti občané, kteří by nechtěli býti léčeni v neziskové nemocnici platit zdravotní pojištění, případně by soukromé nemocnice a další soukromí zdravotníci (ziskoví a tudíž nepracující pro zdravotní pojišťovny) měli míti možnost pracovat v pokladenském systému. Pokud by provedli výkony v rámci základní zdravotní péče (za smluvní cenu), potom by měl mít podle jasných pravidel pacient určitou částu refundovánu na pokladně.
Dnes se jedná o neziskových nemocnicích, zítra budeme zavádět neziskové distrubutory léků, zavedeme neziskové lékárny (ty již budou i v neziskových nemocnicích), dále uděláme ve věřejném zájmu i neziskové praktiky, možná i některé specialisty (určitě půjdou první na řadu gynekologové), pokud nebudou souhlasit zajistí to ambulance neziskových nemocnic - vždyť také výměnným obchodem sociální demokracie pomohla v Pralamentu vyjmout zrušení ambulancí v neziskových nemocnicích. Vše zaštiťuje rudými vlajkami LOK, a částečně i ČLK, kde jsme povinnými členy.
Je překvapující, že v minulosti poměrně pravicový člověk, jako je David Rath a další kolegové mají žaludky na ekonomické znárodňování, likvidaci přirozené konkurence a zvýhodňování loby lumpů a lemplů ve zdravotnictví, které je poměrně věrně popsáno v článku. Trh jistě zdravotnictví nevyléčí, ale netrh je ještě horší. Zažili jsme to nejen v Československu, ale zažívající to i občané v Evropské socialistické unii.
Jiří Kilian
Na rozdíl od JUDr Pelce mám za podstatu problému skutečnost, že systém zdravotní péče a jejího financování trpí absencí definic postavení jednotlivých jeho účastníků a definic zásadních pojmů, na kterých je postaven. Následkem této absence definic jsou tu všelijaké interpretace kdekoho ad hoc, v nichž se nevyzná nakonec nikdo.
Podmínky pro konkureční prostředí nejsou vytvořeny vůbec, tedy nejen v oblasti ústavní péče, ale ani v oblasti péče ambulantní. Zásadní podíl na tom mají zdravotní pojišťovny, které neumožňují vstupy nových subjektů do systému s odůvodněním, že péče je již zajištěna. Svalovat tu vinu na stát není příliš patřičné, ten nese odpovědnost za obecnější chyby konstrukce systému. Např. tu, že nedefinuje dostupnost péče a tak ani rozsah garancí, kterými je povinován.
Ku prospěchu občanů lze přistoupit dvojí cestou, prvně státem garantovanou dostupností péče, podruhé zavedením trhu zdravotní péče. To druhé je hodně nešťastným řešením, v němž motor pokroku, iluzorně zmíněný autorem článku, je doprovázen nestabilitou dostupnosti péče. Představa občana, nakupujícího péči, je představou zdravého člověka v obchodě a dávat ji jako příklad vhodného principu pro systém poskytování zdravotní péče je projevem intuicí a povrchního vnímání problematiky.
Takový přístup se dnes nelíbí levici a pokud by pravice, autorem tak vzývaná, chtěla něco takového nastolit, nelíbilo by se to později mnoha nakupujícím občanům. Konečně pravice nic takového neučinila, ač měla k tomu příležitost po docela dlouhou dobu svého rozhodujícího vlivu ve státních mocech. Asi věděla proč.
Neschopnost konkurence je zaklínadlem, které sice může navodit dojem upřímného záměru, nicméně si jistě každý dovede představit, jak by to vypdalo při zavedení principu byznysu - už vidím ty reklamy : “ Toto je běžná nemocnice a toto naše úplně bílá ….. pereme v arijelu. “
Zmínka o profesorech, kteří nestačí už s dechem a nezametou se pod koberec, je zmínkou nadmíru hrubou a možná by byla náležitá spíše iuristům.
JUDr Pelc tu zjevně zametá před cizím prahem.
Pravice sice proklamuje protekci slabého státu, nicméně její konání na úrovni VÚSC nenasvěčuje ničím, že to myslí vážně. Stačí spočítat nárůsty počtu úředníků a služebních cest za dobu jejího panování samosprávám a hned je jasné, jak je to s kázáním vody a pitím vína.
Nevím, kdo dává “ britské (?) zdravotnictví za odstrašující příklad “, samo „se“ za něj jistě nedává. Jestli se ale autor bojí přiblížení k němu více, než „zavedení trhu do zdravotnictví“, pak onen apel na velkou rozvahu ve věci voleb je sice patřičný, nicméně zejména s ohledem na katastrofickou visi, kterou představuje sám jako zavedení onoho jarmarku do zdravotnictví.
MUdr. František Jurek
I po zkušenosti s pokusem o polemiku s našimi kolegy lékárníky, při které jsem měl pocit, že je vedena hodně agresivně, osobně a hrubě, mi nedá, abych k některým tématům uvedeného článku nepřidal polínko. Dnes nemáme zdravotní pojištění, ale každý z nás (rozuměj potenciální pacient) je zákonem inkasován a nemá žádnou svobodnou vůli rozhodnout o rozsahu a míře svého zdravotního pojištění, nemůže ani zdravotní péči platit cash. Na druhé straně by měl být proto zákon, který mu (rozuměj pacientovi) za vybrané peníze nabídne určitou strukturu poskytovatelů a eliminuje riziko (rozuměj obavu), že v přiměřeně dostupném okolí nenajde toho, kdo bude ochoten jeho nemoc léčit (dnes například drahou traumatologii, hematoonkologii a jiné, materiálově náročné nemoci, kterých není málo). A o to jde, chybí-li liberalizace v oblasti zdravotního pojištění, nemůže být totální liberalizace na straně poskytovatelů! Soudím, že na obou stranách liberalizace potřebná je, ale někde uprostřed by mělo zůstat pro „běžného občana“ něco garantováno, i to, co generuje ztrátu (rozuměj, někdy i nemalou, které se každý subjekt bude snažit vyhýbat). Dlouho uvažuji o sondě, provést bleskové šetření u našich 1100 pacientů, které by vypovědělo, kolik z nich si vybralo toto lůžko tak, jak uvažuje autor článku. Dovolím si předpoklad, že velmi málo. Posledním tématem je otázka konkurence, téma na celou konferenci. Jen malá noticka - pacient obvykle „jde za lékařem“, to vždy byl, je a bude výsledek určité konkurence. Strpí i horší postel - s výjimkou porodnice. Britské zdravotnictví by našim vzorem býti němělo, přesto, že jsme se před léty i tam učili, ale ne pro způsob financování zdravotní péče (ke své práci mají vše, co potřebují), ale pro malé počty zdravotnických zařízení, zejména nemocnic, a z toho plynoucí (pro ně normální)režim práce s čekacími listinami.
Prostě, tak jednoduché a černobílé to zase v systému zdravotnictví není, jak se někomu může z pohledu zvenčí zdát.